Vánoční lao-jungle trail

BOLAVEN TRAIL 2019

22.12.2019

60km / 2450m+ / 11:55h

Výsledky ZDE

Předodjezdové info ZDE

Dva dny před startem si jdeme projít první úsek závodní tratě. Začínáme v resortu u největšího laoského vodopádu Tad Fane. Přesně odtud budeme startovat naostro. Úvodní kilometry vedou po široké zpevněné cestě okolo kávových plantáží. Asi po 8km vstupujeme do pralesa. Vůbec jsem nevěděla, co mohu od závodu v jihoasijské džungli očekávat. Tohle mě ovšem překvapilo – totálně zarostlá pěšinka, která byla méně prošlápnutá než srnčí cestičky v našich lesích. Přes bujnou vegetaci zaostřujeme na červenobílé fáborky (a že jich tady je!) a prodíráme se přes všechny ty keře, rostliny a stromy. Tady o běhu ani neuvažujeme. Následuje prudký dlouhý sestup k řece. V pralese mi sice hůlky v ruce zavazely, neustále se zachytávaly o vegetaci, ale při sestupu je velmi oceňuji. Mám jasno, na závod hůlky určitě vezmu! U řeky přejdeme přes úzký bambusový mostek a jen nakoukneme na následující stoupání. Vypadá to stejně zarostle jako „jungle intro“, které jsme dnes absolvovali. 8km na první dojem stačilo, vracíme se zpět do našeho apartmá, teď už budeme jen odpočívat a jíst.

Necelý týden před startem závodu dostávám od pořadatelů info, že 100km trať je z bezpečnostních důvodů zrušena. No, spíše se jim nechtělo chystat občerstvovačky pro těch pár lidí. Budu startovat spolu s Láďou až v sobotu v 16hod na 60km trase. Zklamání je veliké, ale dojmy a zážitky při poznávání Laosu jsou tak obohacující, že na smutek není moc prostoru.

Sobota 16:00hod. Z Tad Fane resortu vybíhá z pod startovního oblouku pár desítek Thajců, jeden Němec, jeden Francouz, několik málo dalších Asiatů a dva Češi. Moc nás není a už na úvodní pěšině se startovní pole rychle roztrhá. Laďa je na rovince rychlejší. Domlouváme se, že ho pravděpodobně doženu v kopcích a pokud to půjde, tak půjdeme zbytek závodu spolu. Úvodní prales je malinko prošlápnutý. Je znát, že organizátoři ještě jednou prošli a doznačovali trasu. Fáborky jsou na mnoha místech vyvěšené velmi hustě – jinak bychom se v té zeleni hned ztratili!

K řece dobíhám ještě za světla, ale v následujícím kopci už se začíná pomalu stmívat. Je to nejdelší stoupání na celé trase (asi 650m+). U řeky za sebou ještě zahlédnu Francouze, ale po chvilce stoupání se mu vzdaluju a zůstávám sama v džungli. Je to hodně zvláštní pocit, zapadající slunce přidává na exotické atmosféře. Šelmy se lidí bojí, ale hmyzu je všude okolo nespočet. Někde ze stromů vychází nepřerušovaný vysoký tón. Ten už jsme v Laosu jednou slyšeli a mysleli jsme si, že to hučí nějaká elektro rozvodna. Teď je ale jasné, že to je nějaký hmyz. Velmi výrazný nepřerušovaný zvuk, po půl hodině už mě začíná celkem štvát. Prý: „užijte si tu džungli, nemáte se čeho bát, užívejte si to ticho“. Prý ticho, tsss (jestli někdo víte, co je to za hmyz, tak mi dejte vědět, moc by mě to zajímalo). Naštěstí ta malá potvůrka to vydržela asi jen hodinu.

Další kilometry už jsou velmi podobné. Prodírám se noční džunglí, občas úzkou pěšinou, občas si musím cestičku jen domýšlet. Často se musím zastavit a rozhlížet doprava-doleva, abych našla další fáborku (a to jsou maximálně pár metrů od sebe a na každé fáborce je reflexní značka). Musím být stále ve střehu, jinak sejdu z „cesty“ a budu se muset prodírat přes prorostlé křoviny a spoustu brouků pavoučků a kdo ví, co ještě.

Oživení přichází, když párkrát na trase vystoupáme na vrchol náhorní plošiny. Najednou les mizí a já se konečně můžu alespoň na chvilku rozběhnout po kamenné placce. Nebe je posázené hvězdami – krátce se musím pokochat. Zase přichází ty návaly euforie a zimomřivek, je to nádhera!

Na druhé občerstvovačce se dívám organizátorům do průběžných výsledků (na ten cár papíru, na který ručně zapisují startovní čísla). Nestačím se divit – Laďa je spolu s jedním Thajcem ve vedení a já jsem třetí? Popravdě, očekávali jsme, že Thajci budou hodně rychlí, ale na závod do Laosu asi ta špička nedorazila. Kluci jsou asi jen 15minut přede mnou, třeba je ještě doženu…

Kdepak, nedoženu. Postupuju opravdu pomalu, jak se musím rozhlížet po značkách. Jak mi později Laďa přiznal, byl rád, že celou noc běželi ve dvou. Jejich náskok se pomalu navyšoval. Za to já jsem byla ráda, že jsem běžela sama. Jen si to představte: uprostřed džungle, na kilometry daleko nikde nikdo. No není to vzrušující? A taky trochu děsivé. Na noc sice hmyz trochu utichl, ale já vím, že tam se mnou všichni ti broučci jsou. A pavoukům se strašně lesknou oči a já se bojím je překračovat, aby na mě neskočili (některý hmyz je opravdu velmi rychlý). Asi dvakrát mě popadne lehká panika, aby mě náhodou nekousl nějaký jedovatý pavouk nebo had. „Ale Petro, teď se nemůžeš bát. Nemáš kam utéct. Strach tě nikam nedostane!“ A tak se raději přestanu bát a užívám si to dobrodružství.

