Tádžikistán 2025

Jednoho dne na mě "vyskočila" nabídka levných letenek do Dušanbe. Otevřela jsem mapu a zkoumala, jestli jsou v blízkosti města nějaké zajímavé hory. Velmi rychle mi bylo jasné, že si nedaleké Fannské hory nemůžu nechat ujít. Martin byl jeden z prvních adeptů, který mi přišel na mysl jako potenciální parťák a byla jsem nesmírně ráda, když na tuto nabídku kývnul. Tak trochu jsem si vynutila posvěcení od MUDr. Holibky, který mi před pár týdny operoval kyčel a nezbývalo, než se těšit na červnové dobrodružství...

Cestovatelský deník (se svolením částečně převzaté a upravené zápisky od Martina):

13.06.2025 – pátek (den první)

Přilétáme do Dušanbe v pozdních nočních hodinách. „Okouzleni“ městem přecházíme pěšky z letiště do nedalekého hostelu.

14.06.2025 - sobota (den druhý)

Dnešní den se touláme po památkách města a pozorujeme jeho pestrost. Žijí a fungují tady vedle sebe lidé různého vyznání (pravoslavné, muslimské, …), společnost je celkově hodně benevolentní, slečny nemusí být zahalené, mladí se mohu držet za ruce, nikdo neprudí, policie je velkém klidu. Martin si pochvaluje Public Pub do kterého jsme k večeru zavítali, abychom koštli z jejich bohaté nabídky točených piv.

Dnes jsme nachodili 15,2 km / 200 m+ / 7 hod (v +30 °C, na pohodu a s posezením)

15.06.2025 - neděle (den třetí)

Po brzkém budíčku v 5:30 hod balíme věci na 9 dní do hor. Něco málo si necháváme v depositu hostelu a v 6:30 hod odjíždíme na autobusový terminál. U kasy zjišťujeme, že bus naším směrem je již vyprodaný, takže musíme sehnat sdílené taxi. Stejný problém řeší také dvě Polky a mladý pár z Nizozemí. Domlouváme se, že se sejdeme na místě zvaném Shared taxis to North v osadě Chorbog, kde si seženeme společné taxi.

Po příjezdu na parkoviště se na nás hrnuli smlouvající řidiči. Daří se nám usmlouvat větší auto pro 7 osob, velké batohy kurtujeme na střechu auta. V 7:45 hod vyrážíme po silnici PB01 směr Khushekat. Následuje náročný výjezd až do výšky (2720m), kde vjíždíme do 5km dlouhého tunelu "Anzob Tunnel/нақби Анзоб" Pokračujeme po silnici PB13 do osady Istgoҳi/Ruknobod, odkud pokračují už jen terénní auta. Během jízdy se nám nakonec podaří přemluvit našeho řidiče, že mu připlatíme a on nás zkusí dovézt až do cíle. Ač v závěru silnice neexistuje, jsme po 4 hodinách a cca 204 km jízdy v osadě Artuch. Odtud vyrážíme do hor po svých.

V Artuch Alplager se zdržíme na pozdní oběd a pivko a dopřáváme si poslední oddych v civilizaci. Počasí parádní, slunné, vedro (cca +30 °C) a bezvětří. Večer krásný západ slunce u jezera.

V kempu zjistíme, že nám nepasuje závit vařiče na bombu, takže jsme nuceni si rozdělat oheň a vařit na něm. Konečně zúročuji své zkušenosti z Ladaku a názorně Martinovi předvádím, jak užitečný je kravský trus :-D

Trasa: 7,35 km / 634 m+ / 67 m- / 5:51 hod (čistý čas 2:33 hod):

Artuch/Артуч (1820 m), kraj osady – Artuch Alplager/Артуч Альплагер (2170 m), tábor – Chuqurak/Чукурak (2430 m), jezero. Zde nocleh ve stanu.

 

16.6.2025 - pondělí (den čtvrtý)

Vstáváme až se sluníčkem v 7 hodin. Počasí luxusní, Martin fotí, já si dopřávám ranní koupel v jezeře a hned poté rozděláváme oheň na snídani. Zhruba v 10 hod vyrážíme do terénu.

