Zpátky na ultra: Týnišťské šlápoty 2021

TÝNIŠTSKÉ ŠLÁPOTY OD DUBU K DUBU 2021

24.7.2021

132 km / 4700 m+ / 5000 m- / 23:45h (hodinky mi naměřily trochu nižší paramentry)

Výsledky ZDE

Záznam na strava.com ZDE

Uběhl téměř rok od mého posledního ultratrailu, ještě k tomu jsem si z něj tehdy odnesla DNF. Na konci léta 2020 jsem závod Echappee Belle v Belledonském masivu ukončila na 100.kilometru (ze 144km). Asi na 60.km se mi tehdy rozbila rozkládací hůlka (a na tomhle závodě opravdu nechceš jít bez hůlek). Hned po závodě byl v plánu výstup na Mt. Blanc, proto jsem se nechtěla úplně oddělat a tak dlouho asymetricky zatěžovat tělo (s jednou hůlkou). Pak přišla dlouhá pauza. Já sice měla letos v plánu Zugspitz Ultra a srbskou Starou planinu, ale oba závody se kvůli Covidu už podruhé zrušily/přesunuly.

Nastal čas dát si nějaké další ultra a napsat nějakou tu pozitivní reportáž. Týnišťské šlápoty mi skvěle zapadly do volného víkendu. Bez zaváhání jsem se na závod zaregistrovala. Motivace na dokončení byla obrovská, a nejen jedna:

• Po mnoha měsících téměř nicnedělání na sobě musím začít makat, protože jsme se s klukama přihlásili na zářijovou 100mílovku Pirin Ultra v Bulharsku. Týniště měla být zkouškou, jestli ještě zvládnu dát větší porci kilometrů na jeden zátah, výškové metry budu muset natrénovat ve větších kopcích.
• Navíc mě celkem naštval můj drahý pochybujíc o tom, že šlápoty dokončím. Prý, jestli si myslím, že na to mám, když jsem netrénovala. Tak nevím, jestli mě tím chtěl nakopnout, abych závod skutečně dala, nebo to myslel vážně. V každém případě motivace dobrá.
• Při mé poslední účasti na šlápotách 2015 jsem si odnesla svoje vůbec první DNF. Tehdy jsem oblékla nové kraťásky, u kterých v obchodě visel popisek „tak lehké, že na ně při běhu zapomenete“. Dodnes jsem nezapomněla! Kvůli opruzeninám jsem závod vzdala, nepomohlo ani to, že mi spoludálkoplazi malými nůžkami pomohli odstřihnout všité kalhotky… Letos v červnu nám na dovči vykradli auto a já přišla o spoustu hadříků od MONTANE, mj. i o moje oblíbené běžecké šortky. Nostalgicky jsem tedy na Týniště oblékla ty moje nešťastné kraťasy a řekla jsem si, že tentokrát s nimi dojdu až do cíle!

Letošní šlápoty startovaly ve Výprachticích, kam nás přivezly autobusy. Olaf úderem půlnoci odstartoval asi 80 nadšenců na hlavní 130 kilometrové trase. Na vrcholu Bukové hory (958 m) jsme byli během chvilky. Seběh byl tak krátký, že jsem ani nezaznamenala, že běžíme dolů po sjezdovce. Druhý sestup z Bukové hory (sedla) byl ovšem parádní – trail, jak se sluší i patří, moc zábavný! Na další téměř tisícovku, vrchol Bouda (956 m) už to byl pěkný opruz. Cesta se táhla jako sopel a já měla pocit, že jsem se propadla až na samý konec startovního pole. Taková ta lehce nakloněná rovina, na které se stydíte neběžet, ale zároveň jsem neměla sílu to rozběhnout.

Na pokus o klus moje tělo zareagovalo šokově a začalo vysílat dost bolestivé signály do třísel. Mezi 20. a 30. kilometrem jsem se cítila tak zničená, že jsem si neuměla představit, jak dám dalších +100 kilometrů (skutečně jsem uvažoval o DNF), musela jsem trochu zvolnit. V přírodním parku Jeřáb na mě ale padla radost z krásné přírody, do toho pohledy na měsíc v úplňku a vycházející slunce, nová energie do života. Okolo 40. kilometru už to všechno začalo bolet tak nějak standardně. Rozptýlením na trase bylo několik bunkrů v okolí Suchého vrchu a já vzpomínám na naší červencovou báječnou dovču na Balkánu (navštívili jsme mj. Albánii, ve které se nachází přes 700 tisíc bunkrů!)

