Netradiční dvojice na pouti Belledonským masivem

L’ Échappée Belle 2022 – Du´o des cimes

19.8.2022

Oficiální parametry trasy: cca 120 km / 11 000m+ / 11 000 m- / 53h limit

Náš záznam: 116,5 km / 8830 m+ / 10 100 m- / 39:02h

Aktivita na strava.com ZDE

L’ Échappée Belle je pro mě jedním z nejoblíbenějších závodů. Najdu si v něm vše, co mám ráda – technický (místy hodně neběhatelný) terén, velké převýšení, fotogenické kopce nejen kamenité, ale i prorostlé trávou, spoustu jezer, minimum turistů… První dva přeběhy jsem na této trase byla se svými výkony velmi spokojená (4. žena v roce 2017 a 3. žena v roce 2018). Ten poslední pokus v roce 2020 jsem ukončila s DNF a věděla jsem, že se na tento závod musím vrátit.

Letos ovšem byla událost velmi specifická – konal se 10. ročník a pořadatelé si připravili speciální trať Du´o des cimes, která byla určená jen pro 50 vyvolených dvojic. Slibovali extrémní technický terén (což v případě Belledonského masivu zní jako velká výzva) a do povinné výbavy byl mj. zařazený úvazek, ferratový set, přilba a běžecké nesmeky. Hned jsem věděla, že u toho chci být! Jen kde najít partnera na takovou trasu? Nechtěla jsem oslovovat nějaké cílevědomé mladé ucho, které po pár hodinách pohybu v neběhatelném terénu demotivovaně vzdá, současně jsem chtěla mít po ruce někoho s horolezeckými zkušenostmi… O závod projevil zájem také Martin „never DNF“ Fojtík, který sice patří mezi nejpomalejší ultradálkoplaze, ale má zkušenosti s pohybem v horách a hlavně – tady se přece nebude dát běhat! Slovo dalo slovo a pár týdnů po odeslání motivačního dopisu nám organizátoři schválili start na této speciální trase. 

Na dovolenou do Francie jsme si vyhradili dostatek času a před samotným závodem jsme naplánovali pár aklimatizačních výletů. Za 5 tréninkových dnů v oblasti Aiguilles Rouges, Mont Blanc, Baufortain a Lauzière jsme v dovolenkovém tempu zdolali několik krásných vrcholů se super počasím, celkem nám hodinky naměřily cca 92 km s převýšením 7200m+.

Ve středu večer jsme se již přesunuli k centru závodu a připojili jsme se na online předstartovní briefing, který… byl celkem zbytečná útrata drahocenných mobilních dat. Z 20minutového briefingu byla více než hodinová diskuze ve francouzštině, občas nám někdo v chatu některé informace přeložil do angličtiny. Instrukce byly dost zmatené, jako např: pokud se nebudete na některý technický úsek cítit, tak ho můžete obejít. Nebo: pokud nebudete stíhat časový limit, tak vás organizátoři na trase navedou zkratkou. A v prezentaci se zobrazila spousta map s vyznačenými úseky a francouzským komentářem. No jo, tak byli jsme tady asi jediní nefrancouzštináři (druhá ne-FR dvojice s portugalskou vlajkou francouzsky uměla).

Čtvrtek byl v relaxačním duchu, současně jsme si domluvili s organizátory rande v Aiguebelle, abychom si v angličtině ujasnili některá fakta. V Aiguebelle jsme se pozdravili také s CZ skupinou, která přijela na závod na trasy Integrale a Traversée du Nord.

V pátek v brzkých ranních hodinách se přesouváme na autobus směrem na start závodu do Arselle. Jak bylo celý týden před závodem krásně, tak se přesně podle předpovědi spustil v noci z čtvrtka na pátek hodně silný liják. Pořadatelé nás ujišťovali, že déšť během dopoledne ustane a že v sobotu už bude zase krásně. Když jsme dorazili na místo, tak jsem si ještě v autobuse vytáhla z batohu nepromokavé kalhoty a goretexovou bundu. To byl mazec, kolik vody padalo z nebe!

Startovat jsme měli v 7hodin ráno, desítky minut jsme přešlapovali na startu a čekali na… asi až pořadatelé obhlídnou (nebo spíše částečně uzavřou) trať. No alespoň při tom čekání trochu ustal déšť a pršelo už jen tak normálně, trochu. Již před startem jsme se dozvěděli, že první technické úseky musíme vynechat a že budeme kopírovat nejdelší trať celé události, Integrále (a to jsem opět musela obtěžovat běžce okolo mě, aby mi instrukce překládali do angličtiny, ach!). Odstartováno bylo nakonec krátce po 8 hodině.