V sedle Chuqurak pass si děláme nalehko zacházku na vrchol Urej, kde se chvilku kocháme výhledem. Ze sedla sestupujeme k jezeru Kuli Kalon. U jednoho domorodého pasteveckého stavení nás rodina pozvala na občerstvení, neodmítáme. Polévku se sýrem a mlékem přenechám Martinovi, nabídnu si hlavně čaj a chléb.  Po krátkém posezení a povídání (rukama-nohama) stoupáme k jezeru Dushokha, u kterého rozložíme tábor. Přes den bylo opět slunečné počasí, i ve vyšších nadmořských výškách bylo velké teplo a často i bezvětří. Odpoledne se trochu zatáhlo a spadlo pár kapek, ale žádný déšť. Večer se opět vyčasilo, jen severní stěna Temir-Tau/Темир-Тау (4274 m) zůstala zahalená v mracích. Po krátké hygieně u jezera nastává příprava večeře, takže Martin hledá dřevo a já topím a vařím. Dřeva je dnes výrazně více než včera, sedíme u ohně až do tmy.

Trasa: 9,21 km / 990 m+ / 476 m- / 5:42 hod:

Chuqurak/Чукурak (2430 m), jezero – Ovul/Oвул (2470 m), tábor pastevců – Chuqurak Pass/Чукурак (3175 m), sedlo – Urej/Уреч (3243 m) - Chuqurak Pass/Чукурак (3175 m), sedlo – Kuli Kalon/Кулиkалон (2840 m), jezero – Dushokha/Душоха (2985 m), jezero

 

17.06.2025 - úterý (den pátý)

Vstáváme opět v 7 hod a začíná klasický rituál – sušení a balení stanu, balení batohů, rozdělání ohně, příprava snídaně a ranní hygiena. Zhruba v 9 hod vyrážíme na trasu. Při výstupu na sedlo potkáváme dvojici Čechů, kteří nám nabízejí svůj náhradní vařič. Sláva a moc moc díky!!!

(prosím o POMOC – sháním kontakt na tento pár ze Šumperka, který cestoval v půlce června 2025 do Tádžikistánu a Uzbekistánu, asi Pavel (?), jeho parťačka/partnerka měla krásné dlouhé vlnité vlasy, věk cca 40+. Půjčili nám vařič a mě se po odinstalaci eSIM ztratila z mobilu poznámka s kontaktem, teď nemohu vařič vrátit).

Na samotném sedle Alauddin Pass potkáváme větší skupinu německých turistů, kterým nesou batohy v těsném závěsu oslíci. K jezeru scházíme krátce po obědě, a tak si nalehko vyrazíme ještě na jednu procházku k turistickému táboru Vertikal Alauddin. Očekávali jsme tady podobné zázemí jako v Artuchi, ale dočkáme se jen dřevěné boudy s nabídkou základních potravin. Martina uspokojí pivo, mě čerstvý chléb. Dáváme si dobít mobilní telefony a sedíme asi hodinu u břehu říčky Chapdara/Чапдара. Ke stanu se vracíme kolem 18 hodiny a těšíme se na večeři připravenou na vařiči.

Po obědě jsme u jezera vyzvídali od místního průvodce sněhové podmínky cestou na nejvyšší bod našeho výletu – Chimtarga Pass. Martin v kloboučku a sandálech se svou typickou figurou českého pivaře perfektně klame tělem (málokdo by uvěřil, kolik zkušeností v náročných horách má ten chlap za sebou). Průvodce nás od sedla nejdříve odrazuje, ale když vidí, že máme vybavení, máme nastudovanou mapu a poslední dostupné satelitní snímky a vyzvídáme lavinovou situaci, tak se s námi začne bavit vážně a dostáváme několik cenných rad (kdy kde procházet, kde (ne)kempovat apod).

