TOR DES GEANTS - dovolená All inclusive v údolí Aosta / All inclusive holiday in Aosta Valley
Jaká je Vaše ideální dovolená? Co takhle týden nonstop v horách, s All Inclusive stravou, noclehem, masážemi, každodenními fakultativními výlety… Líbí? Tak se v klidu usaďte a přečtěte si, jak jsem si takovou dovolenou vychutnala já.
Tor des Geants je závod závodů. Tedy, v konečném efektu je to vlastně skutečný závod asi jen pro ty nejrychlejší běžce, pro drtivou většinu startovního pole je to spíše dlouhá pouť. Běžci bojují hlavně sami se sebou, se svým morálem. Je reálné ujít 339km s celkovým převýšením přes 30 000m i pro holku z Beskyd, která má za sebou nejdelší horský závod o délce 140km? A jestli to dokáže, bude si z celé akce něco pamatovat nebo bude na trati jen tupě zírat před sebe a sledovat své kráčející nohy? Ta holka si ani neuměla představit, do čeho jde. Ale šla do toho s nadšením, láskou k horám, velkým respektem a s podporou obrovské skupiny „fanoušků“ – přátel a známých, kteří jí věřili a fandili, kteří ji dodali cestou spoustu energie...
STATISTIKA/STATISTICS:
Parametry/parametres: oficiálně/oficially ±330km/24 000m+
naměřeno běžci/measured by runners ±339km/30 900m+
Vítěz/winner: M: Oliviero Bosatelli – 75:10h
F: Lisa Borzani – 91:09h
Můj výsledek/my result: 113:06h
65.-68. celkově z 446 běžců v cíli, 8.-9. žena
65th-68th overal from 446 runners in finish, 8th-9th women
Výsledky/results: zde/here
Scroll down for English version.
1.etapa za mnou
— Petra Mücková (@petra_muckova) September 11, 2016
Cítím se ok
Počasí ok
Je tu krásně
Jdu do 1.noci
Spánek až příští noc#tdg2016
Etapa první: Kýčovitý úvod
Udělala jsem stejnou chybu jako v roce 2014, když jsem ze stejné ulice v Courmayeuru startovala své první velké zahraniční ultra TDS. Opět ve startovní uličce na poslední chvíli (15min před startem). No nic, tak alespoň v davu nepřepálím začátek. Však není kam spěchat.
Prvních 50km si náramně užívám – velké kopce, letní teploty, skandující fanoušci, kýčovité výhledy. Každou chvíli míjíme nějakou občerstvovačku, kde do sebe tlačím sušené i čerstvé ovoce, polévku, těstoviny, na mnoha místech překvapivě nabízejí např. také polentu. Jsem překvapená, kolik lidí mě předbíhá z kopce. Na doporučení všech zkušených českých ultráčů z kopce jen zlehka klušu nebo rychle jdu, abych pošetřila kolena a stehna.
Na první velkou „life base“ s dropbagama ve Valgrisenche doklušu již za tmy. Nechci se moc zdržovat, první noc chci dát bez spánku. Potkávám se tady s Andreou z Montane, který mi dělá společnost zatímco tlačím do hlavy. Definitivně zde namodeluji své „Main TOR Menu“: těstoviny s rajčatovou omáčkou, vejce na tvrdo, tuňák v olivovém oleji. Samé výživné dobroty na dlouhou cestu údolím Aosta. Před závodem mi Honza kladl na srdce: “Nejdůležitější je řádná péče o chodidla!“ Takže přepudrovat nožky a nahodit čisté ponožky a pokračuji dále.
Etapa 2:
— Petra Mücková (@petra_muckova) September 12, 2016
Chodidla udušené, ruším GTX boty, nohy musí dýchat
Krize byla,spací,dala jsem 3x10min,už jsem OK
Všeci valí zkopce, já šetřím nohy
Etapa druhá: První noc bez spánku
Vyrážím do temné noci, táhlé stoupání do sedla Fenetre. Dobře, že tady jsme za tmy a nevidíme následný prďák dolů, skoro by to bylo na závratě :D Husté serpentýny nás svedou na další občerstvovačku Rhemes Notre Dame, kde na mě začne přicházet spací krize. Pokračuji výstupem do sedla Entrelor. Z krize mě probudí pohled na jasnou noční oblohu plnou hvězd. Rozhlédnu se po údolí, v dáli siluety horských štítů, reflexní značky naznačují dlouhé stoupání do sedla. Sestup dolů je nekonečný. Nenáročný terén mě uspává, asi 3x se probudím z mikrospánku. Aby toho nebylo málo, asi 1km před občerstvovačkou a jen pár minut před východem slunce mi dojde baterka v čelovce. Další zdržení – sice krátké, ale ty zbytečně prosezené minuty se nasčítají.
