Orobie Ultra Trail 2016: Pasta, gelato & trail-running
140 km / 9500m+ / 31:02:27h
Umístění: 15. ze 114 ultra-běžců v cíli (cca 215 ultra-běžců na startu), 1.žena
Position: 15th overall from 114 ultra-runners in finish (about 215 ultra-runners on the start-line), 1st women
Výsledky/results zde/here
Oficiální video závodu / official race video zde/here
Scroll down for English version.
Červenec 2016 měl být jedním z mých nejnáročnějších ultra-trailových měsíců. Odběhnout nejtechničtější slovenský ultra-trail v Malé Fatře, nejrychlejší stíhačkové slovenské ultra v Nízkých Tatrách a nejnáročnější stovku sezóny v italském NP Orobie v jednom měsíci bylo na pováženou. Někdo tam nahoře nade mnou držel ochrannou ruku, když nás na Nízkotatranské stíhačce po 11km zastavilo počasí a závod byl zrušený. Já jsem měla čas se zregenerovat a vyjet do Itálie v plné síle.
Ve čtvrtek v noci se v Brně sejdeme malá česká skupinka s jedním polským přítelem a vyrážíme na jih. V pátek přijíždíme na místo, krátce okoukneme místo startu. Martin, který tady byl s Luckou také minulý rok na prvním ročníku OUT (Orobie Ultra Trail), nám popisuje hřebeny, kterými bychom měli o víkendu pobíhat. Je krátce po poledni a ve městě je kvalitní výpek. Tenhle závod nebude zadarmo! Přejíždíme do Bergama, kde následuje klasická předzávodní procedura: ubytování, vyzvednutí startovních balíčků, večeře, příprava závodních batohů a dropbagů.
U vchodu do našeho apartmánového domu je malá cukrárna. Já na zmrzliny moc nejsem, navíc mléčné výrobky už nějaký ten měsíc nejím. Když mi ovšem pan cukrář řekl, že půlka výlohy je veganská a v té půlce se na mě usmívala kakaově-černá čokoládová pochoutka… No přiznávám, v průběhu našeho krátkého pobytu jsem stihla čokoládovou zmrzlinu zkombinovat s mnohými dalšími příchutěmi, mňam!
V pátek dopoledne nás organizátorský bus převezl z Bergama na místo startu. Chlapci ještě doladili formu v kavárně, já na chvilku natáhla tělo na lavičce. Malebné horské městečko je plné barevných postaviček v elasťákách a s blížící se dvanáctou hodinou se ulice plní také domorodci, kteří si start OUT nechtějí nechat ujít. Ano, čtete správně, start je v pravé poledne a slunce pálí o stošest.
V reproduktorech zazní hecovací muzika, moderátor začne odpočítávat a startujeme! Za pokřiku a potlesku diváků oběhneme kolečko v centru městečka a nastupujeme hned na první stoupání. Do závodu jdu s obrovským respektem, nechci to přepálit. Naštěstí se v kopci utvořil vláček s příjemnou rychlostí výstupu. Jakmile se dostaneme nad úroveň lesa, nahodím své strojové tempo a během stoupání se posouvám o pár příček dopředu. Máme předběžný plán, že mě Honza určitě doběhne při dlouhém sestupu na 40. kilometru a potom třeba půjdeme spolu.
Vystoupali jsme na hřeben a já jsem plná očekávání, protože Martin popisoval trať jako velmi technickou. Na pohled pohodové hřebenovka, ve skutečnosti uzoučký chodník, na kterém přes trsy trávy není vidět čouhající kameny, do toho několik pasáží, kde je bezpečnější přehmátnout hůlky do jedné ruky a přidržet se skalek. Zprava takový normální svah, z leva místy sráz… jsem ráda, že jsem jej přes lehkou oblačnost moc neviděla. Každou chvíli na hřebeni potkávám dobrovolníky, kteří dohlíží na bezpečnost závodníků.
