PIRIN ULTRA TRAIL 2021
10.9.2021
160 km / 11 000 m+ / 41:57h (reálně bylo převýšení zřejmě trochu menší)
Aktivita na strava.com ZDE
Výsledky ZDE
Pohyby závodníků dle GPS trackerů ZDE
Účast na Pirin Ultra Trail mě už nějaký ten rok lákala. Z reportáží našich slovenských přátel z roku 2019 bylo zřejmé, že se jedná o technicky náročný závod. Startovné je vzhledem na délku trasy symbolické, takže se o závod zajímalo i hodně Čechů. Bohužel se závody zamávala pandemie Covid, a tak jsem se na 160kilometrovou procházku bulharským pohořím Pirin přihlásila až tento rok. Spolu se mnou se nechal zlákat také Martin, který je pro každé dálkoplazecké bláznovství. Posádku auta doplnili Honza a Kačka, která se z nás jako jediná přihlásila na dětskou šedesátku (což ji někteří později tak trochu záviděli).
Do městečka Bansko přijíždíme již ve čtvrtek po obědě. Je to takové malé bulharské Chamonix, hlavním prvkem pěší zóny je horský potok lemující dlážděný chodník k hlavnímu náměstí. Apartmán sdílíme spolu s Tomem, který se v Bansku zastavil při svém cyklovýletu přes Balkán do Istanbulu (na jeho poměry taková běžná cyklo vyjížďka). Ve čtvrtek a v pátek je na programu jen odpočinek po dlouhé cestě a jídlo před dlouhým závodem.
Start závodu se posouvá o 4 hodiny, abychom přečkali malou dešťovou přeháňku a nezmokli v horách hned při prvním výstupu. Ve 20 hodin tedy vyrážíme na start. 55 odvážlivců se vydává na celovíkendovou procházku.
Trasa je značená červenými vlaječkami s reflexní páskou. V rovných uličkách je značení dostačující, ale na mnohých křížení cesty značka chybí, a tak se poměrně dost zdržuji se zapínáním GPSky a hledáním správné cesty. Při prvním výstupu nakonec chytím stejné tempo jako Tomáš. Vyškrábeme se krásným technickým terénem do Vihrenského sedla (2670 m), odkud máme začít klesat na checkpoint s dropbagem. Čelovkou objíždím terén a vidím až vlajku daleko pode mnou, ovšem žádný prošlápnutý chodník dolů nevede. Tak si to rubeme cestou-necestou směrem k nejbližší vlajce. Ultratrail is punk!
V noci hlásili ve vysokých horách teploty těsně pod bodem mrazu, některé kameny mi lehce podkluzují. Jak mi Tomáš (specialista přes plasty) později vysvětlil, problém není asi v námraze. Mnohé podrážky bot bývají od novoty hodně kluzké a je potřeba z nich ošoupat vrchní povlak. Asi je to i můj případ – mám na nohou úplně nové trailovky a skutečně, po pár kilometrech (cca tak po třiceti) přestaly klouzat.
Mám v plánu se na Tomáše nevázat a jít si svoje tempo. Ovšem když sestoupáme pár set výškových metrů, seběhnou se naším směrem ovčáčtí psi. Pořadatel říkal, že psi na trati být můžou, ale že budou asi uvázaní. Hmm, tak tihle kulišáci měli totální volnost a nebáli se k nám přiblížit. Hystericky se během cupitání snažím vzít do ruky nějaký kámen, abych se mohla bránit případnému útoku („Tome, máš v ruce šutr? Vezmi si šutr! Vezmi si nějaký do ruky!“) Ale v tom fofru nejsem schopna žádný uchopit. Nechci se vzdálit tří členné skupině, kterou jsem před chvilkou doběhla. Naštěstí nás psi jen poštěkali a my prcháme dále dolů.