Poslední stoupání před druhou life base, tedy před „velkým jídlem“. Stoupám na nejvyšší místo trati, sedla Loson (3299m). Táhnoucí se serpentýny jsou nekonečné. Jsem obklopena horami, ty výhledy se neokoukají. Kamzíci si mě nevšímají, já na ně s nadšením zírám. Ze sedla doklušu poměrně pohodovým sestupem na chatu Vittorio Sella, kde mě vítá další Montane posádka, a to dokonce sám majitel firmy Jake. Není lepší chvíle na oficiální focení s vedením Montane než v propoceném tričku po probděné noci s téměř 100km v nohách :D
Chodidla už začínají celkem kvalitně tlačit, ale do nejbližší life base v Cogne už to není daleko. V Cogne se okamžitě zuju. Aha, tak goretexové boty v letních vedrech nebyly nejlepší nápad, chodidla se podusila ve vlastní šťávě. Prý začátečnická chyba, čtu si na Facebooku. No jo, když já GTX boty na běh nikdy nenosila a tyhle jsem si vzala, když jsem někde zaslechla, že by se mohla prohnat nějaká přeháňka… Takže větrám nohy a tlačím do hlavy „Main TOR Menu“. Po delším oddychu se u vstupu do stanu zjeví Pavel s Alešem, kteří nás přivezli na závod autem. Super vidět známé tváře!
Etapa3:
— Petra Mücková (@petra_muckova) September 13, 2016
Vázlo to
Dole krávy, hore kamzíci
Dlouhé serpentiny
Naspáno 1+3+h
Po sprše a masáži do dalších km
Díky všem kámošům&fans,jste nej!
Etapa třetí: Z posledních sil do postele
Mám za sebou dlouhou pauzu, ale není to ono. Nejde to. Vystoupám do pohádkové krajiny a namísto kochání přemýšlím, jestli si neublinknu. Na chvíli padám k zemi do polohy sražené srny, potom se láduju cukrama. Chvíli to trvalo, ale z krize jsem se vyhrabala. Přes další sedlo doklušu na chatu Dondena, kde mě místní ujo přesvědčuje, že nevypadám dobře. V duchu si říkám: „Kdo by asi vypadal čerstvě po 130km v nohách bez spánku?!?“ Ujo mě ukecal, že jsem unavená, chjo. Chvíli po západu slunce dobíhám na občerstvovačku Chardonney, kde si musím definitivně na chvilku schrupnout. Nakonec je z toho lehká večeře a 1 hodina spánku.
Pauza mi moc pomohla. Do další life base je to 18km, ta svěžest mi musí vydržet. Čeká mě více-méně sestup, hodně technický. Poskakování po žulových kamenech mám teď nacvičené z Tater. Dokonce předbíhám pár závodníků, to je pro morál jen pozitivní.
Po půlnoci přicházím do starého města, proplétám se kamennými uličkami, které mě dovedou až na life base Donnas, nejnižší bod trasy (330m). Tlačím do hlavy, objednám se na masáž, rychlá sprcha. V masážním koutku mi navíc oblepí chodidla vzdušnou páskou jako prevenci před puchýřema – vypadá to hrozně, ale účinek je skvělý! A šup rychle do postele. Čeká mě kvalitní spánek, asi 3,5hodinový.
Etapa4:
— Petra Mücková (@petra_muckova) September 13, 2016
Byla jsem v ráji!
Z kamenných měst do krásných hor
Město=schody
Hore to rubu
Dole to bolí
Bolest je jen pocit, který musím potlačit
Člověk aby šel na extrémní běžecký závod, aby se mu dostalo masáže od 2 chlapů najednou 😂
— Petra Mücková (@petra_muckova) September 13, 2016
Začíná se mi tu líbit!#tdg2016 #allinclusive
Etapa čtvrtá: V ráji!
Je skvělé pokračovat v závodě vyspaná! Trasa opět vede magickými uličkami starých měst. Později stoupáme směrem k chatě Coda, za kterou vstoupíme do druhé půlky tratě (v půlce trati jsem za necelých 50hodin, to je celkem husté!) Vystoupám na hřeben, rozhlédnu se kolem sebe, na moment se mi od samé krásy zastaví srdce. Asi už blbnu, jsem celá na měkko, prostě jsem tou krásou dojatá! Zatlačím slzu a pokračuji – v chůzi i v kochání. Cestou se po několikáté míjím s Natalie. Ano, to je ta dívčina, kterou na každé life base čeká 2 členný support, tentokrát ji kluci přišli naproti i na chatu Balma. „Buď silná, Petro, ty to dáš levou zadní i bez supportu“ opět si opakuji ;)
Odpoledne se trochu zatáhne a přijde lehká přeháňka. Dojdu na malou občerstvovačku, kde se schovává asi 6 běžců před deštěm. Chlapi, si děláte srandu, vždyť kousek od nás je zase azuro. Zobnu si oříšků, loknu čaje a pokračuju. Chlapci se asi zastyděli, tak pokračují taky :D Pršet přestalo asi za 2minuty!