Trasa: 7,40 km / 778 m+ / 965 m- / 5:13 hod:

Dushokha/Душоха (2985 m), jezero – Alauddin Pass/Алауддин (3780 m), sedlo – Alauddin Lake/Кÿли Алауддин (2790 m), jezero

+ procházka 5,48 km / 279 m+ / 279 m- / 3:22 hod:

Alauddin Lake/Кÿли Алауддин (2790 m), jezero – Shirparfom/Ширпарфом (2785 m), jezero – Vertikal Alauddin/Вертикал Алауддин (2640 m), horský tábor – Alauddin Lake/Кýли Алауддин (2790 m), jezero.

 

18.06.2025 - středa (den šestý)

Vstáváme před 7 hod ranní a sluníčko nám svítí přímo do stanu. Následuje rychlé kolečko: snídaně, koupačka v jezeře, balení stanu, balení batohu, a hlavně namazání se opalovacím krémem. Na rozlučku nám přijdou rozvířit prach v tábořišti dva oslíci rochnící se v prachovém ďolíku. Naštěstí už máme sbalený stan. Asi v 8:50 hod začínáme stoupat. Jediná pauza během dne byl asi hodinový relax u jezera Mutnye Lake. Kocháme se výhledy na otevírající se velehory, přichází první zimomřivky od vzrušení, ale také značná dávka pokory.

Rozhodneme se, že zkusíme ještě dnes vystoupat do tábora ve výšce 4100 m. Výstup je náročný, první překážkou je ledovcová říčka stékající z ledovce do jezera. V prudkém stoupání se občas brodíme ve sněhu. Jde to pomalu, ale postupně se probojujeme až do tábora, kam dolézáme v 16:20 hod. Místo je bezpečné, ledovcová voda na pití je nadosah, ideální pozice na rozložení stanu. Vidíme nahoru do sedla, kde je sice ještě sníh, ale také již spousta míst bez sněhu, a hlavně je opět vidět výstupová cesta – zítra se pokusíme o výstup do sedla. Během ohřívání večeře sledujeme, jak z okolních stěn sjíždí malé prachové laviny, či padá uvolněné kamení. Spát jdeme brzo, abychom mohli brzy ráno vyrazit a dojít do sedla, dokud bude sníh tvrdý a nepovolí od slunečních paprsků.

Počasí bylo opět neskutečně překrásné, slunečné, s úžasnou viditelností. Teplota v údolí kolem 27 °C., ale ve 4000 m už bylo nutné vzít dlouhé kalhoty i bundu.

Trasa: 9,37 km / 1360 m+ / 124 m- / 7:33 hod (čistý čas 6:38 hod):

Alauddin Lakem/Кÿли Алауддин (2790 m), jezero – Mutnye Lake/Мутное озеро (3520 m), jezero – tábor (4100 m)

 

19.06.2025 - čtvrtek (den sedmý)

Budík máme nařízený na čtvrtou hodinu ranní. V noci byla zima, takže spaní žádná hitparáda nebyla, mě trochu bolela hlava z nadmořské výšky a ani nervozita před výstupem mi moc ke klidnému spaní nepřidala. Po rychlé snídani, sbaleni stanu i batohů v cca 5 hod vyrážíme.

Z tábora stoupáme prudce sněhem a následně strmou sutí do tábora v nadmořské výšce 4400 m. Tady nás v 6 hod už zastihuje sluníčko. Nálada je optimistická – cesta na sedlo vypadá dobře. V dalším táboře (4500 m) obouváme mačky, ale cepín zůstává na batohu. Martin jde jako první. Cesta je chvilku po sněhu, chvilku kamením a potom zase led. Sklon svahu se prudce mění v závěrečném výšvihu, kde je už i podklad mixem všeho. Posledních 50 výškových metrů je už sníh velmi měkký, takže volíme cestu přes skalky a led. Cesta je náročná, občas pod nohami vše povolí a Martin se boří po kolena. V 8:15 hod se nám daří dosáhnout sedla Chimtarga Pass (4740 m), které se nachází mezi vrcholky Pik Chimtarga/Чимтарга (5489 m) a Energia/Энергия (5120 m). Jsme letos jedni z prvních, komu se to podařilo. Máme ohromnou radost, ale zároveň i obavy, jak bude vypadat sestupová trasa.