Juch, hodně zážitkový úvod! Na trase jsou celkem hustě nasázené občerstvovací stanice. Často jsou sice jen „basic“ s tekutinami, ale i takové místo je dobrou motivací. V první části mě hodně okouzlila pasáž okolo chaty Chalet v nadmořských výškách 2000-2250m.n.m. Atmosféru tak trochu vysokotatranského prostředí krásně doplňovaly mraky a mlha. Startovní pole se rychle roztrhalo a já si tuto část užívám sama. Zase ten pocit, pro který miluji hory – ticho, samota, rozpumpované plíce, oči skenují kamenitý povrch… Potkávám jen fotografy a dohlížející dobrovolníky. Také se dovídám, že jsem druhá žena, waw! A během chvilky se přede mnou objevuje ženská silueta. V tu chvíli jsem netušila, jakou „Paní“ běžkyni jsem doběhla. Musím přiznat, že nemám zrovna nejlepší přehled nad evropským žebříčkem ultra-běžců. Před tímto závodem jsem ani nestudovala, jak silná je konkurence, protože mým cílem bylo hlavně zažít pohoří Orobie a přežít. S Lisou prohodíme pár slov, ona mě sice pouští před sebe, ale já se po chvilce opět stahuji dozadu, protože cítím, že v sestupu budu pomalejší. A taky že ano. Přála bych Vám to vidět – královna seběhů, cupitala kamenitým chodníkem ladně jako tanečnice, radost pohledět! Za chvilku byla Lisa zase daleko přede mnou a navíc předbíhala další muže.
Poslední občerstvení před seběhem k prvnímu dropbagu – čistá Olafovina*: stoupáme asi 150 výškových metrů k chatě Antonio Curo (cca 1900m.n.m.), abychom mohli stejnou cestou zase běžet dolů. Hlavní občerstvovačka na cca 43. kilometru je po tom nekonečném seběhu jako záchrana. Dostává se mi perfektní servis, dobrovolníci mě obskakují jako nějakého profi sportovce, na tohle se hodně dobře zvyká :D Zjišťuji, že se mi vypla GPS a že nemám v dropbagu náhradní baterky. Nevadí, trať je super značená, aspoň s sebou nebudu tahat tu cihličku a záznam si potom stáhnu od Honzy. Tak dobře se mi tady sedí. Krátký odpočinek je základ na každém ultra. Ale cca ¾ hodiny je už asi opravdu moc, že? :)
_____________________________________________________________________________________________________________________________________________
*Olafovina je dnes známý pojem v dálkoplazecké hantýrce. Odvozeno od Olafa Čiháka, nejznámějšího organizátora ultra-trailů v ČR. Olafovy trasy jsou plné nečekaných zacházek, technicky náročných vsuvek, vyhlídek… Olaf zkomplikuje trasu všude tam, kde je to možné.
______________________________________________________________________________________________________________________________________________
Čekám, že doběhne také Honza… on stále nikde, tož já tedy jdu. Mám před sebou nejdelší stoupání na trase, asi 1500m převýšení na chatu Baroni al Brunone. Po chvilce zapínám čelovku a jdu si to svoje. Škoda, že tento úsek nejdeme za světla, musí tady být krásně. Z lesa je slyšet vodopády, pod nohama se lesní chodník průběžně mění ve vysokohorský kamenitý podklad. V půlce stoupání dávám lehké občerstvení, pochválím dobrovolníkům jejich romanticky umístěné stanoviště a hurá vzhůru. Jsem překvapená, kolik je v kopci lidí. Nevím, jestli je tady noční turistika běžnou praxí, nebo se jedná jen o dobrovolníky, popř. fanoušky. Zaujme mě mj. mladík s nabaleným větším batohem, který stoupá na chatu naboso.
Přicházím na chatu, kde mě jak jinak než se širokým úsměvem a potleskem přivítá veškeré osazenstvo. Spočinu, pojím, doplním vodu a je čas pokračovat. Od chaty se opět kousek vracíme po stejné trase a na rozcestníku, kde se trasa dělí, potkávám v protisměru třetí ženu. Jů, to abych pohnula zadkem! Mám obrovské štěstí, že krátce za chatou dojdu Guida, který místní hory zná, ba dokonce je horským záchranářem. Tento úsek byl asi nejtechničtější z celého závodu, až mě překvapilo, že si organizátoři troufli vpustit tady běžce s 55 kilometry v nohách. Jeden špatný krok a jsem o pár desítek metrů níže, ani nevím jak! Neumím si představit, co bych tady dělala za deště. Držím se těsně za svým novým parťákem a kopíruji jeho kroky. Jako bonus dostanu za chodu výklad s popisem okolních kopečků, a to za neustálé kontroly, jestli jsem OK. No prostě nejlepší společník!