Šup šup dolů na polentovou kaši a další porci těstovin v Niel. Za touto občerstvovačkou nasazuji čelovku a se západem slunce stoupám do sedla Lasoney. Za sedlem na mě přichází druhá vlna dojetí – na chvíli jsem v údolí úplně sama, všude okolo sebe opět vidím siluety hor, nad hlavou září nebe plné hvězd. Mám chuť křičet od radosti, dokonce jsem si i juchla, myslím :D
Je to jen kousek na nejlepší občerstvovačku celého závodu. Bujarý pokřik, řehtačka, harmonika, trumpeta, kopa veselých mladých lidí s dobrým jídlem (a domácím koláčem). Celkem mi zvedli náladu, vůbec se mi odsud nechce! Ale musím, mám před sebou další zastávku se spaním!
Ve 23hod přiklušu do Gressoney. Zkušeně se zouvám, nabírám si „Main TOR Menu“ a další dobroty. Jsem relativně na předních pozicích, takže u masérů není ani fronta. Nechám si zatejpovat nohu, protože mě začíná píchat zezadu pod kolenem. Ošetřit chodidla (preventivně) a namasírovat nohy (když je ta možnost). Cože? Na každou nohu jeden junák? Chacháá, tak to je velká sranda, 2 mladí chlapi současně mě ještě nemasírovali, tož to si musím užít! Následuje další cca 3 hodinové spaní.
Etapa pátá: Překvapení pro mrtvoly
Stoupání do sedla Pinter je nekonečné. Sice jsem spala, mám kolem sebe krásné hory, energii by mi mělo dodat vycházející slunce, kýčovou atmošku dotváří kamzíci pasoucí se jen pár kroků od chodníku… ale já jsem úplně KO. Asi nejtěžší výstup celého závodu! Dolů už to jde zase o něco lépe, výškové metry celkem rychle ukrajuji. Najednou se mi honí hlavou: “Teď bych si dala kafe a čerstvý croissant!“ Zase mi hráblo, kde bych tady nabrala čerstvý croissant!?! Doklušu do lyžařského areálu Monte Rosa a překvapivě vidím na stěně jedné malebné chatky billboard TDG. Šup dovnitř a co to nevidím – stůl plný dobrot. Nalívám si kafe a zakusuji koláčem. A najednou zázrak – přijde vysmátá teta a na stůl položí snůšku s ještě teplými pocukrovanými croissanty! Vážně, to nebyly halucinace! To mi nějaký anděl seslal na pozvednutí nálady!
Morál jde silně do zelených čísel, jako kamzík si to zvesela poskakuji dále. Jen jeden další kopec mě dělí od další life base. Cestou dávám na chatě Tourmalin další těstoviny a jiné dobroty. Hop přes sedlo a valím dolů. Naproti mi jde Pavel – jééé, to je milé. Dobíhá se mnou na life base Valtournenche, kde čeká také Aleš. Kluci se mnou dají řeč, zatímco láduju „Main TOR Menu“. Umyju nohy baby-vlhčenými-kapesníčky a jdu na masérské lehátko. Přelepení chodidel od zdravotníka, přelepení tejpu od fyzio a masáž od masérky, tentokrát si kromě noh nechám trochu uvolnit i krční páteř. Při masáži celkem dobře usnu, takže trochu odpočinku bylo. Prý mám rychle pokračovat dále, dokud je hezky. Večer už má přijít déšť.
Etapa šestá: Prší!
Čeká mě poměrně táhlé stoupání do 2738m a následný sešup na chatu Magia. Na chatě se snažím trochu spočinout, ale nedaří se mi usnout. S menší skupinkou se vydáváme dále na trať. Začíná se zatahovat a zrovna když dojdeme do velkého stanu u chaty Cuney (260.km), tak začne lít jako z konve. OK, tak se vyspíme, než přejde ten déšť. Pravidla ale říkají jasně: „Mimo life base je povoleno spát na stanovištích max. 2hodiny!“ Uléhám do postele a za chvilku do mě musí kluci dlubnout, aby mě probudili z tvrdého spánku: „Time to wake up!“ Kruci, tak dobře se mi spalo! Jsem jako po flámu, úplně vláčná. Navlékám nepromokavé kalhoty a GTX bundu. Vydáváme se do tmy a deště. Nakonec to nebylo až tak hrozné. Na další občerstvovačku Oyace dobíhám ještě za tmy. Teda dobíhám do městečka, kde mi zastaví auto a nějaký Talián do mě hučí, že je organizátor a že mám sednout do auta, že občerstvovačka není tady, ale nahoře ve městě a že mě odveze. Total chaoz v hlavě – mám sednout k cizímu chlapovi do auta? Nedostanu penalizaci? Neublíží mi? Kdo by chtěl takovou špinavou propocenou holku? :D Prostě jsem do toho auta sedla a… během chvilky mě chlap vysazuje skutečně u haly, ve které je občerstvovačka.