Já vařím čaj (a podaří se mi vylít 1l vody, který jsem lapajíc po dechu tahala nahoru na zádech). Mezitím jde Martin na vyhlídku nad sedlem, odkud vidí, že sestupová cesta je skoro celá bez sněhu. Sestup je prudký, ale s hůlkami dobře zvládnutelný. Problém začal u žlabů, kde byl led či tvrdý firn a prudký sklon. Pro překonání cca 5 metrů sněhového pole nazouváme 2x mačky, protože v tomhle padáku uklouznout, tak už by nás nikdo nedal dohromady. Sestoupali jsme až do výšky (4250 m), kde nás čekala perlička ve formě sestupu 35-40° sutí bez možnosti serpentin, a to až na kótu 4090 m. Bylo to husté, vše se sypalo, s opatrností jsme museli sestupovat (lyžovat sutí) v těsném závěsu, dokonce jsme málem spustili kamennou lavinu. Po dosažení tábořiště ve výšce 3850 m jsme shodili batohy, svlékli zimní věci a nahodili se opět do kraťasů. Teplota opět atakovala 25 °C. Po hodině relaxu jsme pokračovali v sestupu táhlým údolím podél říčky Right Zindon/Правый Зиндон až ke kouzelně modrému jezeru Buzurg Alo Lake, kde jsme na terase nad jezerem postavili stan.

Trasa: 10,77 km / 797 m+ / 1675 m- / 9:06 hod (čistý čas 7:25 hod):

tábor (4100 m) – Chimtarga Pass/ Чимтарга (4740 m) - Buzurg Alo Lake/ Кӯли Бузургаъло (3175 m)

 

20.06.2025 - pátek (den osmý)

Budík máme nařízený na šestou hodinu ranní. V noci byla docela zima, takže spaní bylo opět trochu sparťanské. Okolo 7 hod vyrážíme od jezera Buzurg Alo Lake/Кÿли Бузургало (3175 m) do labyrintu popadaných skalních bloků. 950 m dlouhý úsek nám trvá skoro hodinu. Opravdu, tohle není na velký batoh. Následuje krásný i když dost drsný a občas velmi orientačně náročný sestup soutěskou, podél říčky Zindon/Зиндон do tábora Zindon/Зиндон (2397 m).

Zde jsme měli v plánu odbočit a po trase v mapy.com pokračovat opět do hor do sedla Agmat Pass/Агмат (3400 m). Cesta však byla neznatelná, zarostlá a s velkým batohem sotva choditelná. Sestupujeme tedy dál údolím k soutoku s řekou Amshud/Амшуд (2010 m). Pokračujeme podél řeky Amshud, míjíme několik skromných stavení a políček až nad soutok (1867 m) s řekou Archamaydon/Архамайдон. Zde odbočujeme vlevo a sotva znatelným chodníkem jedeme zkrácenou cestou k soutoku Sarmad/Сармад (1860 m). Potká nás čeká nemilé překvapení, když dojdeme k neexistujícímu mostu e a řeku nelze ani přebrodit, prou je příliš silný. Musíme se vrátit zpět na hlavní cestu a najít jiný most...

Při sestupu k funkčnímu mostu jsme z dálky osloveni starší paní (64 let) ať zajdeme na čaj. Pozvání přijímáme a s nadšením usedáme do stínu přístřešku. Po chvilce přichází také manžel (70 let) a dcera (16 let). Jsme pohoštění chlebem, cukrem a zeleným čajem. Lámaná konverzace v češtině, ruštině (Martin nás zachraňuje), tádžikistánštině + posunky je komická. Odpoledne docházíme k soutoku řek Archamaydon/Архамайдон a Sarmad/Сармад (1860 m), kde se osvěžíme a rozhodneme o dalším cíli. Padla volba na vzdálenější, obtížnější, ale určitě krásnější cestu, takže v 16 hod pokračujeme proti proudu řeky Archamaydon/Архамайдон a přes samotu Shamuddin Ahmadov/Шамуддин Ахмадов (1940 m) úžasným údolím k tábořišti (2130 m). Zde stavíme stan a po setmění hodnotíme dnešní náročný den u ohně, s kulisou hraničních uzbeckých hor.