Na občerstvovačce pod zříceninou hradu Žampach využívám možnost schladit se pod provizorní venkovní sprchou (teplá, ale lepší než nic). Chlapi mě u stolu tak pobavili, že jsem si zapomněla doplnit zásoby vody a vyrazila jsem dále na trasu. Nečekají mě už žádné velké kopce, ale ony ty vlnky budou zrádné – známe Olafa. Podařilo se mi trhnout od kluků, kteří mi dělali společnost posledních pár hodin, takže se musím více soustředit na odbočky. Před výstupem na Přím (523 m) ale nevidím na rozcestí žádné značení. Jdu podle GPSky a na chvilku se v lese tak trochu ztratím, pobíhajíc hore-dole hledám signál a snažím se zorientovat. Trochu mě to vyčerpalo, voda pomalu dochází. Naštěstí v nejbližší vesnici (nebo spíše osadě) potkám u domu muže a poprosím ho o doplnění vody.

Cupitám si to dále, už jsem se dostala do toho známého ultra-módu a setrvačností postupuji (sice pomaleji než obvykle, ale dnes jsem nepřišla závodit). K mému překvapení dobíhám kousek před občerstvovačkou v Sopotnici dvojici dálkoplazů. Jedním z nich je Laďa, kterého ráda po dlouhé době potkávám a který mi nakonec dělal parádní společnost až do cíle. Kousek před Sopotnicí nás čeká bonus v podobě šumícího potůčku – konečně příležitost k osvěžení.

Cestou přes Anenské údolí (a potom také dále v závěru trasy) musíme zdolat ještě pár krátkých, ale ukrutně prudkých stoupání. Sice už nemám tolik sil, ale trasa se mi moc líbí. Na občerstvovačce ve Vrbicích (cca 105 km) pak potkávám třetí ženu. Doplňuji vodu a Laďa už mě pobízí, abych vyrazila dále na trasu. „Jsem si říkal, že budeš mít radost, že jsi se dostala na 3. pozici“. Do toho Laďa ještě velmi decentně povzbuzuje k pokusu o klus: „Tady je taková pěkná travnatá rovinka. Škoda, že dále už taková nebude, to už bude tvrdší povrch, tam se blbě poběží. Škoda, že se ti nechce poběhnout tady, když je to takové fajn“. No co vám budu povídat, celkem jsem se nasmála a k parodii na běh samozřejmě došlo.

Závěr už jsme měli trochu pomalejší, ale k mému překvapení nebyl závěrečný úsek tak rovinatý jako obvykle (Týniště prostě leží na placce, tady se do cíle vždy musí po rovině). Nevím, jestli to bylo tím, že jsem tak dlouho na české stovce nebyla, ale opravdu se mi ta trasa moc líbila. S Laďou docházíme do cíle asi 15 minut před půlnocí. Téměř 24 hodin na trase, to není málo. Ale já jsem happy jako dva grepy za to, že jsem do cíle vůbec došla. Nakonec jsme obsadili krásné 13.-14. místo.

Děkuji Olafovi a jeho týmu za parádní akci. Jsem moc ráda, že jsem Vás všechny po tak dlouhé době viděla! Musím také velmi pochválit občerstvovačky plné ovoce a zeleniny, opravdu vegan friendly, mňam! Děkuji také všem, které jsem potkala na trase, za Vaši společnost a povzbudivá slova. A v neposlední řadě děkuji partnerům VIVOBAREFOOT, MONTANE a R2 za Vaši podporu. Jsem ráda, že jsem obula trailovky s podrážkou SG, protože v některých svazích se hodilo, když mě bota podržela.

Zajímavosti:

Po 18denní dovči na Balkánu, kde jsme mívali běžně denní teploty až 40°C, jsem byla celkem dobře aklimatizovaná a na rozdíl od ostatních jsem neměla pocit, že bylo až tak nesnesitelné vedro.

Před závodem jsem se nešetřila a velmi dobře jsem se najedla. Na trase mi sice bylo z počátku trochu těžko, střeva se chvilku usazovala, ale potom už jsem vůbec neměla chuť jíst. Na občerstvovačkách jsem jedla jen čerstvé ovoce a trochu zeleniny a vypila jsem něco málo Coly. Ze svých zásob jsem snědla jen jednu malou tyčku a vycucla jsem asi deci agáve sirupu. To byl na moje poměry hodně malý příjem cukrů. Že bych díky tomu nižšímu tempu (a tepu) přešla na spalování tuků?

Ultra se nezapomíná. Jen o tom musíte přesvědčit hlavu :)