Ups, trochu jsem se sekla. Já myslela, že tady už je life base. A ono ne, až za dalším kopcem! Tož dám 30min na lehátku, pojím a vyrážím dále. Výstup do sedla Brison byl těžký. Do upršeného rána vychází někde za mrakama slunce. Na life base Ollomont přicházím s promočenýma nohama a utopeným nefunkčním telefonem. Aspoň že tělo je v suchu – na moji nepromokavou výbavu je 100%ní spoleh! Suším nohy, dávám dvojitou porci těstovin s vejcem (tady nemají tuňáka!) Na masérském lehátku zadám instrukce a upadám do kómatu. Opět se setkávám s klukama, Aleš mi půjčí svůj telefon pro případ nouze a můj telefon odkládá do auta. Organizátoři kontrolují povinnou výbavu (hlavně nesmeky a oblečení) – co přes noc dole napršelo, to nahoře na štítech nasněžilo.
Etapa sedmá: Ve dvou se to lépe táhne
Mám pocit, že jsem se v Ollomontu zdržela mnohem více než ostatní. Nasadím rychlý krok směr sedlo Champillon. Nahoře v sedle doháním Islanďanku Elisabet (opět), která mě chce pustit před sebe. S vděkem odmítám, nechci dolů valit rychle. Dáme se do řeči, zjišťujeme, že toho máme spoustu společného. Čeká nás jediná skoro-rovina na trati, tady bude super jít spolu a navzájem se hecovat. Jde nám to spolu super! Eli je ale pomalejší do kopce a já potřebuji ulevovat otlačeným chodidlům – na chatu Frassati tedy stoupám rychleji s tím, že na chatě na Eli počkám. Celý závod jsme se míjely a obě cítíme, že bysme do cíle měly-chtěly dojít společně.
Od chaty Frassati se k nám přidal ještě Nor Jard. Skvělý chlap, který srší humorem! Cca 18km před cílem se moje tělo přepne do režimu „všechno mě bolí“. Jsem celkem vyšťavená, načež Jard začne dávat jednu pecku za druhou: zpívá, skládá rýmy, vtipkuje. Sice mu 100%ně nerozumím – moje angličtina není nejlepší a taky mě překládání celkem vysiluje – ale i tak je s ním velká sranda.
Konečně docházíme na poslední občerstvovačku, chatu Bertone. Odsud je to už jen kousek z kopce, navíc přes stromy prosvítají světýlka Courmayeuru. Přidává se k nám ještě další z přátel, kterého jsme na trati od začátku potkávali – Jihoafričan Armand – super týpek a má strašně vtipný anglický dialekt. Opět prší, ale nám je veselo. Z kopce si to hrne „ Tor des Geants International Express“. Dobíháme do Centra Courmayeuru. Uprostřed noci jsou ulice prázdné, nikdo tady nefandí, ale nám to nevadí! V objetí spolu překračujeme cílovou lajnu a za potlesku nejbližších přátel děláme finišerské fotky. Zvláštní pocit, že to všechno skončilo. To jako už nemusíme nikam běžet? Jakože teplá sprcha a postel? Trochu nepředstavitelné! :)
Etapa osmá: Pozávodní odpočinek
Sice bych potřebovala prospat aspoň celý pátek, ale nedá mi to. Odpoledne vyrážím do centra Courmayeuru, které je plné známých tváří. Ti, které jsem potkávala v horách, mě teď zdraví v civilu ve městě. Jen tak se flákám, debatím s běžci, s organizátory, se zástupci Montane. Podobně to vypadá také v sobotu. Mj. se potkávám s královnou Tor – Lisou. Neustále vysmátá super-žena, hned mě poznává a oslovuje. Až ji musím skočit do řeči, abych ji pogratulovala k fenomenálnímu výkonu. Mám tu čest prohodit taky pár slov s vítězem Olivierem. A vlastně i s mnohými dalšími super běžci. Lidé z hor jsou prostě skvělí!
V neděli okoukneme slavnostní ceremoniál, na kterém jsou vyhlášení vítězové. Následně moderátor vyhlašuje do mikrofonu každého finišera, který prochází koridorem k pódiu pro finišerskou mikinu. Následuje společná foto, rozloučení s novými přáteli a cesta domů.