Trasa: 25,15 km / 798 m+ / 1791 m- / 10:44 hod (čistý čas 8:40 hod):

Buzurg Alo Lake/Кÿли Бузургало (3175 m), jezero – Zindon/Зиндон (2397 m), tábor – tábořiště (2130 m)

 

21.06.2025 - sobota (den devátý)

Dnes není můj den, od rána se mi kroutí střeva (možná úpal z předešlého dne, nebo špatná voda). Jak by řekl můj drahý kamarád Kuko „chčijem riťou“. Dnes to na žádné velké výkony nebude. Po rychlé snídani, sbaleni stanu, batohů a úklidu místa v cca 7:20 hod vyrážíme. Pokračujeme proti toku řeky Archamaydon/Архамайдон až na kótu (2305 m), odkud scházíme k pastevecké vesnici Valangi Shahob/Валанги Шахоб (2290 m). Průchod vesnicí byl zajímavý i děsivý zároveň, jako by se svět vrátil o několik staletí. Stoupáme až k jezeru Pusthikul/Пуштикÿл (2530 m) – kouzelné místo na rychlou osvěžující koupačku. Koupel mi pomohla tak na 5 minut, do dalšího sedla se sotva vleču, na sedle odpadávám a na chvilku uléhám na rozkvetlé louce. Teplota opět atakuje 30 °C, je bezvětří. Sestupujeme k tábořišti u řeky Nagnut/Нagnut (2780 m) v překrásném květinovém údolí. Nemám ani sílu vnímat všechnu tu krásu – zelené louky ohraničené zasněženými štíty, okolo pasoucí se krávy, božský klid a jeden větší strom, jehož koruna nás alespoň na chvíli ochrání od přímého slunce. Martin filtruje vodu a vaří mi slaný bujón, ke kterému přikusuju tortillu – pomohlo, uf!

Po necelých dvou hodinách balíme a vyrážíme na náročnější výstup do sedla Munora Pass/Мунора (3498 m), který nám zpestřují ovečky, honáci a pastevečtí psi. Sestupujeme k prameništi říčky Obi Safed/Оби Сафед (3085 m). Zde dobíráme čerstvou vodu a po proudu pokračujeme do tábora (2980 m), kde stavíme stan.

Trasa:14,50 km / 1607 m+ / 805 m- / 9:55 hod (čistý čas 7:15 hod):

tábořiště (2130 m) - Valangi Shahob/Валанги Шахоб (2290 m), pastevecká vesnice - Pusthikul/Пуштикÿл (2530 m), jezero – horské sedlo (2875 m) - Munora Pass/Мунора (3498 m), sedlo - Obi Safed/Оби Сафед (3085 m), pramen řeky – tábořiště (2980 m)

 

22.06.2025 - neděle (den desátý)

Martin mě po včerejším náročném dni nechal dlouho spát. Po krátké bojové poradě se jednoznačně rozhodneme pro dnešní trasu. Samozřejmě opět padá volba na náročnější variantu, a to přes horské sedlo Chapdara Pass/Чапдара (4060 m). Podle podmínek v sedle buď projdeme k sedmi jezerům, nebo se budeme muset vracet dlouhým údolím k nižšímu sedlu. Uvidíme…