„No tak Martine, tady trošku popoběhneme, ne?“ Snažím se povzbudit Martina do svižnějšího tempa na úseku, který známe a na kterém se ještě popoběhnout dá. Po chvilce pochopím, že Martin se mnou běhat opravdu nebude a jsem moc ráda, že se mnou nenechal strhnout a dobře rozvrhl síly. Jsme celkem komická dvojice „malá a velký“ – ta, která se snaží občas na ultra zazářit alespoň mezi ženami a ten, který si jde na závodech svoji kochačku a hlídá si časové brány. Výhodou ale bylo, že jsme už spolu v horách několik dovolených strávili a věděli jsme, že si sedneme lidsky! Je pravda, že naši ultratrailoví přátelé se divili (a moc nám nevěřili), že jsme se spolu na tuto akci přihlásili. Jenomže pozor, Duo des Cimes není standardní závod. Tady se nehraje na pořadí, ale podobně jako např u PTL se vyhlašují sportovci, kteří dorazili do cíle – všichni jsou vítězové! Takže já jsem raději pojala trasu jako dobrodružnou turistiku a těšila jsem se, že uvidím v doprovodu Martina nový kus Belledonského masivu. A Martin to měl podobně, k tomu doufal, že to s tou otravnou ženskou pár desítek hodin přežije :)

 Takže nastavuji mód „turistika“. Martinovi tak trochu „zakážu“ fotit, aby se zbytečně nezdržoval a pořizování fotek beru na svou zodpovědnost. Celou dobu jsme na trase se závodníky z Integrale. Je to trochu otrava a nezvyk, pouštět neustále někoho před sebe. Počasí se ale naštěstí umoudřuje, občas se protrhají mračna a naskytnou se nám výhledy na krásné hory. Tedy až na úsek pod nejvyšším vrcholem Croix de Belledonne, na který nás pořadatelé letos nepustili – otáčeli jsme se cca 300 m pod vrcholem a místy jsem měla co dělat, aby mě z toho suťoviště nesfouklo!

Blížíme se k jezerům na 40. kilometru, kde bychom se měli odpojit od trasy Integrale a pokračovat vzhůru k ledovci Rocher Blanc. Tohle měla být nejkrásnější pasáž, proložená ferratami! Na trase není nikdo z pořadatelů, aby nás tímto směrem „pustil“. Nemáme žádné informace o tom, kdy se můžeme napojit na naši původní trasu. Abych neměla pocit, že tu velkou cihlu tahám v batohu úplně zbytečně, tak vytáhnu vysílačku a zkoušíme se dovolat a poptat u organizátorů, ale nechytáme vůbec signál. No, tak možná ji taháme zbytečně (stejně jako ten ferratový set a úvazek).

Pokračujeme tedy po trase Integrale až na velký checkpoint Pleynet, kde potkáváme Phila z organizačního týmu. Hurá, konečně na nás někdo mluví anglicky a může nám dát alespoň nějaké organizační pokyny. „Přes sedlo Moretan jdete spolu se závodníky z trasy Traversée du Nord. Závodníci z trasy Integrale Moretan vynechávají, protože první běžci tam měli ještě špatné podmínky“.

Dáme si krátkou pauzu, pořádně se najíme a pokračujeme dále. Jen pár kilometrů za Pleynet potkáváme u silnice Pepu a Pavla, kteří přijeli českým přátelům zafandit. Martin od kluků dostane pifko a to byste nevěřili, co se dělo potom: měli jsme před sebou další dlouhé stoupání, Martin do toho šlápl a nastartoval neúnavný motor. Těch 1000 výškových metrů vyšel takovou rychlostí, že jsem i já měla co dělat, abych mu stíhala! Všechno to najednou nabralo takový spád, dokud jsme nezjistili, že jsme minuli odbočku na sedlo Moretan. Teda my jsme si té odbočky všimli, než jsme seběhli těch pár set výškových metrů, ale stezka byla zadělaná páskou a my jsme to pochopili jako jednoznačný zákaz. Druhý pokus o využití cihličky: tentokrát se z vysílačky dovoláme organizátorům a ti nám jen řekli, co už jsme věděli „Odbočku na Moretan jste přešli, tam už se nevracejte, pokračujte dále a napojte se na svou trasu později“. Chtěli jsme to vzít hned vedlejším sedlem, ale to nám pořadatelé zarazili, v noci bychom prý stezku netrefili… Takže Moretan tento rok opět nic a my se napojujeme na naši originální trasu až za ním.