Při dalším stoupání na nejvyšší bod trasy (cca 2500m.n.m.) jsem se Guidovi trhla. Sestup dolů, k dalšímu občerstvení, dále náročný technický výstup po ostrých velkých kamenech, další sedlo, další sestup, občerstvení u jezera… Pomalu se rozednívá a na chatu Alpe Corte na 82. kilometru přicházím již za světla. A přicházím s totální depkou, protože tento technický sestup mi vůbec nešel a předběhli mě tady 3 běžci, kterým jsem utekla na posledních stoupání. Co se stalo s beskydskou čarodějnicí? Kde jsou její kamzičí nohy, které tak rády sbíhají kopce? Něco tady nefungovalo. Ale ono se to dalo čekat, že by taky mohla přijít nějaká krize, že ano?
Doběhl mě také Guido a ochotně mě doprovází na dalších kilometrech. Začneme stoupat a najednou nevěřím svým očím – na zemi spí žena zabalená v bundě Tecnica… je to ona? „Jsi teď první žena! Viděla jsi Lisu?“ Reaguje hned Guido. Nooo… historie se neptá, jestli jste vyhráli, protože favoritka měla nějaké zdravotní komplikace nebo jestli to byl plnohodnotný souboj o umístění. Jak jsem se později dozvěděla, Lisa před 2ma týdny vyhrála velmi náročné ultra v Andoře a pravděpodobně těchto pár dní jí na regeneraci asi nemohlo stačit. Ups, tak hlavně neusnout na vavřínech a hybaj dále! Byla jsem si vědoma toho, že se Lisa může klidně kdykoliv vzbudit, s novou energií pokračovat na trase a doběhnout mě jako nic. Od teď ale od každého druhého turisty a od všech dobrovolníků na trase poslouchám, že jsem první žena a povím Vám: hodně příjemná motivace, toto!
Za chatou Capanna 2000 mě Guido vyzývá, abych na něj nečekala a pokračovala sama. Jsem asi nějaká nabuzená a tuto energii je potřeba využít :) Dobíhám na občerstvovačku s druhým dropbagem (cca 100km na trati). Nahodím čisté tričko, které je za pár minut propocené… tak alespoň pro dobrý pocit! Čeká mě poslední větší stoupání na trati, poslední kilometry vysokohorského prostředí. SMSkami si nechávám ještě potvrdit, že mám druhou ženu dostatečně daleko za sebou.
Posledních 25km je náročných. Sice se často pohybuji ve stínu stromů, ale nižší nadmořská výška je znát a vysoké teploty mě vyčerpávají. Dobrovolníci a fanoušci jsou ale skvělí a jejich povzbuzování mě drží nad vodou. Hned na několika místech zastavují policisté dopravu, abych mohla (i já, jako jeden cupitající závodník) bez zdržování přejít přechod pro chodce. Poslední větší kopeček na trati mě málem zničil. Tedy ne to stoupání, ale naopak sestup na přímém slunci po strmém kamenitém povrchu. Na těchto metrech jsem na několik minut OUT nenáviděla! Slza na krajíčku, hlava to nedávala, chodidla začínaly dost bolet… Překousla jsem tuhle krizovečku a cupitala si ještě pro jednu další, a to když jsem před poslední občerstvovačkou od přehřátí nemohla skoro ani popadnout dech. Šest hodin večer a stále takový pařák! Už chápu, proč je na posledních 25km trasy 5 občerstvovacích stanic, to teplo je šílené. Dobrovolníci mi schladili hlavu jednou flaškou aqua natural a já zase můžu dýchat!
