Proč? Vždyť to tak bolí!

úterý, 23. leden 2018

Řekněme, že se pro tento okamžik zařadím mezi sportovce. Ano, ta holka, která se do střední školy neučila lyžovat, protože baletky si nesmí na svahu zlomit nohu. Holka, která měla od základky panickou hrůzu z míčových her, z vybíjené speciálně. Holka, která si na výšce zařídila papír od doktora, aby nemusela chodit na hodiny plavání… Tak tahle holka jednoho dne dospěla a zjistila, že miluje pohyb po horách a že jedny z nejkrásnějších okamžiků na horách prožívá, když je může celé přeběhnout – ať už jí na cestu svítí slunce nebo měsíc, ať už má na hrudi závodní číslo nebo na zádech krosnu se spacákem.

Řekněme, že se nazvu ultra-maratoncem. Tedy vytrvalostním sportovcem, který se dlouhé hodiny pohybuje po horách. Když moje rodina a přátelé přijali tuto skutečnost, ne jednou jsem zaslechla otázky typu: „Proč to děláš? Vždyť se zničíš! Počkej za pár let, nebudeš moci ani chodit!“

Takže jsem ne jednou přemýšlela, proč to vlastně dělám. Není tajemstvím, že každý sportovec si dá po výkonu s mnohem větší chutí dobré jídlo a nežere ho svědomí, kolik toho zase sežral. „Kalorie“ je často používaný výraz ve slovníku sportovců (správně, ani chlapi nezůstávají pozadu).

Každý sport má svoje vlastní kouzlo. Trailový běh je jedinečný prostředím, ve kterém se odehrává. Ač někteří dokážou běžet s klapkami na očích a sotva vnímají tu krásu okolo sebe, pro mě je ta příroda často velkým pomocníkem v krizi. Pohyb v přírodě už pro nás není tak přirozený, drtivá většina lidí žije v městech a chodí po zpevněných cestách a chodnících. Potom se dostaneme do přírody a… Nemusí být ani azurové nebe a ukázkové výhledy. Kolikrát stačí chvilka, kdy vítr rozfoukne část mračen a zpoza stromů prokoukne světelný louč. Může pršet a okolo nás může sednout mlha a ten les nás stále bude fascinovat. Trailový běh a pohyb v přírodě sice unaví naše tělo, ale fantasticky očistí duši. To je můj další důvod, ta meditace, občas samota, čas k přemýšlení.

IMG 8154 Pano 2

A dostáváme se k zásadnímu: při každém sportu dostává tělo zabrat a každý sportovec jde do boje s rizikem zranění - i ten šachista může usnout a vypíchnout si oko o šachovou figurku :) A teď vážně! Tělo při sportu trpí, dříve nebo později si každý sportovec zažije drobné úrazy, namoženiny, přetížení. Sport bolí, trailové běhání bolí. To je jeden z hlavních důvodů, proč to děláme:

My se chceme posunout za hranici komfortní zóny.

Překonávání překážek ve formě únavy, bolesti, snahy být lepší než soupeř - to nás uspokojuje. Kdyby to nebyl boj, necítili bychom sebeuspokojení. Ani sebemenší procházka s rodinou na nejbližší rozhlednu není zadarmo, musíme vynaložit hodně energie, abychom se nahoru dostali. A v cíli se cítíme vítězně, uspokojeně. Čím více při tom trpíme, tím větší hrdost v sobě máme, protože jsme to nevzdali. Kolikrát jste se sami sebe na závodě zeptali „Proč já tohle dělám, když to tak bolí?“ Přiznejme si to, jsme svým způsobem tak trochu masochisté. A přiznejme si, na závodě nám udělá dobře, když máme silnou chvilku a předběhneme na trati soupeře, který je zrovna psychicky zdeptaný a je na tom fyzicky jednoznačně špatně. Čím větší je vítr, čím více je sychravo a nekomfortně, čím techničtější je trať závodu, tím větší mám radost. Protože o to větší je pravděpodobnost, že ze závodu odstoupí soupeři, ty slabší nátury. Budu sice strašně trpět, nohy budu mít rozmočené a na prstech budu mít ty odporné varhánky. Nebudu se smět zdržovat na občerstvovačkách, protože bych hned vymrzla. Ale jak budu se sebou spokojená, když to všechno překonám!