Na 26. kilometru se jen rychle občerstvím. Dropbag ani neberu do ruky, však se tady za cca 60 kilometrů vrátíme (trasa tvoří pomyslnou osmičku a dropbag je právě v uzlu této osmičky). Výstup na Albutin (2688 m) je místy vedený hodně divokými úseky, jako kdyby to tady přišel trasovat náš Olaf. Za vrcholem sestoupáme jen kousek k chatě Javorov (1760 m), kde nás čeká další občerstvení. Ochotné dobrovolnice nás navigují „až vyjdete z chaty, tak ji takto obejdete…“ No škoda, že holky naznačovaly obejití chaty druhým směrem, trochu nás zmátly :) Po chvilce jsme se od chaty vymotali a začali jsme stoupat k legendárnímu hřebenu, který je zakončený vrcholem Pirin (2593 m). Na křižovatkách opět postrádáme značení, tak si místy pár desítek metrů zajdeme. Brodíme se vysokou vegetací. Je po dešti a všechno je mokré, i my máme úplně mokré nohy. Říkám si, že každou chvíli musíme vyjít nad úroveň této vegetace a že v lese bude lépe. Kdybych věděla, že se tím zeleným humusem budeme brodit několik desítek minut (možná hodiny), tak bych oblékla nepromokavé kalhoty. Postupujeme velmi pomalu, od země mrzne a při naší rychlosti pohybu nestíhám prohřát promrzlé prsty na nohou. Ulička se zužuje, listnatou vegetaci střídá kleč a my traverzujeme úzkou uličkou a máme co dělat, abychom nesklouzli zpátky dolů pod kopec. Nahoru na hřeben se vymotáme krátce po rozednění. Konečně nějaké výhledy!
Jeden by řek, že projít hřeben bude hračka, ale opak je pravdou. Kleč střídají velké žulové balvany, které jsou po večerním dešti a nočním mrazu hladké jako sklenka. Nechávám hůlky připevněné na batoh, protože tento úsek je třeba jít na pavouka – po čtyřech se s Tomem opatrně sápeme po kamenech nahoru. Stačí jeden neopatrný krok a… zase se myšlenkami vracím k tragédii na letošním TDS. No prostě opatrnost je tady na místě! Obzvlášť když přijdeme ke strmému srázu a není jisté, ze které strany máme kleč obcházet (naštěstí cesta většinou vedla dále od příkrého srázu). Prostě cesta na kopec, na který nevedou cesty.
Po nekonečném trápení se dosápeme na vrchol Pirinu. Začínají tady dopadat sluneční paprsky, takže poslední metry už můžeme začít přeskakovat po vysušených kamenech. To se ale opět změní při sestupu směrem na západ, kde jsou kameny ve stínu a opět přimrzlé. Natažené lano nám moc nepomůže, opět volíme taktiku na pavouka, neváháme použít zadek jako 5. opěrný bod. Run like no other! Nebo spíše Walk like no other…
Cca okolo 11 hodiny se dostáváme na občerstvovačku v obci Senokos (960 m, 60. kilometr). Následuje velmi, ale velmi nepříjemný úsek – cca 25 kilometrů po zpevněné cestě, na kterém nabereme asi jen 600 výškových metrů. To je utrpení pro moje barefootové botičky a pro moji stoupání-milující hlavu. Posílám Tomáše, aby se na mě nevázal a šel si svoje tempo, že já tady budu pomalejší.
Nějak jsem to doklepla na 85. kilometr, kde k mému překvapení sedí Tomáš i s Honzou (já myslela, že Honza bude aspoň hodinu přede mnou). Pokud se mi podaří Honzy chytit, tak by mě mohl vést v celkem kvalitním tempu. Takže rychle se občerstvím a jen přezuji ponožky, protože ty moje současné jsou úplně mokré a plné špíny. Ups, v dropbagu mám vše možné, jen ponožky jsem zapomněla přibalit. Zachraňuje mě Honza se svým párem lehce zašpiněných ponožek – raději jeho ponožky polité pivem než ty moje špinavé a jeté fusky!
Tomáše necháváme za sebou a s Honzou to valíme do dalších kilometrů. Před námi se otevírá krásná krajina, konečně taky vidíme nějaké pěkné hory. Přecházíme sedlo Sinaniška Porta (2428 m), za kterým nás čeká dlouhý mírný sestup po měkoučkých loukách. Je to tu samá kráva, navíc jsou holky pěkně ukecané. No aspoň je nějaká změna.
