Víte, co je to Outward Bound? Já jsem se s tímto pojmem setkala poprvé, když mi napsal Jirka a nabídl mi možnost zažít tuto akci na vlastní kůži. Tým pod záštitou outdoorového obchodu Hanibal musel z důvodů nemocí a zranění měnit na poslední chvíli složení a já jsem byla jedním ze šťastlivců, kteří se vydali na víkendové dobrodružství „O Trofej Outward Bound 2017“.

Závěr sezóny 2016 neprobíhá zrovna podle mých původních plánů. Vlastně podobně jako úvod roku, když jsem se po pádu v trekovém seběhu prvních 6 týdnů pořádně ani nepostavila na nohy. Nyní ale řeším trochu záludnější problém než rozbité koleno.

"Běhám, abych mohla jíst" je mottem, které slyšíme z úst mnoha běžkyň (ale i běžců). Co si budeme povídat. Už nám není dvacet a pokud si chceme udržet linii, musíme nějaký pohyb do běžného života zařadit. Pokud to běhání bereme trochu vážně, je vhodné řešit skladbu jídelníčku jak před, během, tak i po pohybové aktivitě. 

Ultratraily jsou skvělou sportovní aktivitou, protože na nich strávím vždy hodiny a hodiny v krásném horském prostředí. Někdy je ale lepší si do těch hor vyjet v klidu, nikam se nehnat, více relaxovat... Dala jsem si jedna a jedna dohromady a vyšlo mi, že bych si mohla spojit aktivní dovolenou v horách s nahlédnutím do některé z etap Giro d´Italia.

V minulosti mě ani nenapadlo, že bych ve svém životě mohla spatřit vrcholky himalájských velehor na vlastní oči. Dokud se Adam nezeptal: „Chtěl bych jet do Nepálu, podívat se na základní tábor pod Everestem. Nejela bys taky?“ Na takovou otázku nelze odpovědět jinak než kladně. Cože, já uvidím Himaláje? No chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to realita! Bez nosičů, bez průvodce, pěkně na vlastní pěst. Žádné přehnané plánování itineráře. Půjdeme, jak nám budou síly stačit. Zastavíme se, kde se nám bude líbit…

 fjiowe

fenmwoef

fcnewawef

wekfw WEF Ef

cwe f

f w fawe awerg yr

 er

Úterý 7.4.2015   Obětavý kamarád Duško nás těsně před odjezdem z Bratislavy bere do své prodejny Mountland a dolaďujeme poslední nedostatky v závodní výbavě. Po té nás odváží na autobus, který nás přiblíží z Bratislavy na vídeňské letiště. Na první let se připojují Kováčovi, v Lisabonu přistupují Malíkovi, čímž je naše Beskydská sestava kompletní. Dle časového plánu přilétáme na Madeiru, kde je přistávací plocha místního letiště podepřená sloupy tyčícími se z oceánu – krásný stavařský kousek!

Byla jsem oslovena naší lokální městskou TV Odra, abych jim přišla povyprávět o tom, co dělám. Byla to rychlovka, žádné připravované proslovy, otázky sestavovala moderátorka (která samozřejmě o trailech doteď neslyšela), já žádný mluvčí nejsem, takže ehmmmmm, hmmmmm, jsem to trochu prohmmmmkala. 

SOBOTA 23.8.2014   Brzy ráno vyjíždíme autem ve složení Naďa + Negussie + David + já. V podvečerních hodinách se blížíme k cíli – nekonečné serpentiny nás vyvedou až do výšky okolo 1700m.n.m. do dědinky Flaine, kde jsme ubytovaní v krásné rezidenci. Jen pár minut po nás přijíždí Hanka s Jurajom a malou Kristýnkou, kteří již mají za sebou týdenní relax v Provence.

Před rokem se u nás v práci zastavil Marek Šimíček, aby nám ukázal svou knížku o Bajkalu "Procházky po rovině". Šílený Marek, který se neztratí nikde v divočině, který přežije snad kdekoliv, který nejí, když zrovna není co... Prý že se na Bajkal chystá i v roce 2014 a vzal by s sebou i případné zájemce. Nepotřebovala jsem dlouho přemýšlet. Zrovna "procházky po rovině" sice nejsou to, co by mě - hory milujícího turistu - lákalo, ale zamrzlý Bajkal v kombinaci se stanem a jedním velkým batohem, tam někde daleko od domova nedaleko mongolských hranic... Teď nebo nikdy!

Tento týden bude možná zlomový pro mou hobby-běžeckou "kariéru" - poprvé nazouvám pětiprsťáky Vibram Five Fingers! O nějakých barefootech jsem uvažovala už delší dobu, ale teď přišlo několik impulzů najednou a padla volba na VFF Spyridion LS (na doporučení Honzy, který v tomto modelu přes kopečky běhává). Snad každý, kdo už VFF vyzkoušel, se na sobě celkem pobavil při prvním nazouvání a trefování prstů do správné škatulky. Moje první obutí trvalo asi 2min / 1 noha, ale s každým dalším obutím se doba výrazně zkracovala.

Jednoho dne (léto 2011) vidím na faceboku příspěvek od Hanky "expedice Kilimanjaro 2012, přidá se někdo?" Na tuhle výzvu se nedalo nezareagovat! Naši skupinu tvořila jedna velká doktorská rodina (spolužačka z gymplu Hanka, její rodiče, 2 sourozenci), Hančin přítel Jurko, já s mojím Kukim a náš kamarád Ciro.

Na začátku léta jsme se s Helou vydaly na přechod hřebene Západních Tater. Když jsem si po večerech studovala na mapě okolní kopečky, narazila jsem na Červené vrchy - jednodenní hřebenovka, o které se moc nemluví. To bych přece měla jít okouknout! O měsíc později vyrážíme jako tříčlenná skupina směr Polsko.

Několik týdnů jsem se snažila zorganizovat výlet do Rumunska, kde jsem chtěla zdolat hřebenovku nejvyššího pohoří Fagaraš. Bohužel ze všech zájemců jsme daly volný čas a finance dohromady jen Hela a já. V takovém složení by nás do Rumunska samozřejmě nikdo ze známých nepustil, takže jsme musely vymyslet náhradní plán. Shodly jsme se na přechodu Západních Tater, ke kterým je Fagaraš často přirovnáván.