Posledních 5 kilometrů! Cíl je už cítit ve vzduchu. Po chvilce se dostávám z lesa do starého města. Lidu přibývá, všichni mě sledují a fandí. Co se dělo na posledních 2km se ani nedá popsat slovy. Na kostelním zvonu právě odbíjí 19. hodina, když probíhám centrem města. V přeplněných ulicích zaostřuji na oranžové fáborky. Přes všechny ty barvy je v té rychlosti nestíhám sledovat, a tak asi 3x špatně odbočuji. Skandující Italové mě hned otáčí a posílají správným směrem. Poslední metry vedou červeným kobercem na hlavní náměstí historického centra Bergama. Každý finišer si tady doběhne přes cílový oblouk na pódium za potlesku celého náměstí. Každý, kdo se dostal tady, je vítěz. A já jsem ještě jako bonus doběhla jako první žena. Anebo jak mi napsala do SMS Hanka: „Podle výsledků na internetu jsi první žena…nebo 15. chlap, podle toho jak to vezmeš :) “ No o takovém výsledku se mi ani nezdálo, když jsem se stavěla na start.
Posadit se, vyzout boty, doplnit tekutiny, zavolat domů. Na SMSky nemám sílu odepisovat, omlouvám se. Chodí za mnou novináři, fotí si mě a gratulují mi naprosto cizí lidé. Kam jsem se to dostala? Tuhle chvilku slávy si prostě musím užít, něco podobného už nemusí nikdy více přijít. Teď už vím, co v italštině znamená „prima donna“. A je to jako ve snu, když na druhý den přijdu do restaurace a na barovém pultu leží bergamský deník s mým jménem na titulní straně :)
A jak to ve skutečnosti s tím úspěchem bylo?
Je pravda, že favoritka v průběhu závodu odstoupila a konkurence v ženách nebyla tak silná. Já si ale neskutečně cením svého umístění v absolutním pořadí (15.!!!), na tento výsledek jsem opravdu pyšná. OUT má v přepočtu zhruba stejné převýšení na 100km jako naše Malofatranská stovka, kterou považuji za nejtechničtější závod v Česko-Slovensku. Jestli máte pocit, že MF100 je těžká, zajeďte si příští rok na OUT. Hlavně na posledních kilometrech jsem si myslela, že mě hodně brzdí barefootová obuv. Po diskuzích s ostatními členy naší Česko-Slovenské výpravy jsem ale pochopila, že to nebylo botama, ale skutečně tím náročným terénem. Těžký, ale nádherný závod!
My most difficult race ever @OrobieUT 140km/9500m+/31:02h
— Petra Mücková (@petra_muckova) July 31, 2016
Thanks for support to all my friends❤#montanegirl pic.twitter.com/c7tTxvFLyD
Pár postřehů na závěr:
Naučte se alespoň základy italštiny! Byla jsem překvapená, jak často jsem se setkala s jazykovou bariérou, spousta Italů neovládá angličtinu.
Cecoslovacchia! Většina Italů při pohledu na vlajku na mém startovním čísle mě považovala za Čechoslovenku. Mě to ale nijak neobtěžovalo, však jsme stále jedna velká (alespoň ultra-trailová) česko-slovenská rodina :)
Bravo! Nevím, jak je tomu na jiných italských závodech, ale na OUT jsme byli mile překvapení, s jakým nadšením místní obyvatelstvo sleduje závodníky. Když probíháte vesnicí, volají na Vás povzbudivá slova lidé sedící v oknech, v kavárnách, na lavičkách nebo prostě jen tak stojí u trati a povzbuzují. Ta atmosféra je úžasná a velmi motivující. A je jedno, jestli jste vedoucí závodník nebo uzavíráte startovní pole, úsměv a potlesk se v pravidelných dávkách dostával každému.
Sůl nad zlato! K mému tradičnímu menu na velkých občerstvovačkách patřila kombinace vývar + těstoviny + olivový olej. Vždy jsem si vyžádala navíc sůl a vždy se mi dostalo odpovědi „polévka je osolená“. Italové nemají ve zvyku umístit na občerstvovačky misku se solí, do které si např. namočíte ovoce. Někteří závodníci si dokonce odskočili pro solničku do nedaleké restaurace.
