Východniarska 100 - ultra protkané dobrosrdečností
VÝCHODNIARSKA 100
3.8.2019
Oficiální trasa 129km/5900-6500m+ (každý tracker měří jinak)
Já jsem naměřila 133km/5950m+/21:39hod
11. celkově (1. žena)
Výsledky budou doplněny, zatím ZDE
Záznam na strava.com ZDE
V pátek večer přicházím do prešovskej tělocvičny pod Kalváriou. Ve dveřích vysmátý Belo s vítacím pohárikom Spišskej borovičky („Dáš si?“ – aj keď ví, že si nedám) a další pozitivně naladění dobrovolníci u registračního stolu. Ani neodcházím do tělocvičny. Chci se potkat se všemi známými, kteří se přijdou zaregistrovat. Tak dlouho jsem nebyla na Slovensku na ultra a neviděla jsem se s nimi!
Mám čas hodit řeč s El Presidente Belom. Dobrák od kosti. To jako doslova! Mj. vznikl krátký dokument o tom, jak v roce 2016 Belo s parťákem Petrem jeli na koloběžkách napříč ČeskoSlovenskem na podporu registru dárců kostní dřeně. Mám slzu dojetí na krajíčku, když mi Belo vypráví, kolik vhodných dárců se našlo díky jejich propagaci. V koutku mysli už Belo řeší, jakým způsobem odklidí odpadky, které našel při trasování v lesích, jak to s městem domluví. I když, on i kdyby měl vzít kamarády a sám to poklidit, tak ty lesy budou brzy čisté. Takový dobrák to je! „Všechno to dobro se ti vrátí, Belo“, říkám mu. „Nech sa vrátí tým, ktorí to potrebujú“
V sobotu před šestou ráno už stepujeme na asfaltce pod Kalváriou. Belo hodí krátkou řeč o tom, jak se některé úseky šmýkajú a monolog ukončí: „Hlavne si to užijte a choďte už“. A banda ultráčů se poslušně rozchází do prvního kopce. Prvních 24km je celkem běhavých, možná jsem to trochu přepálila. Okolo 30.kilometru mě při seběhu začne bolet šlacha na vnější straně kolena. Kuš, asi jsem ji přetížila, od teď musím z kopce ubírat.
V Kysaku do sebe nahážu pár kousků melounu a grepu – báječná kombinace, které se držím po celý závod. Do dalšího stoupání hodím řeč se Sucháčem, kterého jsem rok neviděla. Po pár kilometrech se Honza vzdaluje, já na pár set metrů zakufruju a potom už si víceméně běžím svůj sólo-závod.
Následuje hřeben Bokšov. Vkračujeme až na území NPR s 5. stupněm ochrany – to jakým způsobem Belovi dovolili vést trasu tak krásnou neposkvrněnou krajinou? Skály, popadané stromy, krásná hřebenovka!
Za občerstvovačkou v Košickej Belej už opět stoupáme, na chatu Lajoška. Stoupáme si pro tu nejúžasnější zeleninovou polévku, jakou Vám horská chata může nabídnout! Pokračujeme po nenáročném hřebínku s výhledy. Příjemné strávení polévky. Ke skalnímu útvaru Turniská je to pro změnu prudce vzhůru. U skal se chvíli motám a hledám správný směr, kudy tudy pokračovat – takto jsem zaváhala na trase vícekrát (ach, ti zhýčkaní ultráči, kteří se naučili na fáborky na každém 20.metru na trase!)
Před občerstvovačkou s dropbagem v Kojšove dáme ještě kolečko na Folkmarskú skalu s úchvatným výhledem. V Kojšove opět potkávám Sucháče. Posedím s mísou melounů na klíně, doplním tekutiny a hurá do posledního velkého stoupání na Kojšovu hoľu, nejvyšší bod trasy (1264m). Nahoře se udivuju, jak je to tady špatně značené (nijak?). Už je celkem šero, tak po chvilce zapínám čelovku. A ejhle, jedna odrazka vedle druhé, luxusní značení!
Od občerstvovačky v Zlatej Idke pro mě začíná tak trochu týrání. Posledních 30km trasy má jen minimální stoupání, většina se táhne po široké zpevněné cestě velmi mírným kopcem dolů. Naštěstí doháním Peťa, který je z rovinatého úseku stejně nadšený jako já a spolu se hecneme alespoň do rychlé chůze.
Zpestření v podobě občerstvovačky na chatě Klatovianka přijde vhod. Odsud už je to jen kousek na okraj Košic. Poslední stoupání na trati nás dovede na vyhlídkovou věž, ze které sestoupáme divokým terénem dolů do města. Dobelháváme do areálu koupaliště Ryba Anička, ve kterém nás pod cílovým obloukem vítá El Presidente.
V cíli toho moc nenaspím, protože mě bolí nohy a nemůžu usnout. Brzy ráno se přesouvám ven k cílovému oblouku a nasávám energii z paprsků ranního slunce. V cíli je skvělá nálada, to je ten čas v klidu si popovídat s přáteli a zhodnotit vydařenou akci. Mezitím vítáme nové finišery a užíváme si pohodové dopoledne.
Klaním se před Belom – za to, jaký krásný víkend zorganizoval; za to, jaký je; za to, co dělá pro druhé. Toho chlapa musíte poznat, jinak nepochopíte! Obrovské díky patří také celému týmu dobrovolníků, kteří nám během víkendu věnovali svůj čas, rozdávali úsměvy a poskytli skvělý servis na občerstvovačkách! A v neposlední řadě patří obrovský dík mým partnerům MONTANE a VIVOBAREFOOT. Výbava, bez které si už běhání ani neumím představit.