Perličky na závěr:
Parametry 330km/24000m+ jsou jen takovou oficiální nálepkou závodu. Ve skutečnosti byla trasa letos o něco delší (339km) a údajně na ní závodníci naměřili převýšení bezmála neuvěřitelných 30900m+!
Tento závod je prakticky jeden kopec za druhým, žádné roviny. Moc mě to bavilo a byla jsem překvapena, jak „jednoduché“ to nakonec bylo. Důležité je správně rozložit energii.
Miluji závody v Itálii – vždy mají na občerstvovačkách těstoviny! A já miluji těstoviny, které si mimo závod nemůžu v takové míře dovolit. Na závodě si je ale přeci zasloužím neomezeně :D
Skutečně běhám, abych se mohla bez výčitek obžírat. Jak jsem zjistila, byla jsem příkladem některým závodníkům: „Podívej se, jak hodně Petra jí. Taky musíš hodně jíst!“. Ano, dostatek jídla (energie) je na tomto závodě velmi důležitý faktor. S tím jsem opravdu neměla problém.
Asi jsem jediný běžec, který počas Tor přibral na váze! :D
Na life base měli vždy v nabídce espresso! Další italská vymoženost, mňam!
Poprvé v životě se mi dostalo tak profesionální péče, jako v medical koutku na každé life base – fyzioterapeuti, maséři a lékaři, kteří skvěle pečovali nejen o naše bolavá chodidla. Těch pár dní jsem se cítila fakt jako profík ;)
Spala jsem dohromady asi 10,5hod. Plus nějaké 5-10ti minutové kómata v sedě. Vítěz nespal vůbec, první žena spala asi 3hodiny (větš. po 30ti minutách).
Podpůrný tým udělá u tohoto závodu hodně. Je rozdíl, jestli přijdete na life base a čeká Vás na stole připravené jídlo, suché oblečení, osobní masér a přítel, který Vás zuje a přebalí Vám batoh anebo jestli si před příchodem na life base musíte v hlavně nahodit přesný postup, jak tyto úkony seřadíte a pak ještě doufáte, že Vás budík skutečně za 2-3 hodiny vzbudí. Na druhou stranu je super říct si „jsem silná, já to zvládnu i bez podpory!“ Ve startovním poli, kde jsem se pohybovala, měla většina běžců podpůrný tým. Ale kdo z nich měl tak skvělý fanklub jako já?!? :D
Podpůrných SMS zpráv jsem dostala spoustu, jedna z nejsilnějších byla od Pavlíny: „Makej Peťo, budeš první žena z ČR, která TDG dokončí a toto prvenství už ti nikdo nevezme!“ Děkuji, to byla krásná motivace.
Tor des Geants je famózně zabezpečený závod. Před startem jsme trochu polemizovali o výši startovného. V cíli jsme se ale shodli, že zabezpečení tohoto závodu bylo minimálně odpovídající výši startovného!
Jsem plná zážitků. Není možné dát vše na blog, takový román by snad ani nikdo nečetl! Pokud se budete chtít na cokoliv zeptat, ráda se podělím o další dojmy v diskuzi ;)
Poděkování:
To snad ani nelze slovy vyjádřit! Nechci na nikoho zapomenout. Ale určitě musím jmenovat alespoň:
Montane – díky za příležitost postavit se na startovní čáru Tor des Geants, za skvělé vybavení, za to, že jste byli u toho
Fanklub „nejlepší z nejlepších“ – díky za všechny Vaše zprávy a slova podpory! Rodina, Pavlína, Palonc, Maťo s komunitou Štefánik Trail, Kuko, „live“ fanklub Pavel a Aleš a mnozí další… Poslali jste mi spoustu úžasné energie!
Vivobarefoot – ještě jsme nestihli rozjet spolupráci na 100%, ale už ve Vivách začínám pobíhat a moc se mi v nich líbí! Děkuji za Vaši podporu
Chimpanzeebar – kde nestačí slova povzbuzení, tam dodají energii opičky :) Díky!
Follow me – online sledování běžců GPS trackery. Díky této vymoženosti jste se mohli kdykoliv podívat, kde na trati se nacházím. Skvělé propojení běžce s přáteli, děkuji za něj!
Hory údolí Aosta – děkuji, že tady jste. Jste krásné, nebezpečné, dechberoucí... Vzaly jste si energii z mých nohou a zároveň naplnily moje srdce radostí!
Organizátoři a dobrovolníci – děkuji, Vy víte, co všechno jste pro nás běžce udělali!
ENGLISH VERSION: ...as usually - please, excuse my lay translation ;)
All Inclusive Holiday in Aosta Valley
How does your “perfect holiday” look like? What about one week in mountains with All Inclusive food, sleep, massages, everyday trips… Do you like it? Sit back comfortably and read about my perfect holiday.