Olafoviny! Shodli jsme se s ostatními účastníky naší CZ-SK výpravy, že máme podezření, jestli Olaf nepomáhal plánovat trasu OUT. Při projití několika vracečkami a závěrečnými kilometry vedenými křížem krážem lesem jsme si na našeho ultra-přítele ne jednou vzpomněli :)
Teploty! Dovolím si upozornit, že uprostřed léta bývá v Itálii kupodivu hodně teplo. Ve vyšších nadmořských výškách je ještě poměrně osvěžující vzduch, ale v lesích na závěrečných 20ti kilometrech se připravte na možnost kvalitního výpeku.
PODĚKOVÁNÍ:
V první řadě organizátorům a dobrovolníkům za veškerou organizaci, péči a přípravu tratě.
Všem, kteří nám svým povzbuzováním na trati dodávali energii.
Všem mým přátelům a známým, kteří byli na trati virtuálně se mnou.
Mým sponzorům MONTANE, Chimpanzee SK a Vivobarefoot Concept Store Ostrava.
VÝBAVA:
Oblečení MONTANE:
- moje oblíbené vzdušné ultralehké kraťásky VKm Shorts,
- 2x tričko Sonic,
- na noční část: návleky na ruce VIA Armguard a multifunkční šátek,
- v batohu povinná výbava: nepromokavá bunda Air Jacket a nepromokavé kalhoty Atomic Pants,
- batoh VIA Jaws 10.
Obuv: VIVOBAREFOOT Primus Trail L – ANO, skutečně jsem v nich šla celých cca 140km :)
Když mi bylo nejhůř a 15km před cílem jsem od vyčerpání zatlačovala slzu zpět do oka, byly to právě želatinové bonbónky od CHIMPANZEE, které mi pomohly z krize. A mezi stále se opakující kombinací těstovin s polévkou přišly vhod také CHIMPANZEE tyčinky.
Great video from great race: https://t.co/kMvdnHu5A8 #beautifulmountains #flashback #willies #ultratrail #montanegirl
— Petra Mücková (@petra_muckova) August 10, 2016
ENGLISH VERSION: ...please, excuse my lay translation ;)
According to my plans, July supposed to be my most difficult racing month: the most technical ultra-trail in Slovakia in Malá Fatra mountains, the fastest Slovakian ultra-trail in Nízké Tatry mountains and my hardest 100km-race in 2016 in Italian Alpi Orobie. That´s too much for one month! It was a destiny when our race in Nízké Tatry was stopped after 11kms for a bad weather conditions. Thanks this decision I had enough time for recovery before OUT.
Thursday evening I meet my friends in Brno and we travel together by car direction south. We arrived to Italy on Friday. We have a look on starting point and Martin, who was here last year, introduces us the racing route. Later we go to Bergamo and we have a traditional pre-race programme: accommodation, pick up the starting packs, dinner, race bags preparation...
There is a cute ice-cream shop next to the door of our apartment. Ice-cream is not my most favourite sweet and I don´t eat milk products from January anymore. But! There are some vegan ice creams and after I saw the dark brown chocolate one... I had to taste it and I admit, I had some ice-cream every day. Yummy!
Friday morning we have bus transfer from Bergamo to start point. Clusone is a beautiful mountain village. It´s full of coloured people in stretch pants. Approaching noon there are more and more locals who want to see start of this wonderful race. Yes, start of the race is at noon and the sun is shining so strongly!
Music sounds from speakers, moderator counts down and we start! People are screaming and applauding. We do a short lap through the city centre and after that we start climbing the first hill. I feel a huge respect for this race, it´s important to start slowly. The first vertical meters through the forest I go in “a train” with other athletes, later I accelerate to my “racing speed”. I believe my friend Honza can catch me later on the long downhill before Valbondione (about 40th km) and after that we will go together.