Od tábořiště (2980 m) sestupujeme mírně traverzem k pastevecké vesnici Sarmad/Сармад (2650 m) a dále stoupáme proti proudu řeky Sarmad/Сармад. Procházíme rozkvetlými loukami a pozorujeme zasněžené vrcholky uzbeckých štítů. První dnešní drama přišlo s divokým přítokem řeky Quaznoq/Казнок. Museli jsme chvíli stoupat podél přítoku, než jsme našli místo, kde jsme byli schopni přeskákat po kamenech na druhý břeh. Od posledního kamene musel Martin naše batohy přehodit na druhý břeh, protože se zátěží bychom nedoskočili – byl to adrenalinový okamžik pro nás oba. Druhé drama nás čekalo jen o pár minut později, kdy jsme nejprve potkali pastevce na oslíkovi, který nás varoval před psy hlídajícími stádo. Všechna naše dosavadní setkání se psy proběhla v klidu, ale tady se k nám s velkou zuřivostí přihnalo něco mezi vlkodavem a vlkem. Nereagoval ani na vzdálené pískání pastevců. Museli jsme ustoupit z cesty do řečiště a připraveni bránit se turistickými holemi jsme začali psa obcházet obloukem. Pes na nás ještě dost dlouho z dálky štěkal, drsný hlídač!

Sotva viditelná cesta údolím nás vede proti proudu ještě asi 3,5 km k tábořišti (2900 m). Tady (po překonání velkého sněhového mostu přes řeku) cesta odbočuje do náročného sedla. Po krátké občerstvovací pauze se vydáme do sedla. Dle trasování v mapy.com má přelezení sedla trvat 7 hodin – to máme hodně na Knap. Stezka není vůbec prošlápnutá, Martin improvizuje a hledá ten nejschůdnější terén. Částečně sutí, částečně po pevné skále dolézáme do cca 3200 m, kde nás překvapuje déšť. Oblékáme ponča a okolo 15 hod docházíme na jediné v mapě vyznačené tábořiště na tomto úseku (3420 m). Chvilku čekáme, než se vyprší a následně stavíme stan a sušíme ponča. Nebe nás obdaruje hřejivými paprsky slunce a my sledujeme kouzelná panoramata – lepší než kino. Noc byla chladná, teploty atakovaly bod mrazu.

Trasa: 10,46 km / 817 m+ / 443 m- / 5:36 hod (čistý čas 4:41 hod):

tábořiště (2980 m) - Sarmad/Сармад (2650 m), pastevecká vesnice – tábořiště u řeky Quaznoq/Казнок (2900 m) – tábořiště na výstupu do sedla (3420 m)

 

23.06.2025 - pondělí (den jedenáctý)

Vzhůru jsme už asi od pěti hodin, ale ze spacáku vylézáme až před šestou, když sluníčko nasvítí okolní svahy. Během snídaně dorazil sluneční paprsek až k nám a teplota rapidně poskočila vzhůru. Po snídani balíme tábor, doplňujeme vodu a kolem 7:20 hod vyrážíme.

Od tábořiště traverzujeme strmou travinou do suťového žlabu, kterým následně stoupáme vzhůru. Jde to pomalu, vše se sype a ujíždí pod nohama. Zhruba od výšky (3600 m) už vidíme sedlo, a hlavně velikou sněhovou převěj, která nás nenechá klidnými. Máme s sebou jen mačky, cepín a těžký batoh. Netušíme, jak hodně sněhu bude na druhé straně sedla a jestli se nám podaří sestoupit do druhého údolí. Ale dokud nahoru nedojdeme, tak to nezjistíme.

Posledních 200 výškových metrů již odpočíváme vždy po pár krocích. Sklon je obrovský, suť ujíždí pod nohama. Pokud to jde, přecházíme po pevné skále. Jakmile se Martin dostává nad převěj, rozzáří se mu oči a já už vím, že se na druhou stranu sedla dostaneme. Na sedle Chapdara Pass/Чапдара (4060 m) jsme v 10:10 hod a nestydíme se přiznat, že nám oběma ukápla slza štěstí. Uff. Poslední horské sedlo tohoto treku je za námi. Vybrali jsme si opravdu šťavnatou třešničku na závěr!

Na sedle nacházíme čerstvé stopy od tlapek velké šelmy, pravděpodobně si tady ráno vyšlápli na rande dva sněžní levharti (stejně jako v Ladaku, i tady vidím pouze stopy těchto plachých kočiček).