A teď to konečně začalo být trochu dobrodružné. Cestou necestou se škrábeme vzhůru až k sedlu Col de Crozet. Výstup nahoru je takový tradiční kamenolom, cestou dolů už je to trochu náročnější, musíme sestoupit sypající se sutí. Tady se nám ty přilby už začaly hodit. Další úsek se na chvilku vracíme opět k trase Integrale. Tuto část trasy si pamatuji z předchozích ročníků, je to taková pěkná polo-běhací houpačka mezi horskými sedly. Čeká nás poslední odbočení od značené trasy Integrale. Opět jsme prošli několik krásných míst, ovšem ani tady nechybělo místo se sesouvajícím se kamením, kde jsme si museli dát obzvlášť pozor, kam šlapeme. Zde nás dokonce pořadatelé hlídali, aby si jednotlivé dvojice držely dostatečný odstup. Kocháme se krásnou liduprázdnou přírodou. Mraky prověří naše orientační schopnosti na neznačené trase, když nám několikrát zahalí cestu. Máme za sebou nejpomalejší úsek (místy s průměrkou až 1km/h). Po tomto technickém úseku už se na zbytek trasy napojíme opět na značené stezky.

Máme před sebou poslední občerstvovačku a vidím, že Martinovi dochází šťáva. Volám rychle klukům, jestli nejsou někde poblíž občerstvovačky, že by Martinovi podsunuli kousek energetického zlatavého moku. Naštěstí kluci byli po ruce a Martinovi jen zazářili oči, když je uviděl (a mně taky, protože bylo jasné, že do toho na závěr opět šlápneme). Posledních cca 10km už máme před sebou nenáročný terén. Začínají mě tlačit chodidla, a tak místy popoběhnu z kopce (abych zkrátila dobu kontaktu chodidel se zemí). Ujišťuji sice Martina, že jen popoběhnu a počkám ho, ale i on přidal do kroku a s vypětím posledních sil jsme do toho cíle nakonec docupitali s časem něco málo přes 39hodin.

Abych co nejstručněji ukončila tento román: Strávili jsme krásnou dovolenou v horách. Spousta výletů v pohodovém tempu, s posezením a výhledy na alpské štíty (Mt. Blanc jsme sledovali z několika světových stran). A trasa Echappee Belle byla třešničkou na dortu. Bylo to hodně jiné dobrodružství, než na jaké jsem na jiných ultra akcích zvyklá. Ale v každém případě jsem si to moc užila. Martine, děkuji za společnost a za pomoc při plánování celé dovolené! A omlouvám se, jestli jsem občas prudila :)

Poděkování patří tradičně také mým partnerům. Obrovské díky putuje do pražské centrály VIVOBAREFOOT. V průběhu dovolené jsem zjistila, že jediné trailovky, které jsem si v rychlosti sbalila, už začínají být dost prošláplé. Kluci mi obratem poslali přes Sama Straku nový pár Vivobarefoot Primus Trail FG a já jsem mohla do „závodu“ nastoupit v nových papučkách :) To je servis!!!

Velkým testem si prošla také moje nová nepromokavá výbava od MONTANE, za kterou také moc děkuji. Skvěle si vedla goretexová bunda Womens Pac Plus XT Jacket Slate a velkým překvapením pro mě byly ultratenké nepromokavé kalhoty Unisex Podium Pants.

Specialitou na naší výroční trase byla povinnost některého horolezeckého vybavení. Startovní pole vypadalo, jako kdyby půlku sponzoroval PETZL. Jejich ultralehkou přilbu Sirocco měla většina běžců a my jsme měli také možnost ji otestovat. 

Martin dostal navíc k zapůjčení také ultralehký úvazek Altitude (kdybych si nevzpomněla na výbavu na poslední chvíli, tak by mi kluci u Petzlu určitě stihli zajistit S-kovou velikost, dobře mi tak). Já jsem navíc otestovala také novinku, která bude v prodeji od 11/2022, a to čelovou svítilnu NAO RL (1500 lm, 145 g, reaktivní svícení, dobíjecí baterie, která může sloužit také jako powerbanka – zkrátka velmi vymazlený model, je se na co těšit). Na druhou noc jsem si vzala již osvědčenou minimalistickou svítilnu Petzl Iko Core.  Děkujeme českému zastoupení PETZL za zapůjčení skvělé výbavy, která nám hodně odlehčila batohy.