Ladakh, Indie 2023: zápisky z putování "Malým Tibetem"

Některé události a zážitky si Vás musí zavolat. Mě si takto zavolaly indické Himaláje. Na podzim 2023 jsem jednoduše věděla, že musím na Vánoce odjet právě do těchto končin. Žádná jiná lokalita nepřipadala v úvahu. Potřebovala jsem si odpočinout od hektického života moderní civilizace.

Pátek 15.12.2023

Přilétám do Dilí, ještě na letišti si směním pár Eur a kupuji místní SIM. U pultu mobilního operátora mě překvapí s informací, že SIM si mám aktivovat až za 4,5 hodiny. Do té doby jsem bez internetu. Offline do hotelu netrefím, a tak si objednávám taxi. Sám taxikář má problém najít v úzkých uličkách můj hotel.

Odpoledne se mám sejít s Veerem na oběd. V hotelu si instaluji do mobilu Uber a objednávám si odvoz. Ani po 20 minutách se ke mně auto nepřiblížilo z hlavní cesty (a já k hlavní cestě sejít nemůžu, protože jsem závislá na hotelové wi-fi). Nakonec lapám tuktuk u hotelu. Místo setkání s Veerem (Chhattarpur temple) sice není od hotelu daleko, ale díky dopravní zácpě je cesta zdlouhavá (a co teprve, až přijde špička). Veer mi pomůže s aktivací SIM (nakonec musíme do prodejny Airtel, protože na letišti mi nedobili kredit, který jsem zaplatila). Dáme oběd, kafe a já se vracím zpět do hotelu.

Sobota 16.12.2023

Ráno zkušeně přecházím k hlavní cestě, odkud během chvilky chytám Uber taxi směr letiště. Usedám do letadla směr Leh, město uprostřed hor, kam v zimě vede jediná cesta vzduchem, protože pozemní příjezdové cesty jsou pod sněhem. Pro tuto destinaci jsem se rozhodla na poslední chvíli na doporučení Katky (dokonce jsem si nechala propadnout již koupenou letenku z Dilí do Dharamshaly). Leh je hlavní město oblasti Ladakh, přezdívané "Malý Tibet". Mírumilovné území sousedící s Tibetem, ze kterého se do Ladakhu velká menšina přestěhovala.

Dohání mě jet-leg a po vzletu hned usínám. Probouzím se v půlce cesty a pohled z okýnka mě okamžitě probudí - pode mnou se tyčí himalájské vrcholky, viditelnost je 100%ní. S nadšením pozoruji kopce pod námi až do okamžiku, kdy letadlo usedne na runwayi letiště Leh uprostřed hor.

V rámci aklimatizace se rozhodnu jít cca 5km na ubytování pěšky. Slunce hřeje, je bezvětří, dokonce svlékám péřovku. Nadmořská výška (3500 m) je znát, funím při každém svižnějším kroku - Leh leží v kopci, není tady jediná rovinka.

Nechávám si v Lehu 3 noci na aklimatizaci. Procházím centrum města s obchůdky, okoštuji místní kuchyni (vyhlášenou turistickou restauraci i zapadlé lokální restaurace, kde se servíruje, co se zrovna ten den navaří). Mimo hlavní sezónu mnoho obyvatel Leh opouští, spousta obchodů, ubytování a restaurací jsou zavřené, některé ulice jsou zcela vybydlené. Přesto to v centru žije a není problém utratit (na místní poměry) spoustu peněz za suvenýry. Musím se krotit s nákupy, abych neměla těžký batoh. Nakupování si nechám až na poslední den! Během 3 dnů v Lehu procházím také místní budhistické chrámy. V Lehu žije velká menšina muslimů z Kašmíru. Kupodivu tady opravdu není znát žádný konflikt mezi náboženskými skupinami. Dopoledne se městem šíří zpěv mnichů, později se rozezní motlitby z mešity. Během dne se na sebe všichni mile usmívají...