Cesta do údolí je skoro celá bez sněhu, jen na několika místech je potřeba překonat sněhové splazy. V prudké suti sestupujeme do údolí, překonáváme různé kamenité terény až k prameni řeky Chapdara/Чапдара (3080 m), kde chvilku relaxujeme a chladíme nohy v ledové vodě (hoooodně ledové). Pokračujeme dolů až k soutoku s řekou Darakhtisurkh/Дарахmuсурх (2845 m), kde přecházíme jediný most. Domorodci zde vybudovali spoustu km zavlažovacích kanálů, celé údolí je zelené a září barvami jarních květů. Pod azurovým nebem sestoupáme až k vyhlídce (2670 m) nad údolím Sedmi jezer, zvaných též Haft Kul/Хафткÿл či Seven Lakes. Sestupujeme k sedmému jezeru Хазорчашма a podél jeho břehu docházíme v 15:30 hod k místnímu tábořišti (2400 m). Shazuji batoh a boty a běžím se schladit do jezera – famózní osvěžení! U jezera prohodíme pár slov s dalšími turisty a s místním rolníkem, který nám nabídne čaj a chléb. Mladému ruskému páru prozradíme informace o aktuálních podmínkách na trase, na oplátku dostáváme další chléb a meloun, opravdový šťavnatý sladký vodní meloun, mňam!

Trasa: 13,07 km / 821 m+ / 1757 m- / 8:08 hod (čistý čas 7:13 hod):

tábořiště (3420 m) - Chapdara Pass/Чапдара (4060 m), sedlo – tábořiště u Sedmého jezera Хазорчашма (2400 m)

 

24.06.2025 - úterý (den dvanáctý)

Máme za sebou poslední noc ve stanu a ráno opravdu nikam spěchat nemusíme. Dnes nás čeká poslední den horách, sestup do údolí a do civilizace. Při pohodové snídani, koupání v jezeře a poklidném balení stanu se kocháme výhledy na okolní hory. Od Jeremyho z Austrálie dostáváme tip na homestay u čtvrtého jezera – domluvíme se, že zde budeme nocovat a na další den si vezmeme společný taxík do Panjakentu, odkud jezdí autobusy do Dušanbe. Pomalu sestupujeme údolím a zastavíme se v několika obchodech, které se na mapě tváří jako obchod. Nacházíme tady jen základní potraviny, odměníme se nezdravými chipsy a džusem. V údolí neprodávají alkohol, takže si Martin musí počkat na pifko až na ubytování.

Dnešní sestup údolím jsme zhodnotili jako cestu v čase a objevování lidské evoluce: U sedmého jezera lidé žijí bez jakékoliv moderní techniky v hliněných chatrčích. U šestého jezera vidíme oslíky, ale i drát s elektrikou či plech na střeše. U pátého jezera vidíme cihly, plot, ale i veřejné osvětlení a montovali solární panely. U čtvrtého jezera už potkáváme moderní auto a na ubytování mají Wi-Fi.

Krátce po poledni přicházíme do osady Nofin/Нофин, kde je naše ubytování Homestay Najmiddin (Jumaboy's Guesthouse)/Гостевой дом Джумабой (1830 m). Dočkáváme se zasloužené sprchy a teplého jídla. U večeře nám dělá společnost Jeremy. V zahradním altánku vegetíme a jíme až do noci.

Trasa: 11,98 km / 139 m+ /-670 m- / 3:10 hod (čistý čas 2:44 hod)

 

 

25.06.2025 - středa (den třináctý)

Podle plánu odjíždíme s Jeremym ve společném taxíku do Panjakentu. Zakempíme v malém hostelu, kde potkáváme mladé cestovatele ze všech možných koutů světa. Vyměňujeme si zážitky a skvěle se bavíme. Během dnes jsem stihla krátkou procházku městem a zajistila jsem taxi, které nás zítra odveze na autobus do Dušanbe.