Na chatu Begovitsa (1810 m) začínáme stoupat se setměním. Na chatě vládne úžasná atmosféra. Já dostávám speciální vegan pohoštění (quinoa s houbami) a Honza dostává vzkaz, který mu tady nechala Kačka, když tady procházeli 66 km trasu. Je tady fakt suprová a milá parta, k tomu ochotný chlapec (tak 12 let), který má angličtinu na úrovni vysokoškolského lektora. Ač neradi, tak chatu po chvíli opouštíme a pokračujeme do dalšího stoupání na vrchol Kuklite (2693 m).
Kousek za chatou se vynořujeme z lesa a ve tmě se před námi zlehka rýsuje horský hřeben. Jsme na otevřené louce a čelovkami ostříme na odrazky, které jsou dost daleko od sebe. V černočerné tmě pomalu stoupáme směrem k linii odrazek. Postupně se tato linie prodlužuje, další a další odrazka, kam až svit čelovky dohlédne. Je to tak trochu psycho. Když konečně vystoupáme na první zub této hřebenovky, tak zjistím, že mám levou nohu jen pár desítek centimetrů od 500metrového srázu. Jen nahlédnu čelovkou dolů do té tmy a pak se raději chytám nejbližší skály. To je mazec! Jsme na nohou druhou noc, kroky už nejsou tak jisté, pomalu se začínají objevovat první halucinace. Teď si musíme hodně dávat pozor, kam šlapeme. Když mám pocit, že se blížíme na vrchol, tak se opodál objeví další, ještě vyšší zub. Přes den to tady musí být nádherné, ale v aktuálním stavu a za tmy budí trasa obrovský respekt. Následuje sestup po další linii odrazek. Nejdříve po velkých žulových kamenech (pozor, zase jsou trochu kluzké), následně sbíháme po louce.
Cítím, že na mě něco leze. To prochladnutí z minulé noci nebude bez následků, obzvlášť teď při snížené imunitě. Jde na mě zimnice a vysílení. „Honzo, potřebuji 5minutový powernap, hned teď!“ Honza mi vyjde vstříc, já okamžitě usínám v trávě a po 5 minutách skutečně pokračujeme na další občerstvovačku.
Chata Pirin (1610 m) je lehce zakouřená, ale my se snažíme místní štamgasty ignorovat. Na doporučení Honzy dávám jeden ibáč (snad mi tu teplotu a zimnici srazí). Dávám ještě 8minutový powernap. Nutím se do rizota, protože teď potřebuji dodat tělu energii (už delší dobu nemám na jídlo vůbec chuť a vím, že mám obrovský deficit). Oblékám na sebe vše – dlouhé tričko, krátké tričko, větrovku a voděodolnou minimusku, na nohách nechávám přes 3/4kalhoty přetažené nepromokavé kalhoty. Vyrážíme do dalšího dobrodružství.
Cestou se konečně zahřívám, na chvilku odložím některé svršky, ale později se oba opět oblékáme, protože začíná dost pofukovat. Stoupáme nekonečným údolím, opět je před námi ta magická linie odrazek. Najednou se výstup zlomí a my začínáme opravdu prudce stoupat až do sedla Kralevdvorska Dasna (2606 m). V profilu závodu je tento vrchol špatně zaznačený (uvádí cca 130 výškových metrů méně), takže nás tento výstup hodně překvapí. Honza přichází s teorií, že když jsme teď šli tak vysoko, tak se třeba změnila trasa a ty následující dva brdky už nepůjdeme a že občerstvovačka bude asi už teď na té chatě hned pod námi. Nedává to smysl, ale ráda mu tento scénář uvěřím. Halucinogenní stav začíná při druhé probděné noci hodně sílit. Do toho nám téměř ve stejný okamžik dojdou čelovky – Honzovi ta jeho jedna a mě dojdou obě moje čelovky i náhradní baterie. Co to je za prokleté místo?? Dobíjím ještě na chvilku čelovku z powerbanky a oba si přisvěcujeme mobilem. Naštěstí za chvilku bude svítat.
