Kysucká 100: Závod je mým tréninkem
6.3.2020
113km / 4700m+ / 18:15hod
Výsledky: již brzy
Záznam na strava.com (baterie vydržela po Neslušu): zde
Na otázku „jak trénuju na ultra“ jsem vždy odpovídala, že mým tréninkem jsou samotné závody. Přes týden toho času na trénování sice nikdy moc nebylo, ale je pravda, že o víkendech jsem si většinou čas na krátký výběh do Beskyd našla. Nikdy jsem neměla postavený tréninkový plán, snažím se prostě být aktivní. Letos jsem ty pohybové aktivity ale tak nějak odflákla. Přes víkendy jsem se do hor vůbec nedostala a během hektického pracovního týdne nebylo na sport ani pomyšlení. Vlastně ani během podzimu jsem tomu tréninku moc nedala. Kysucká 100 se blížila a já jsem si od začátku roku dala jen tři výběhy (celkem 42km). Věděla jsem, že to je ode mě nezodpovědné, ale svoji účast jsem rušit nechtěla. Brala jsem to jako začátek pořádného tréninku pro tuto sezónu :)
Věděla jsem, že tohle ultra bude bolet více než obvykle. Při mé standardní kondičce se vyvíjí moje ultra asi takto: Před 40.kilometrem začnou bolet nohy. Je to bolest svalů, která mě doprovází na každém ultra. Na tuto bolest si po nějakém čase prostě zvyknu a dále ji více-méně nevnímám. Podle toho, jak hodně tlačím na pilu a jak rychlá je trať, tak v závěrečné fázi závodu se někdy začne dostavovat vyčerpání. Fáze, kdy mě při stoupání bolí unavené svaly, nedovolí mi zrychlit, velmi rychle mi vyskočí tepovka, ale současně maximální tepy už nejsem schopna vytáhnout tak vysoko jako obvykle. Je pravda, že čím lépe jsem trénovaná, tím více tuto fázi oddaluji. Dále se mohou dostavil nějaké lokální problémy – bolesti na chodidle při špatném došlapu, namožený sval při prudkém pohybu apod. Pokud nejde o vážné zranění, tak to jsou bolesti, které po chvíli přejdou.
Tentokrát ale vývoj bolestí a únavy probíhal výrazně jinak. Už na 20.kilometru si uvědomuji, že mě bolí nohy. Ale jako že fakt bolí! Zdá se mi nepředstavitelné, že bych měla zvládnout ještě dalších 90km. Fázi vyčerpání pociťuji už za první občerstvovačkou (Horný Vadičov, 36.km). Do táhlého kopce jsem schopna udržet rychlou chůzi, ale jakmile začne stoupák, vyskočí mi tepy a já se musím koncentrovat na pravidelný dech a pomalé tempo. Jediným řešením této situace je zvolnit a doufat, že „tělo si pamatuje“ a že to do cíle nějak docvaknu.
Až na moji nezodpovědnou přípravu byla Kysucká stovka téměř dokonalá! Od roku 2018 bohužel musel Roman trochu pozměnit trať – ochranáři nás nepustili na pověstnou Ľadonhoru a bohužel ani na vrchol Veľkej Rače (jak já jsem ráda, že jsem zažila i ty starší ročníky). Finální trasa pak má trochu menší převýšení. Částečně jsou ale výškové metry dohnané výstupem na Straník (769m). Pro mě byl ročník 2020 premiérou, kdy jsem absolvovala celou pozměněnou trasu (v roce 2019 jsem musela ze zdravotních důvodů ukončit svoje trápení už v Hornom Vadičove).
Den před startem nám Roman poskytl parádní report ze značení trati – upozornil nás na spoustu bláta, místy sníh, i na nějakého brumíka. A skutečně, celá trať byla velmi promočená a zabahněná. Moje chodidla si v barefootech na tom blátě blaženě pomlaskávaly, takový měkký podklad mám ráda. První souvislá vrstva sněhu byla až pod Veľkou Račou, v okolí Dedovky. Před občerstvovačkou v Klubině jsem na hřebeni chytla dost hustou mlhu (ještě za tmy). Na trati jsem musela obejít spadlý strom a málem jsem se nevrátila znovu na značku. Chvilku mi trvalo, než jsem v té mlze pochopila, kde je cesta a kde je les :) Nebýt GPS-ky, tak jsem ztracená!
Můj nejoblíbenější úsek – okolí osady Kýčera (před sestupen do Čadce) – mě při všem vyčerpání hodně zlepšil náladu. Krásné výhledy a zelenající se tráva, do toho ještě na chvilku vykouklo sluníčko. Od Čadce už mě čekalo je pár vlnek nahoru k rozhledně Marťákovskom kopci a z tama dolů na poslední občerstvovačku do Nesluše. Cestou jsem díky své nepozornosti několikrát seběhla z cesty (naštěstí vždy max. do 300m), ještě že jsem tu byla už tolikrát a své chyby jsem si vždy rychle všimla.
Do Nesluše jsem se moc těšila – Lubka mi slíbila miso polévku, která byla opravdu delikátní! Nebylo se za čím hnát, a tak jsem se s radostí na občerstvovačce na chvilku zdržela, byla tam skvělá společnost. Na poslední kopec Tábor (697m) jsem se trápila. Přišla na mě taková únava – že by se projevila probděná noc? To se mi na trati dlouho nestalo. Měla jsem celkovou slabost, kterou jsem ale velmi rychle zahnala energetickým gelem. Takže ne ospalost, to už na mě šly mdloby od nedostatku cukru! Ano, trochu jsem ten energetický příjem zanedbala. Gel mě zase postavil na nohy a já jsem mohla začít vnímat návaly euforie z blížícího se cíle.
Do Kysuckého Nového Města jsem doběhla po 18 hodinách a 15 minutách, jako 30.celkově (a bramborová žena). Normálně bych s takovým výkonem moc spokojená nebyla, ale vzhledem k tomu, jak jsem se na závod (ne)připravovala, tak byla spokojenost na místě. Po této zkušenosti opravdu věřím, že TĚLO SI TO PAMATUJE!
Obrovské díky Romanovi a jeho organizačnímu týmu. Akce byla perfektně zorganizovaná, občerstvovačky byly luxusní (vždy s oddělením pro celiaky a pro vegány), trať byla krásná. Servis v cíli neměl chybu – skvělá vegan fazulovica od Tinky a kávička od Bela, mňam! Mám tuhle akci fakt moc ráda, skvělý otvírák ultra-sezóny.
Díky patří také mým partnerům, VIVOBAREFOOT a MONTANE. Na zablácenou trasu jsem obula skvělé Primus Trail SG – výborně mě podržely! Větrovku Montane Minimus jsem ani neoblékla, protože nefoukalo, jen občas spadlo pár vloček zmrzého deště/sněhu a v teple mě udrželo tenoučké primino triko - za mě nejlepší triko do chladného počasí!