 

26.06.2025 - čtvrtek (den čtrnáctý)

Autobus nás okolo poledne vysazuje v Dušanbe a my se ubytováváme opět v Green House Hostelu. Odpoledne vyrážíme na procházku městem. Navštívíme na místní poměry luxusní restauraci "Toki/Токи", pokračujeme na velké tržiště "Mehrgon bazar/Мехргон", kde nakoupím pár suvenýrů (čaje a vyhlášené tádžické sušené meruňky). V podvečer vegetíme u kýčovitých zpívajících fontán před budovou parlamentu "Parliament of Tajikistan/Парламент Таджикистана" a na večer se přesouváme do naší oblíbené irské hospůdky Public Pub.

27.06.2025 - pátek (den patnáctý)

Na poslední den v Dušanbe žádný plán nemáme. Já mám jediné přání, a to najít poštu, abych mohla odeslat pohlednice – byl to skoro nadlidský úkol, protože údajně jediná mezinárodní pošta v Dušanbe byla zavřená (prý, vždyť je pátek, přijďte v pondělí). Za celý den už jsem přestala věřit, ale odpoledne jsem nakonec našla jednu otevřenou poštu, která moje pohlednice přijala (a po cca 3,5 měsících je s 70%ní úspěšností doručila).

Podařilo se nám navštívit také největší mešitu v Dušanbe -  Dushanbe Imam Abu Hanifa Cathedral Mosque/Масҷиди ҷомеи Душанбе "Қатар". Sice jsme museli počkat asi hodinu, než skončí motlidby a já jsem si na vstup do mešity musela obléct černý dlouhý hábit, ale zážitek to byl (už jen ta cesta k mešitě, kdy nás chtěl ošidit taxikář s vypnutým taxametrem – ale já se nedala!)

Den zakončíme na brzké večeři v Public Pubu a potom už se přesouváme do hostelu pro batohy a večer odjíždíme taxíkem na letiště. Náš let byl sice opožděný asi o 100minut, ale v sobotu šťastně přistáváme na ruzyňské runwayi. Na hlavním nádraží se naše cesty rozchází, jedeme domů.

Celá naše horská trasa ZDE.

Obrovské poděkování patří Martnovi, který se nezlekl mého doprovodu v opuštěných horách a šel do toho se mnou. Byl výborným parťákem a navigátorem v terénu, postaral se o mě, když mi bylo špatně a celou dobu na mě dohlížel. Jsem ráda, že mám takového parťáka, na kterého se můžu v horách vždy spolehnout.

Velké díky patří tradičně společnosti Vertone, která mě vybavila skvělým oblečením MONTANE a čelovkou Petzl. Díky Katce za půjčení stanu MSR (který mimochodem pořídíte taky u Vertone) a Kláře za její nový ultralight cepín (který jsem nakonec nosila jen na zádech, ale nosila jsem o poznání menší váhu, než jakou bych měla s mým starým cepínem). Jsem ráda, že jsem i přes letní teploty zvolila obutí VIVOBAREFOOT Tracker Forest ESC – lehoučké pohorky, které jsem v batohu doplnila o VIVOBAREFOOT sandály.

Co se týká jídla, tak na snídani jsem si do hor nesla namíchané ovesné-rýžové kaše s ořechy, semínky, kokosem, skořicí a ovocem. Na večeře jsem si doma navařila 2 různé vegánské chody (tofu na zelenině s indickým kořením a rýži se sójovým masem s japonským kořením) – tato jídla jsem nasušila do konzistence podobné muesli a na večeře jsem si je zalévala horkou vodou spolu s instantními nudlemi nebo kuskusem. K tomu tyčinky, ořechy a nějaká ta paštika k tortilám. A do kapsy balíček bujónů (protože jsme spoustu soli vypotili).

Co říct na závěr? Jsem neskutečně šťastná, že jsem mohla tento výlet zažít. Nic bych neměnila. Odnesla jsem si další nezapomenutelné zážitky. Hory jsou láska, a navždy budou. Ať už je budu přebíhat, přecházet na těžko, nebo se pod nimi projíždět na kole…