Rozednívá se a my se ocitáme v ráji. Jsme v překrásných horách, obklopeni několika jezery. Do toho si v okolní krajině moje hlava dokresluje nespočet turistů a zvířat (například ti bílí králíčci, které Honza překračuje… teda ty bílé kameny). Také občas vidím nějakou tu neexistující chatu. Waw, tohle je úlet, slušný matroš!
Za sedlem Džengalska Porta (2478 m) už se nám zcela vyjasnilo. Ustupují také halucinace a spánkové a energetické krize, ve kterých jsme se s Honzou pěkně prostřídali. Máme pocit, že jsme tu druhou noc totálně proflákli a já jsem přesvědčena, že s takovým tempem nás za chvilku dožene několik lidí.
Na občerstvovačku na chatu Bezbog už to máme jen kousek. Nespokojeni se svým extra pomalým pohybem vítáme obsluhu na poslední občerstvovačce, která nás naprosto šokuje „Jste celkově pátí“. Nevěřícně tuto informaci zpracováváme a snažíme se doplnit energii pro posledních 28 kilometrů. Prý už to bude jen z kopce, za 3 hodiny jsme v cíli. Ehmmm, to mělo být asi jako povzbuzení, ale až tak mimo nejsme, abychom si neuměli spočítat, že tenhle úsek půjdeme určitě déle.
Vyrážíme do posledního úseku na trati. Za krátkým prudším sestupem se terén srovnává, až začne mírně stoupat. Podle profilu nás čekají dva až tři mírné hrbky, no my máme pocit, že více stoupáme, než klesáme. Když se dá, tak se snažíme popoběhnout, ale těla jsou už hodně vyšťavená a i při lehkém poklusu z kopce se hned zadýchávám. Konečně přicházíme do Banska. I přes unavená chodidla to na poslední úsek přes město rozběhneme, však je to z kopce. No, není to tady jako v Bergamu nebo v Chamonix. Nikdo nám nefandí, spíše se po nás lidé dost divně dívají. Až jedna paní (evidentně Italka) rozbouří asi 10členný dav, který nám tleská a jásá. Cílový oblouk je nadohled. Honza mě gentlemansky nechává proběhnout jako první, abych si mohla strhnout cílovou pásku pro první ženu. Juchú, zvládli jsme to! Od původně plánovaného času do 40 hodin jsem přetáhla o 2 hodiny, ale jsem spoko.
Přesouváme se na ubytování, dávám sprchu, malý žvanec a krátký spánek. Večer se přesouváme na vyhlášení žen na trati 160 km. Holky doběhly 7 hodin, resp. 8 hodin po mě, takže mi vyhlášení po 22. hodině dost rozhodilo režim. Mám ovšem radost, že na vyhlášení stihl dorazit i Martin. Martin sice kvůli limitu stihl dojít jen na poslední občerstvovačku na 132. kilometru a následně ho organizátor převezl do cíle. Ovšem má náš obdiv – kdo může říct, že se 2 roky po embolii plic odhodlá postavit na 100 mílový závod, navíc s takovou obtížností? Celkově naše česko-slovenská výprava byla během pirinského víkendu nadmíru úspěšná. Však posuďte sami:
66 km muži: Ivan Budzel (SVK) – 9. místo, Antonín Honzík (CZE) – 10. místo
66 km ženy: Lucka Dančišinová (SVK) – 2. místo, Kačka Hroníková (CZE) – 3. místo
160 km muži: Honza Suchomel (CZE) - 5. místo, Tomáš Honegr (CZE) – 7. místo, Michal Turek (CZE) – 10. místo, Patrik Mikuš (SVK) – 16. místo (současně jeho první zahraniční ultra a nejmladší finišer na tomto závodě)
160 km ženy: moje maličkost – 1. místo, Jana Bulíčková (CZE) – 2. místo
160 km trasu dokončilo jen 21 z 55 odvážlivců.