Tam překročit strom, tam jiný podlézt, tam přes bambusový most, tam přeskočit na jiný kámen, tam se vyškrábat po skalce nahoru, na jednom místě dokonce pár metrů slaňujeme (to bylo jediné místo na trase kromě občerstvovaček, kde na nás dohlíželi členové organizačního týmu). V povinné výbavě byla píšťalka, abychom si zavolali pomoc v případě úrazu – tomu jsem se po závodě už jen smála. Tady bych se nikoho nedopískala.

Každé dobrodružství má svůj konec. Asi od 45. kilometru se džungle mění na kávovou plantáž a my se napojujeme na hliněnou pěšinu. Další kilometry už jsou hodně běhací a pro moje zklamání netechnické. Kousek před poslední občerstvovačkou mizí značení. Zdá se, že někdo fáborky strhal. Podle mapy ale jdu správně, a tak pokračuji po neznačené cestě. Z protisměru vybíhá ztracený Thajec. Jeho angličtina je hodně neanglická, ale podaří se mi vysvětlit, že podle GPS jdeme správně. Za chvilku máme odbočovat doprava do lesa. Hledáme odbočku a potkáváme u cesty podivína. Muž s velkou puškou v ruce a zabijáckým výrazem. Jsem ráda, že jsem ho tady nepotkala sama. Naštěstí Thajec se s ním dorozuměl a muž nám ukázal správnou cestu. Až po chvilce si vzpomenu na Laďu a začínám si vymýšlet drastické scénáře, jestli ten muž nemohl Laďu přepadnout – tady se běžně uprostřed noci běloši neprohánějí. Zkouším Laďovi poslat zprávu, ale nemám signál. Až po pár kilometrech docházím na občerstvovačku a padá mi kámen ze srdce – Laďa tudy už prošel a je na cestě do cíle. Uf!

Poslední adrenalin přichází v areálu vodopádu Tad Yuang. Je tady asi 10 psů, kteří hlídají areál a zřejmě jim Laoši zapomněli říct, že tudy budou v noci pobíhat závodníci. Už z dálky na mě psi koukají a začínají se seskupovat a štěkat. Raději přejdu do chůze a hůlkami okolo sebe mávám jako o život. Pes, který štěká, nekouše – snad to laoští psi ví. Projdu kritickým úsekem a mám před sebou už jen poslední krásnou terénní pěšinku do cíle. Pěkně prudce dolů k vodopádu Tad Fane a zase prudce nahoru k resortu. Třešnička na závěr!

K cíli dobíhám jen pár minut před 4. hodinou ranní, tedy těsně před startem kratšího závodu. Blížím se k cílovému oblouku, pod kterým se připravuje asi stovka běžců na svoje 40km dobrodružství. Tomu říkám načasování, mám asi nejlepší přivítání v cíli, jaké jsem si mohla přát. Potlesk, high-five, úsměvy, fotografové a vysmátý Laďa s cedulkou „1st male overall“ na krku. Padám mu do náruče a gratulujeme si k výkonu. V Laosu je naprosto nevhodné projevovat na veřejnosti partnerovi náklonnost (jako vážně, lidi, tady na líbánky rozhodně nejezděte, ani za ruce se tady nechytnete). Ve vší euforii Laďovi v obětí dám jednu velkou taťkovskou pusu a… „oooohhhh“ zazní z davu z pod startovního oblouku rozvášněné asijské hlasy. Scénka jako z amerického romantického filmu :) Myslím, že nám bylo odpuštěno.

Následuje pozávodní relaxace a oblíbené doplnění energetických zásob. V průběhu celého dopoledne jsme středem pozornosti hlavně pro začínající běžce, kteří se chystají na 16km trať. Fotí se s námi a ptají se na rady, jak na to. Po vyhlášení jsme si ještě počkali na tombolu. A oplatilo se, Laďa vyhrává poukaz na zipline nad Tad Fane vodopádem, já pro změnu dostávám stejný poukaz od jedné „fanynky“ – milé! Takže si před odjezdem dáme malý adrenalinový zážitek. Cestou od zipline si ještě jednou musíme vyšlápnout kousek stoupáku k rezortu – teď alespoň máme světlo a čas na výhledy.

Balíme, sedáme na motorku směr Pakse a přesedáme do luxusního nočního lůžkového autobusu směr hlavní město Vientiane. V plánu je prodloužení víz, dobré jídlo a cesta dále na sever. Ale to už je další kapitola našeho výletu…

Ačkoliv organizace závodu nebyla úplně stoprocentní, tak na možnosti Laosu považuju celou akci za velmi vydařenou. Hlavně trasa byla úžasná, nezapomenutelná, exotická, technická, místy dramatická, … Tohle v Evropě nezažijeme.  Poděkování patří celému organizačnímu týmu, obzvlášť značkařům – ti odvedli bravurní práci! Velké děkuji patří také mým partnerům MONTANE a VIVOBAREFOOT, kteří mě vybavili nejen na závod, ale na celou naši pětitýdenní dovolenou. A díky také všem mým kamarádům, kteří na nás mysleli a posílali pozitivní zprávy. Jestli budete mít někdy možnost zaběhnout si závod v JV Asii, tak neváhejte. Je to zkušenost k nezaplacení!