Tor des Geants is the Race of races. Well, finally it´s real race only for the fastest runners. For the most of participants it is a journey. Runners fight with themselves and with their mind. Is it possible to run/walk 339kms with total ascent over 30 000m for a Czech girl from Beskydy Mountains, who´s longest mountains race was 140km long? And if she can do this, is she able to remember anything from this journey? Or will she just follow her steps mindlessly? This girl couldn´t imagine what to expect. But she went there with enthusiasm, with love for mountains, with huge respect and with support of big “fanclub” – friends who trusted her, who gave her a lot of energy during her journey…
Stage one: Trashy intro
I did the same mistake as in 2014 when I started here in Courmayeur my first big ultra-trail in Alps, TDS. I´m in start corridor at the last minute (15mins before race start). OK, good for me, I´ll not be too fast on the beginning, no hurry.
I really enjoy first 50kms – huge hills, summer temperatures, chanting fans, trashy views. There is refreshment point very often and I eat a lot of dried and fresh fruit, soup, pasta, polenta… I´m surprised how many people overrun me in downhill. A lot of experienced Czech ultra-runners recommended me not to run fast downhill to spare my legs and knees.
It´s dark when I arrived to the first life base in Valgrisenche. I don´t want to spend too much time here. I meet Andrea from Montane here who makes me company during my dinner. I created my “Main Tor Menu” here: pasta with tomato sauce, boiled egg and tuna fish in olive oil. Nice nutritious food for a long way across the Aosta Valley. My friend Honza recommended me before this race: “It´s the most important to take care about your feet!” So I washed my feet, put baby powder on it and took new socks. And I keep going.
Stage two: First night without sleep
I set off to the dark night, a long ascent to Fenetre Saddle. Lucky me it´s dark and I can´t see this steep descent from the saddle. Close serpentines lead me to next refreshment point Rhemes Notre Dame. The first crisis from lack of sleep is coming. I continue to the Entrelor Saddle. The night sky is full of stars. I look around the valley. I can see silhouettes of mountain peaks. Reflex signs show me long ascent to the saddle. The terrain is very easy and I wake up from micro-sleep about 3times. I have to switch batteries in my headlamp only 1km before next refreshment point. And it´s only a few minutes before the sunrise. But I have to do it.
The last ascent before second life base (before “big food”) is to the highest point of our route, the Loson Saddle (3299m). Long serpentines are never-ending. Mountains everywhere around me – I can´t get used for these views. Chamois don´t notice me, I gaze at them keenly. The way from saddle is quite easy. I come to Vittorio Sella Hut, there are another Montane team members, also Jake - the founder. There is no better time for taking pictures with Montane top management than now in sweaty t-shirt after sleepless night with almost 100kms in my feet :D
My feet start to be sore. But it´s not far away to the life base in Cogne. I put my shoes off in Cogne. Well, it wasn´t good idea to take Gore-Tex shoes during summer day! My feet are steamed. The beginners mistake – I read on Facebook. OK, I have never used GTX running shoes before and I thought it could be raining… So I ventilate my feet and eat my “Main Tor Menu”. I´m going to leave but then I notice my friends Pavel and Aleš in entrance. Nice to see them and to speak in czech a little.
Stage three: Use your last energy and get to the bed!
I had a long break in Cogne but something doesn´t work here. I´m weak. I´m in fairytale landscape, I should enjoy these nice views. Instead of this I´m thinking if I´ll vomit. I fall to the ground like a beaten animal for a while. After that I eat a lot of sugar. It took me a while but I got from this crisis finally. I cross another saddle and come to the Dondena hut. There is some local guy who tries to persuade me that I´m very tired and that I don´t look nice. Well, how could I be fresh after 130kms in my feet without any sleep??? But he really persuaded me, I´m so tired again, grrr! Shortly after the sunset I come to the refreshmentpoint in Chardonney. I have small dinner and 1hour of sleep.
This break helped me a lot. I have to run another 18kms to the next life base. It´s almost only descend, very technical terrain. It suits me and I overcome some runners – this is very good for my positive mind.
I come to the old town after the midnight. Stone streets take me to the lowest point of our route, life base Donnas (330m). I have my “Main Tor Menu” dinner, fast shower, massage. They take care about my feet in medical care centre – they bind it with large airy patch as a prevention of blisters. It looks terrible but it works perfectly! After that I go to the bad and enjoy my beautiful 3,5hours long sleep.
Stage four: In heaven!