We get to the ridge and as Martin told us – it´s very technical route with a deep precipice on the left side. There are many volunteers on the track supervising our safety. Waw, very nice initial passage! There are many refreshment points on the route. This is very good motivation for me to move fast from one to another checkpoint. One of my favourite parts was surrounding of Chalet hut in altitude about 2000-2250m. There was an ambience like in Vysoké Tatry (Slovakia) accompanied with a fog and clouds. The starting field was split very fast and I could enjoy this part alone. This is why I love mountains – silence, solitude, pump up the lungs, eyes scanning the stony surface... I meet only photographs and volunteers. And they told me I´m 2nd women actually – waw! It didn´t take a long time and I can see the 1st women before me. I admit I had no idea what for a “great ultra-trail Lady” I met. I speak to Lisa a little, she lets me to go first but after a while I have to let her go becauce I see I´m much more slower in downhill. I wish you to see her – queen of downhills! She ran a stone footpath gracefully like a ballerina, a pleasure to behold.
The last checkpoint before a big drop-bag station in Valbondione, it´s like Olaf* would design this route. We rise to Curo hut (about 1900m high) and we go the same way back down. I got a perfect service in Valbondione , I feel like a professional athlete here. Easy to get used to it. I feel very comfortable here. It´s necessary to have a rest during ultra-trail race... but 45minutes is too much, isn´t it? :)
______________________________________________________________________________________________________________________________________
*Olaf Čihák is the best known ultra-trail organizer in Czech Republic. His routes are always full of detours, difficult technical passages and checkpoints on the top of towers... Olaf always makes the route as difficult as possible.
______________________________________________________________________________________________________________________________________
I thought my friend Honza can catch me here... he´s still not here so I should go. The longest climb is waiting for me right now – 1500 verical meters to Baroni al Brunone hut. The night is coming. Unfortunately I can´t see the views, it must be beautiful during the daylight here. I can hear waterfalls from the forest. There is a refreshment point in the middle of ascent – what for a romantic place! I´m surprised how many people I meet here. I have no idea if the night hiking is common here or if these people are just race fans... I meet a guy with a big backpack hiking barefoot – nice!
I arrive into the hut. Again smiles, applause and nice people offering me refreshment. On the way from the hut I meet 3rd women – that means I should speed up. I´m lucky I catched Guide here. He knows this area, even he is a mountain rescue guy. This part is the most difficult passage of the race and I´m happy I can follow Guide´s steps. As a bonus, he describes me this area and he supervises me. The best companion ever!
I´m little bit faster in next ascent so I leave Guide. Descent to the next checkpoint, technically difficult ascent through sharp stones, next saddle, next descent, checkpoint at the lake... The new day is starting and I arrive to the checkpoint Alpe Corte hut (82nd km) in a daylight. And I´m very depressed – I wasn´t in a good condition in the last descent, 3 runners outran me. What is it happening with "running witch" from Beskydy mountains? Where are her running legs? Normally she loves running downhill. Something doesn´t work here. But it´s normal, every runner has some crisis during ultra-trail.
Guido caught me also, we leave the checkpoint together. After some meters I can see a women lying on the path. Is it her? “You are the 1st women now” says Guido. What I heard later, Lisa won very difficult 100miles long ultra trail in Andorra 2weeks ago – no doubt she didn´t have enough time for regeneration before OUT. Well, now I should push the tempo. Theoretically Lisa could get up anytime and with new energy she could be very fast. From this moment I meet people cheering me as the 1st women – this is really nice and motivating.
After the checkpoint on Capanna 2000 hut I leave Guido again. I must go when I have enought energy :) Passo di Zambla on 100th km is next station with drop-bags. I put new clean T-shirt on... after a few minutes it´s sweaty again. I enjoy the last big climb. I got some SMS with good news – the nd women is far behind me.
Last 25kilometers are very hard for me. It´s a lot of shadows of trees here but I can feel the lower altitude and the heat is so strong! I love volunteers and fans here – they cheer me so much. Policemen stop traffic in every city to give us a space for safety road crossing...
The last climb almost destroyed me - not the rise but the direct sunshine. I hated this race for a few minutes! Almost crying, psychically weak, tired legs... I got through this crisis and another one came: I almost couldn´t breath before the last checkpoint because of the heat. It´s 6p.m. and it´s still so warm, unbelievable! Now I understand why there is refreshment every 5km on last 25km of the route. I got a shower from one aqua mineral bottle, this saved me and enable me to go on.
