V roce 2015 jsem s nadšením hltala reportáž od Elišky, která si zaběhla 60 km trasu v turecké Cappadocii. Od té chvíle jsem zatoužila si tuto oblast proběhnout také. Celé ty roky jsem měla Cappadocii na paměti a vyčkávala jsem na vhodnou příležitost. A příležitost přišla letos ze strany Slovak Ultra Trail, od něhož  jsem dostala nabídku na startovné na 120 km trasu. To byl jasný signál, že nastal ten správný čas! Parťáky na podzimní dovolenou na jihu jsem naštěstí posbírala rychle – Honza s Kačkou i Martin na moji výzvu pohotově kývli.

L’ Échappée Belle je pro mě jedním z nejoblíbenějších závodů. Najdu si v něm vše, co mám ráda – technický (místy hodně neběhatelný) terén, velké převýšení, fotogenické kopce nejen kamenité, ale i prorostlé trávou, spoustu jezer, minimum turistů… První dva přeběhy jsem na této trase byla se svými výkony velmi spokojená (4. žena v roce 2017 a 3. žena v roce 2018). Ten poslední pokus v roce 2020 jsem ukončila s DNF a věděla jsem, že se na tento závod musím vrátit.

Psal se podzim 2019, když kamarád Martin nahodil návnadu a vylovil z českého rybníka nemalou skupinu trailových běžců toužících proběhnout se po srbském pohoří Stara Planina. Nabídka byla bohatá, mnozí si troufli na 60+km Ultra Trail Midžor, jiní se zaregistrovali na 30+km Sky Race Dupljak a beskydskou čarodějnici uchvátila nejdelší 100 km trasa Ultra Trail Kopren. Bohužel ale přišla doba Covidová a (nejen) závody po celé Evropě se pozastavily. Naštěstí pro ostatní byly závody na Staré Planině přesunuty na rok 2021, ale já jsem si na stovku musela počkat až na letošní rok.

Účast na Pirin Ultra Trail mě už nějaký ten rok lákala. Z reportáží našich slovenských přátel z roku 2019 bylo zřejmé, že se jedná o technicky náročný závod. Startovné je vzhledem na délku trasy symbolické, takže se o závod zajímalo i hodně Čechů. Bohužel se závody zamávala pandemie Covid, a tak jsem se na 160kilometrovou procházku bulharským pohořím Pirin přihlásila až tento rok. Spolu se mnou se nechal zlákat také Martin, který je pro každé dálkoplazecké bláznovství. Posádku auta doplnili Honza a Kačka, která se z nás jako jediná přihlásila na dětskou šedesátku (což ji někteří později tak trochu záviděli).

Nastal čas dát si nějaké další ultra a napsat nějakou tu pozitivní reportáž. Týnišťské šlápoty mi skvěle zapadly do volného víkendu. Bez zaváhání jsem se na závod zaregistrovala. Motivace na dokončení byla obrovská, a nejen jedna.

Ve středu odpoledne na mě na Facebooku vyskočí informace o novém ultra projektu na Slovensku, Strážovská výzva (SV). Projít okruh Strážovskými vrchy s parametry cca 160km/8000m+ je skutečnou výzvou. Na rozdíl od klasických ultra závodů, tady na Vás nečekají vysmátí přátelé na občerstvovacích stanicích a hlavně: na trase nenajdete jedinou fáborku, nebo v noci reflexní odrazku. K orientaci Vám poslouží jen klasické turistické značky (jako že jich na některých místech bylo poskromnu), případně navigace ve Vašich hodinkách/telefonu…

Na otázku „jak trénuju na ultra“ jsem vždy odpovídala, že mým tréninkem jsou samotné závody. Přes týden toho času na trénování sice nikdy moc nebylo, ale je pravda, že o víkendech jsem si většinou čas na krátký výběh do Beskyd našla. Nikdy jsem neměla postavený tréninkový plán, snažím se prostě být aktivní.

Dva dny před startem si jdeme projít první úsek závodní tratě. Začínáme v resortu u největšího laoského vodopádu Tad Fane. Přesně odtud budeme startovat naostro. Úvodní kilometry vedou po široké zpevněné cestě okolo kávových plantáží. Asi po 8km vstupujeme do pralesa. Vůbec jsem nevěděla, co mohu od závodu v jihoasijské džungli očekávat.

Návštěva jižního Španělska mě vždy lákala. Byla to jen otázka času, kdy natrefím na nějaké lákadlo v tamních horách. A tak se stalo. Přiletěla ke mně volná registrace na Ultra Sierra Nevada od Slovak Ultra Trail. Když jsem proletěla očima profil tratě, hned jsem věděla, že toto je závod pro mě. Více stoupání než klesání, celkové pozitivní převýšení přes 6000m na 100km trase. Poslední stoupání na trase vede k vrcholu Veleta až do výšky 3100m.

V pátek večer přicházím do prešovskej tělocvičny pod Kalváriou. Ve dveřích vysmátý Belo s vítacím pohárikom Spišskej borovičky („Dáš si?“ – aj keď ví, že si nedám) a další pozitivně naladění dobrovolníci u registračního stolu. Ani neodcházím do tělocvičny. Chci se potkat se všemi známými, kteří se přijdou zaregistrovat. Tak dlouho jsem nebyla na Slovensku na ultra a neviděla jsem se s nimi!

Scenic trail mi minulý rok nechutnal. Neměla jsem natrénováno a na závod jsem se zrovna ideálně nevyspala. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když mě na trase předcházely do kopečka dvě postarší dámy – ony se vesele bavily a já funěla jako lokomotiva. Bylo mi jasné, že si na kopečkách nad Luganem budu chtít napravit reputaci.

TK Filozof, aneb Ľubka, Rado a jejich banda. To je parta lidí, kteří po různých koutech Slovenska organizují horské ultramaratony. Od populární Javornické 100 po méně známý Maraton Pohronským Inovcom. Sice jsem se neúčastnila mnoha Radových akcí, ale o to více se na každou z nich vždy těším. Krásná trasa, přátelská atmosféra a dobrá nálada jsou zaručenými atributy těchto výletů.

Takové horko. Jak jsem to mohla před 2mi lety v tom horku tak rychle zvládnout? A to teď jsem ještě čerstvá, na prvním stoupání, ale jaké peklo bude zítra odpoledne, když už seběhneme do nižších nadmořských výšek? Vždyť minule jsem neměla daleko od kolapsu. Ale letos dorazím do cíle asi až pozdě večer, a to už se trochu ochladí i ve městě. Teda, snad dojdu do cíle. Dostala jsem za loňské vítězství startovní číslo 1, to by byla ale ostuda, kdybych to vzdala a do cíle nedošla.