It´s really nice to continue in the race when I´m rested. The route takes me to another old town, it´s magical. Later I climb to the Coda hut, which is situated in the half of the race (I did the first half of the the route in less than 50hours, so cool!) I climb to the ridge, look around me and my heart stop beating for a while. I´m moved by the beauty around me, I´m close to tears. I continue in walking/running as well as in enjoying the landscape. I meet Natalie again. Yes, that girl who has nice two-membered support team in every life base. This time guys are waiting for her in Balma hut, too. “Petra, be strong, you can do this race without support” I repeat to myself again ;)
Afternoon come clouds and some little rain, too. I come to small refreshment point. There are about 6 boys sitting and waiting until the rain stops. “Are you kidding? This nice blue sky is almost here again!” I take some nuts and tea and continue. I think boys were ashamed so they followed me :D It stopped raining about 2 minutes later!
I go down to the next refreshment point in Niel where I eat nice polenta mash and more pasta with tomato sauce. I put my headlamp on and I climb to the Lasoney saddle during the sunset. I cross the saddle and I´m touched again. I´m alone in the valley, there are silhouettes of mountain peaks everywhere around me and the night sky full of stairs over my head. I´m so happy, I want to scream! Well, I think I let out a yell actually :D
It´s close to the best refreshment point of this race. Screaming people, rattle, accordion, trumpet, a lot of cheery young people and nice food (and home-made cake!) They made my day, I´d like to stay here. But I have to continue, there is next life base with bed below.
At 11PM I come to Gressoney. I put off my shoes and take my “Main Tor Menu” expertly. I´m almost in leading positions relatively so there are not many people in life base. I don´t have to wait for free physiotherapist. I ask him to tape my knee, to take care about my feet and to give me massage. What? Are you kidding me? This is for the first time when I get a massage from two young boys in one moment! One boy for each leg! Cool, I have to enjoy this moment! After that I go to bed for about 3hours.
Stage fifth: Surprise for corpses
Climbing to the Pinter saddle is never-ending. I slept enough, I have beautiful mountains around me, I should take the energy from rising sun, cute chamois are grazing next to me… but I´m KO. The most difficult climb of this race! Downhill I feel little bit better again. Suddenly I´m thinking: “I´d love to have coffee & fresh croissant!“ I was going crazy. How could I get croissant on ultra trail? I come in Monte Rosa Ski Area and surprisingly there is TDG billboard on one hut. I enter inside and see a big table full of nice food. I take some coffee and cake. Suddenly, a miracle happened – kind women with a smile comes to the table with bowl full of fresh croissants! Really, no hallucinations! Some angel sent me this gift to make my day!
My mood is much more positive, I´m jumping downhill like a chamois. I have to do only one more climb to next life base. I have tasty pasta and more nice food in Tourmalin hut. I continue through the saddle down to Valtournenche life base. I meet Pavel and for about 1km we continue together. In Valtournenche is waiting Aleš. Boys are talking to me, I´m eating “Main TOR Menu”. I wash my legs with baby-wet-wipes and go to medical area. Nice massage (legs and neck), feet care and taping for my leg (I started to feel light pain in rear knee). I was sleeping a little during my massage so I´m relaxed. They say it´s better to continue now during the day light. It should start raining this evening.
Stage sixth: It´s raining!
I have to do long ascent to the altitude 2738m and after that down to Magia Hut. I try to have some rest in the hut but I can´t sleep. I continue in track with another runners. The wind is stronger and after we come into the Cuney hut (260th kilometre) it starts to rain. And it´s really strong rain! OK, we can have some sleep and wait till the rain stops. But there is a strict rule: Except life basis you can sleep 2 hours max! We go into beds and after 2 hours I hear “Time to wake up!” Noooo, I was sleeping so nice. I feel like after party, so weak. I put waterproof paints and GTX jacket on. We go into dark and rain. Finally, it wasn´t so difficult. I come to Oyace and it´s still dark. I come into the city and some car stops next to me. A strange man asks me to go with him, that it´s no refreshment point here and he has to take me there, it´s not far away. What? Should I sit in stranger´s car? Will I be not penalised? Is he not going to hurt me? But who would like to get such a dirty sweaty girl? So I sit in his car and… after few minutes he really stops on refreshmentpoint.
Oh, I did mistake when I watched the route profile. I thought it´s a life base here. But the life base is one big hill later! So I have 30minutes rest and some snack and I continue. Ascent to the Brison saddle was very difficult. It´s raining all the time. I come to Ollomont life base absolutely wet and my phone doesn´t work anymore (my waterproof phone!) Nice that my body is dry – I can rely on my Montane waterproof clothes. I have 2 big plates of pasta with egg (they have no tuna fish here). Then I get nice massage and Aleš lends me his phone (for the case of emergency). Organizers are checking mandatory equipment here, at most crampons and clothes – there is new snow on peaks.
Stage seven: Two are better than one
I feel like I´d spend much more time in Ollomont than other runners. So I move quickly to Champillon saddle. I catch Elisabet from Island (again) on the top. She wants me to go faster but I rather stay with her. We speak together and we realised that we have a lot of common. Great we go together – we have to do only one flat part now and it´s much more easy when we are two and we can talk. Eli is slower in ascent so I go faster to Frassati hut and wait for her there (I need to put my shoes off and relax my feet).