0157 RB 290716 phRobyBragotto OrobieUltraTrail PetraMuckova

Baví nás zocelovat se a bojovat s bolestí. Věřím v pud sebezáchovy – tělo nás nepustí, abychom si ublížili. Musíme ho poslouchat, ono nám napoví, která bolest nás posune dále a která už nám může ublížit. Lidské tělo je dokonalý mechanismus. Samozřejmě vás nesmí ani napadnout, tlumit bolest léky – v tom okamžiku je téměř jisté, že půjdete přes čáru a způsobíte si zranění, protože oblbnutý mozek Vám nebude umět dát signál „stop“. Dokud můžu běžet přes bolest, dokud mě hlava pustí, tak si neublížím.

20170827 014314Tyto myšlenky mě dostávají k odpovědi na další otázku: „Jak můžeš běhat tak dlouhé tratě v barefootech?“ Ano, ta módní vlna běhání na boso už odezněla. Spousta běžců přešla na pohodlné odpružené obutí. Spousta bosoběžců se specializuje pouze na kratší distance, aby jejich chodidla netrpěla. Já věřím, že pohyb naboso je přirozený a že je správný. Pro člověka není přirozené běhat po asfaltu, proto ani to běhání po asfaltu není žádná výhra. Ale vyzujte se (resp. obujte si botky s ultratenkou podrážkou) a jděte se projít do lesa, do přírody. Cítíte to? Všechno cítíte, každou nerovnost pod chodidlem. Každým krokem masírujete stovky nervových zakončení. Je to taková samo-akupresura. Pro mě se pohyb v barefootové obuvi stal zcela přirozený. Když jsem na posledním zimním přechodu vyzula po celém dnu sněžnice, a došla jsem poslední metry k chatě v barefootových pohorkách, v ten moment jsem si uvědomila, jak jsem na tom pocitu závislá. Vnímat každou nerovnost. Je to tak zábavné.

Na trailových závodech ovšem není na takové rozvášnění časový prostor. Tam to musí fičet. Ano, jsem v sebězích částečně omezená, protože si musím dávat sakra pozor, na který kámen šlápnu a jak na něj šlápnu. Na druhou stranu, co jsem obula barefooty, nikdy jsem si už nevymkla kotník. Moji soupeři si pochvalují, jak jejich boty tlumí nárazy při rychlém a dynamickém běhu. Já si ale myslím, že tlumení boty je jen pocitové a ve skutečnosti se i přes pružnou botu přesune spousta energie do těch kolen, které v konečném efektu dostávají pěkně na prdel. Já běžím bez tlumení. Dlouho jsem na takový běh svoje nohy učila, velmi dlouho (bosá chůze by měla být pro člověka přirozená, ale lidstvo se stihlo za posledních několik století kvalitně zdegenerovat). Po více než 3letech postupného přechodu přes minimalistické na barefoot boty si troufám říci, že moje chodidla se naučila běhat v barefootech i na dlouhé distance. Kotníky se zpevnily a naučily se odpružit došlapy. Ano, na ultra dlouhých závodech začne bosoběh dříve nebo později bolet, chodidla začnou pálit. Ale to mě přeci baví – posouvat se za hranici komfortní zóny, překonávat se, posouvat se dále.

Nebojte se občas vystoupit z komfortní zóny. Naše tělo nás potom odmění dávkou vyplavených endorfinů ;) Proto to děláme. Trpíme, protože víme, že bude následovat odměna.

Jsem tvrdohlavý býk soutěživé povahy. Je dost možné, že se s mými názory mnozí z vás neztotožní. Ale třeba se najdou i takoví, kteří to cítí stejně a odpověděli by v podobném duchu. A pokud ne – proč běháte ultra-traily Vy, když to tak bolí? :)

 

sponzori vivo montane petzl drcool

Komentáře (1)

  • Martin Urbaník

    Martin Urbaník

    26 leden 2018 v 09:29 |
    Krásne napísané. V mnohom to máme rovnako a v mnohom nie. Ale to vôbec nevadí :) Teším sa na stretnutie v Bratislave už čoskoro! Tak nech ťa tie bosé nohy ašte dlho nesú :)

    Odpovědět

Napsat komentář

Komentujete jako host.