Ultrapunk 2019
ULTRAPUNK 85
Přátelské setkání a běh dvojic
4.5.2019
85km/4000m+/12:45h
Výsledky ZDE
Záznam na strava.com ZDE
TK Filozof, aneb Ľubka, Rado a jejich banda. To je parta lidí, kteří po různých koutech Slovenska organizují horské ultramaratony. Od populární Javornické 100 po méně známý Maraton Pohronským Inovcom. Sice jsem se neúčastnila mnoha Radových akcí, ale o to více se na každou z nich vždy těším. Krásná trasa, přátelská atmosféra a dobrá nálada jsou zaručenými atributy těchto výletů.
Minulý rok mě mrzelo, když jsem musela Mikimu odříct běh dvojic Ultrapunk 85. Trasa vede územím Žiaru, Malé Fatry a Strážovských vrchov. Kopečky, o kterých tuším, kolem kterých už jsem se někdy motala, ale konkrétně trasu Ultrapunku neznám. Když jsem se dozvěděla termín letošního Ultrapunku, neváhala jsem a oslovila Mikiho s dotazem, jestli by se mnou letos neběžel.
Ano, ten Miki, který na česko-slovenských stovkách obsazuje jen příčky nejvyšší. S Mikim se známe-neznáme už dlouho, spíše o sobě jen víme, ale nikdy jsme si pořádně nepopovídali (protože než jsem já doběhla do cíle nějaké 100vky, tak Miki už byl dávno doma). Ultrapunk jsme si prostě chtěli spolu proklusnout a lépe se poznat. Ultrapunk je takovou sportovně-společenských akcí, na kterou se chodí lidé proběhnout a setkat se s přáteli.
Na start do Handlovej jedu s Martinem. Dáváme si tak trochu okružní vyhlídkovou jízdu silnicemi 2. třídy a Martin mi v dáli ukazuje kopečky, přes které na druhý den poběžíme. S parťákem se setkávám až v Handlovej. Náš tým „Výběr československý“ sestává z kvalitních odrůd starších ročníků, a tak si dopřáváme spánek v pohodlí nedalekého penzionu. Tento komfort se mi hodí, protože od začátku roku bojuji s bolavými zády (ano, záda byla důvod, proč jsem letošní Kysuckou 100 zabalila už po 30ti kilometrech). Kvalitní spánek v pohodlné posteli mi padne vhod.
Ráno se s překvapením probouzíme do polojasného rána. Předpověď plná dešťových přeháněk se naštěstí nenaplnila, ba dokonce nám občas na cestu i slunce zasvítilo. Já však ráno řeším ještě jedno velké dilema. Během posledních dní se začaly vysvětlovat mé problémy se zády, s lékaři a fyzioterapeuty dáváme dohromady skládačku, která nás vede k původu mých problémů. Fasuju léky a lékař i fyzio doporučují na závod užít také analgetika. Záda mě bolí už pár dní, ale já se na Ultrapunk těšila už od minulého roku, nechtěla jsem odstavit ze hry parťáka. Tak jsem to udělala! Polkla jsem ráno těsně před startem jednu růžovou pilulku. Nejsem na to pyšná, je to proti mým zásadám, ale tohle nebyla situace, kdy si ibalginem tlumíte bolest křečujících noh nebo přetížených kolen v půlce závodu…
V 6hodin startujeme, v komorní atmosféře se 23 dvojic vydává na sobotní výlet za krásami slovenských kopečků. Od začátku panuje skvělá nálada, skoro celou trasu debatíme nejen s parťákem, ale i s ostatními spoluběžci. Všichni utichnou na prvním prudkém stoupání na Bralovú skálu (826m). Dále je trasa spíše zvlněná, hodně běhatelná. Nechávám se unést, taky nechci příliš zdržovat Mikiho, máme před sebou jen 85km, tak to na moje poměry celkem napálím.
Tradičně začínám okolo 30.-35. km cítit unavené nohy, taková klasická první krizovka. Miki je mi skvělou oporou. Neustále mě povzbuzuje, chválí, nosí mi hůlky. Nechávám se rozmazlovat, takový servis na ultramaratonu, to se mi už možná nikdy nepoštěstí. Máme skvěle vychytaný systém – když vyšlápneme kopec, posunu za sebe hůlky. Jakmile se blíží další stoupání, už mi je Miki zezadu podává do ruky.
Významným bodem na trase je Fačkovské sedlo na 50.kilometru. Tady končí vlnky a začínají pořádné kopce. Z Fačkovského nastupujeme hned na první velkou stojku – sjezdovkou na Homôľku (1073m). Přidává se k nám také Martin, jehož parťák to zabalil. Takže zezadu mě jistí Miki, vpředu mě popohání Martin – lepší společnost jsem si nemohla přát!
Zanedlouho jsme na 61. kilometru v Čičmanoch – ano, to je ta dědina s pomalovanými chaloupkami. Konečně jsem je viděla naživo. Další větší kopec Čičerman (956m) se mi líbí – postupné táhlé stoupání mi celkem rychle uteče. Sbíháme na poslední kontrolu do sedla Obšiar. Kluci zbystří, tady prý minule byly fešné baby. Martin už z dálky zaměří Ivanovo auto – že on nakonec přijel na občerstvovačku, aby mohl dělat společnost těm kočkám!?! Chlapi se nějak rozběhli (nevím, jestli se tak těšili na baby nebo na Ivana no na občerstvovačce se dočkali jen chlapské společnosti).
Poslední stojka na Malú Maguru (1101m) je opravdu výživná. Nejsem sice rychlá, začínají se už ozývat záda, ale líbí se mi to. Jdu si to svoje, kluci mě průběžně čekají a povzbuzují. Na Maguru (1141m) už je stoupání pozvolné. A z Magury už to je jen pár vlnek a následný seběh do Bojnic. Musím přiznat, že poslední kilometry jsem si celkem protrpěla. Asi jsem ten úvod přepálila, ale s parádní podporou kluků jsem to musela dobojovat!
Po 12ti hodinách a 45ti minutách dobíháme do cíle v Bojniciach. Hodím sprchu, převezu auto z Handlovej, dám lehký strečing a přidávám se do diskuzního kroužku k ostatním finišerům. Proběhne decentní vyhlášení nejrychlejších dvojic a pak už následuje jen volná zábava proložená super jídlem a pitím. Do pozdních nočních hodin…
Děkuji za krásný víkend, celá akce byla skvěle zorganizovaná i zastoupená. Ráda jsem Vás po dlouhé době zase viděla, kamarádi!
Komentáře (1)
Miki
Odpovědět