We leave Frassati hut with Jard from Norway. He is nice and humorous guy. About 18kms before finish my body switch to “I feel pain everywhere” mode. I´m dead. So Jard starts singing, joking and composing rhymes. I don´t understanf him 100%, my English is not the best and it exhausts me to translate – but still it´s very funny to listen to Jard.
Finally we come to the last refreshment point, Bertone hut. It´s only last downhill to Courmayeur from here. Another friend joins us – Armand from South Africa – very nice guy with funny English dialect. It´s raining again but we don´t care. The “Tor des Geants International Express” is arriving to Courmayeur city centre. It´s deep night, streets are empty but we are happy. In a big hug we cross the finish line together. There are our friends and some family members who are taking picture of us. Strange, we don´t have to move anymore. It´s finished. Warm shower and we can sleep unlimited – unbelievable! :)
Stage eight: After-race relax
I should sleep all the day but I can´t. Afternoon I go to Courmayeur city centre. It´s full of known faces. All the people who I met in mountains are here. I speak to runners, organizers, Montane team members… I do the same on Saturday, just relaxing. I also meet the queen of Tor – Lisa. She can remember me from Orobie Ultra Trail and she talks to me a little. I have the honor to speak with the Tor winner Olivier and with other nice athletes. People from mountains are really awesome!
Sunday we watch the prise-giving ceremony. After that moderator announces every one finisher, we go through the corridor and get finisher hoodie. Common picture, saying goodbye to new friends and a long journey back home…
As a matter of interest:
Parametres 330km/24000m+ are just official numbers. Finally the route was little bit longer this year (339km) and some runners measured the climbing almost 30900 vertical metres, they say!
This race is just full of uphills and downhills, no flat parts. I liked it very much and I was surprised how “easy” it was for me. It´s important to sort out the energy the right way.
I love races in Italy! They always have pasta there. And I love pasta. Normally I can´t afford to eat so much pasta but during the race I deserve it and I can eat it unlimited :D
I run because after that I can eat a lot. I realised they set me as an example: “Look how much is Petra eating. You should eat more, too”. Yes, it´s very important to eat a lot during this race to have enough energy. I really didn´t have any problem to eat.
I think I´m the only one athlete who put on weight during Tor des Geants! :D
They always offered espresso on each life base. Another speciality from Italia, yummy!
It was for the first time when I got professional care during the race. There was medical station on every life base with doctors, physio and masseurs. I felt like a pro athlete here ;)
I was sleeping about 10,5 hours in total. And some 5-10minutes breaks during sitting on small refreshment points. The winner didn´t sleep. The first women was sleeping about 3 hours in total.
It´s big advantage to have privat support team on this race. It´s difference: you come to life base and everything is prepaired for you (food, dry clothes, personal masseur, friend who takes care of your feet and prepares your bag) or you are alone there and each life base you have to plan everything. And you hope that you hear your wake-up signal and don´t stay in bed longer then you planned. On the other side, it´s cool to say “I´m strong women, I can do it alone”. The most of people around me had their support team. But did anybody have such a great fan club as I did?!? :D
I got a lot of nice messages from my friends. One of the best was from Pavlína: “Petra, be strong, you will be the first Czech women who finish Tor and nobody can take you this title!” Thank you, that was very nice motivation.
Tor des Geants is fantastic race with perfect service! We were talking about the race fee before the start. During the race we saw what all organizers did for us, how much work they had with race preparation. No doubt you get corresponding service there!
I´m full of experiences. It´s impossible to say everything in this blog, nobody would read such a long story! If you have any questions I´m happy to answer in discussion.
Thanks:
It´s impossible say how thankful I am. I don´t want to skip anybody. The biggest thanks belongs to:
Montane – thank you for the opportunity to take part in this wonderful race, for nice equipment and that you were there with us
The best fan club – thank you for all messages! Family, Pavlína, Palonc, Martin and his Štefánik Trail community, Kuko, “live” fan club Pavel and Aleš and much more… You sent me a lot of energy
Vivobarefoot – we didn´t have opportunity to start up our cooperation for 100% yet but I already started to run in Vivo shoes and I really love it! Thank you for your support
Chimpanzeebar – when encouragement is not enough then monkeys give you required energy ;) Thank you
Follow me – online streaming for runners. Thanks to this technology my fan club could follow my move on the map. Nice connection of runner with his friends, thank you for this!
Aosta Valley Mountains – thank you that you are here. You are beautiful, dangerous, breathtaking… You took energy from my legs and you filled my heart with happiness!
Organisers and volunteers – thank you. You know what all you did for us!