POVOLENÍ PRO TURISTIKU:

V pondělí se snažím získat turistické povolení (pokud bych přišla k checkpointu, kde povolení kontrolují, tak by mě otočili zpět do Lehu). Na hlavním úřadu pro turisty mě posílá paní na úřad na druhém konci města, popř. ať se obrátím na nějakou cestovní kancelář. Říkám jí, že všechny cestovky jsou mimo sezónu zavřené, ona mě přesto posílá zpět do centra. Naprosto zbytečná kancelář toto! Jdu tedy zkusit štěstí na druhém úřadě, kde to vypadá nadějněji. Chtějí po mě žádost (dostávám prázdnou A4, na kterou žádost sepisuji rukou). Přicházím do kanceláře místního bosse, který mi oznámí, že mi povolení nedají, protože místní hory jsou nebezpečné a turisté do nich mohou jen ve skupinách (min. 2 lidé) nebo s průvodcem. Prý ať přijdu s mým průvodcem. Mám kontakt na jednu cestovku, kde požádám ochotného klučinu, aby se mnou na úřad zašel. Ani on nepochodil, nakonec mu nějaká úřednice řekla, že do vybraných míst můžu i bez povolení. Mám už plné zuby úřadů. Chci už je do hor. Risknu to a pojedu bez povolení, když tak checkpoint nějak obejdu.

Úterý 19.12.2023

Včera jsem se na autobusovém nádraží poptala na jízdní řády a na doporučení místního zaměstnance přicházím ráno na autobusové nádraží s 15 minutovým předstihem. Autobus mi málem frnknul pod nosem, to bylo o fous. A pozor, jedeme elektrickým busem! Je vtipné pozorovat tu snahu o ekologii - vedle elektrických autobusů projíždějí auta, která za sebou nechávají husté dýmy různých barev a složení. Do autobusu postupně přisedá směsice různých etnik. Mnich si čte, mladý muž s kufrem telefonuje, paní vedle mě brouzdá na mobilu po internetu, vzadu někdo popěvuje motlidby, další lidé si mezi sebou vypráví, do toho jeden muž chaoticky vybírá jízdné.

Vystupuji na konečné ve městě Karu, kde si dám v místní restauraci snídani. Pokračuji pěšky nahoru do hor, do vyhlášeného Hemis Monastery. K hlavnímu chrámu přicházím v dopoledních hodinách, kdy zde probíhá bohoslužba. Mnichové mě s úsměvem vítají, ať vstoupím. V životě jsem neviděla takto vyzdobený chrám, posetý budhistickými obrazy, mezi kterými visí barevné látky a lebky. Mnichové odříkávají modlitby, do toho hrají na bicí nástroje a trubky. Je to maximálně nevšední zážitek. Zůstala jsem asi hodinu. Během obřadu se podával nějaký nápoj - každý mnich měl svůj hrníček a také já jsem dostala papírový kelímek. Nápoj vypadal (a chutnal) hodně živočišně - nějaké mléko s tukem, slané chuti ("milk tea"). Věděla jsem, že se z toho po... A taky že ano, později odpoledne mě pěkně prohnalo. Ale považovala jsem během obřadu za nevhodné nápoj odmítat :)

Z Hemisu jsem měla v plánu pokračovat do hor. Ačkoliv mě mnozí (i průvodce) odrazovali od přechodu horského sedla Komaru La (5270 m), tak jsem se rozhodla  to zkusit. Sedlo se totiž nachází blízko Hemisu, který jsem v každém případě chtěla navštívit. Při odchodu z kláštera se ještě vybavuji s jedním mnichem, a ten mě uklidňuje, že sedlo by mělo být průchozí, protože letos výrazně méně nasněžilo. Když se chystám klášter opustit, vidím odjíždět auto a podaří se mi přisednout k místnímu turistovi, který tady přijel s průvodcem. Auto mě vysazuje o 350 výškových metrů níže, na křižovatce směrem k vesnici Martseelang, odkud cesta pokračuje dále do hor. Musím dnes dojít až do vesnice Chogdo. Je to poslední místo před sedlem, kde se dá přespat v homestay. Chystám se projít velmi populární turistickou trasu do údolí Markha. V létě je po trase spousta kempingových míst a vesnic. V zimě je ale osídlených jen pár domů.