Last 5kms! I can feel the finish line in the air. I run from the forest to the historical city centre. There are more and more people. Everybody is watching and cheering me. I can´t describe what happened on last 2kms. The church bell beats 7p.m. Streets are full of people, it´s so coloured everywhere, I can´t find orange streamers which show the right route. Maybe 3 times I turned wrong way :D Screaming people show me the right direction...
I come to the main square. The red carpet and podium is waiting for every finisher. Everybody who crossed the finish line is a winner here. And I finished with a bonus – I was the 1st women. On last part I got SMS from my friend Hanka: “According online streaming you are the 1st women... or 15th men – depends how do you feel :) “ Well, 2 days ago I wouldn´t believe if somebody would predict me such a great effort.
Grande Bosatelli all’Orobie Ultra Trail La ceca Muckova è la prima donna https://t.co/cHtdF6JOSZ
— Petra Mücková (@petra_muckova) July 31, 2016
Sit down, take off shoes, drink some water, make a call home... I have no power to reply all SMSs, I´m sorry. Journalists speak to me, people are asking for a picture. Am I in a dream? I have to enjoy this moments, maybe this is my first and my last experience like this. Now I know, what does it mean “prima donna” in Italian language :) And I feel like in a dream when I come to the bar a day after and I find a newspaper with my name on title-page :)
How was it with my success actually?
I admit, there were not too many rivals in my category and the main favourite resigned. But I appreciate my position in general classification (15th!!!), I´m really proud of myself. Comparing to 100kms distance, OUT has similar parameters as the most difficult race in Czecho-Slovakia, MF100. If you know MF100 then don´t forget to register for OUT next season and compare it firsthand. On last parts I thought that my barefoot shoes slow me down. After some talks with my friends I understood it weren´t my shoes but the race was really difficult for everybody. Difficult but beautiful race!
Some of my insights:
Learn some basics of Italian language! I was surprised how many people didn´t speak English there.
Cecoslovacchia! Looking on my bib, a lot of people though I´m from Czechoslovakia. Sure it didn´t bother me. Even though we are 2 different countries officially, for me we are like one big (ultra-trail) Czechoslovak family.
Bravo! I don´t know the situation in another Italian races but here the atmosphere was excellent. We were surprised how many people are cheering here. Running through villages you can hear voices of people sitting in window, in coffee, on bench or simply staying by the route. It was very nice and motivating. Doesn´t matter if you are in TOP5 or if you are the last runner.
Salt more than gold! My traditional menu on refreshment-points was a soup with pasta and olive oil. I asked for an extra salt and always I got the same answer: “The soup is salted already”. We are used to get a bowl with salt for dipping (a fruit mostly). Italian people don´t do this.
Olaf-route! My CZ-SK friends and I agreed that the OUT route looks like Olaf would help with designing (so many detours and technical passages). We remembered our friend Olaf many times on the route.
Temperatures! Let me warn you – there is really warm weather in Italy in the middle of Summer :D The air is relatively fresh on mountains. But in forests (last 20kms of the route) you should be prepared for high temperatures.
THANKS:
To organisers and all volunteers for all your care, organisation and route preparation.
To all people who gave us positive energy with their cheering.
To my friends and family members who were virtually on the route with me.
To my sponsors MONTANE, Chimpanzee SK and Vivobarefoot Concept Store Ostrava.
EQUIPMENT:
MONTANE clothes:
- my favourite ultralight VKmShorts,
- 2 Sonic T-Shirts,
- for night part: arm sleeves VIA Armguard and headwear Montane® Via Chief,
- mandatory equipment: waterproof Air Jacket and waterproof Atomic Pants,
- backpack VIA Jaws 10.
VIVOBAREFOOT shoes Primus Trail L – really I did all 140kms with these shoes ;)
In my worse condition, 15km before the finish line I was so exhausted and it was CHIMPANZEE Energy Chews what gave me new energy. I also loved to eat some CHIMPANZEE Energy Bars.
Komentáře (1)
Rasto
tesim sa na dalsie reporty a na to, ze nas reprezentujes :-)
Odpovědět