Po 17 hodině docházím už poměrně vyčerpaná do vesnice Chogdo (téměř 4000 m). Na ulici potkávám muže s dobytkem. Vysmátý, téměř bezzubý starý muž, se slušnou angličtinou mě zve k sobě do domu. Kuchyň je krásně vytopená (narozdíl od pokojů pro hosty). Později přijíždí z města také syn a oba se o mě královsky starají. Uvaří skvělé ladacké jídlo ("Thukpa", vývar s luštěninami, ořechy, špenátem a domácími těstovinami). Vypiju litry teplé vody a černého čaje (ano, v noci potom běhám na WC - ale hydratace ve vysokých horách je na prvním místě). Večer mě syn doprovází do pokoje a zakrývá můj zimní péřový spacák několika přikrývkami. V noci se potom odkopávám, je mi neuvěřitelné horko!

Středa 20.12.2023

V 6 hodin už mě čeká na stole snídaně a teplý čaj. Dostávám obědový balíček a další čaj na cestu. Za homestay je jednotná cena 1500 rupií (cca 420 Kč). Za všechen ten servis je to neskutečně levné ubytování! Syn mě ráno ještě doprovází a popisuje mi stezku do sedla.

Jdu údolím podél zamrzající řeky, kterou musím několikrát překročit (s opatrností, aby pode mnou led nepraskl). Překračování řeky, obcházení zamrzlých přítoků a orientace v terénu mě v jednom úseku dost zdrží, ale později se stezka promění v krásný chodník.

Cítím nedostatek kyslíku, těžký batoh mě zpomaluje, funím ostošest. Celkem dnes musím nastoupat do sedla okolo 1300 výškových metrů. Asi od výšky 4500 m dělám pauzy po pár krocích a neumím si představit, jak se do sedla vyšplhám. S velkým obdivem při tom myslím na naše horolezce a jejich úspěchy při zdolávání himalájských vrcholů. Mapy.cz odhadovaly cestu do sedla na 5 hodin, můj hostitel na 4 hodiny, já jsem byla ráda, když jsem dofuněla na vrchol po necelých 6,5 hodinách. Okolo 13 hodiny vystoupám do sedla Komaru La ve výšce 5270 m a v krátkosti si užívám výhledy na okolní vrcholy. Potom už rychle pádím dolů, za kyslíkem. Přecházím okolo letního kempingového místa Nemaling (4850 m) a několika dalších, v zimě opuštěných míst. Výstup do sedla mě hodně vyčerpal a po příchodu do vesnice Hankar prosím o ubytování v prvním obydleném domě. Bydlí tady žena a 2 děti, další 2 děti jsou na škole v Leh, manžel se vrátí z města zítra. Usedám do kuchyně a po malé chvilce se ke mně tulí kočka. Na večeři žena vaří rýži s čočkou a zeleninou. K tomu dostávám výborný masala čaj (domácí výroby). Po výborné večeři ještě chvíli povídáme a po 20. hodině jdu spát... a po chvilce se mezi mým spacákem a dekou uvelebí i kočka.

Čtvrtek 21.12.2023

Po krásných 11 hodinách spánku vstávám do dalšího dne. Dnešek bude odpočinkový, zasloužím si. Po snídani (čerstvý chléb s arašídovým máslem a medem) ještě chvilku odpočívám ve vytopené kuchyni. Okolo 11. hodin se vydávám na cestu údolím Markha. Cestou si dám ještě krátkou pauzu na čaj u domu, kde chytám slabou wi-fi. Pokračuji dále údolím. Na oběd si vyšlápnu pár desítek metrů nad řeku k chrámu Tacha Gompa. Chrám je bohužel zavřený, ale výhled na obědovou pauzu je úchvatný. Do hlavního města v údolí už mě dělí jen hodina cesty. Je poznat, že se blížím k civilizaci - potkávám pastýře koz, okolo řeky se objevuje několik pastýřských chatrčí. Z dálky pomalu začne vystupovat silueta města. Na doporučení ženy z Hemisu se jdu ubytovat do homestay na kopci vedle chrámu, kde chytají v domě signál pro wi-fi. Konečně se můžu ozvat nejbližším, kteří se o mě po 2denní odmlce začali bát. Na večeři dostávám polévku (asi bujón zahuštěný moukou) a domácí knedlíčky, které určitě nebyly plantbased (ale tady si na vegána hrát nebudu, jsem ráda, že vůbec dostanu najíst). V tomto homestay je výjimečně celá rodina ve vedlejší místnosti a mě chodí průběžně obsluhovat. Vzhledem k tomu, že jsem tady jediný host, tak mohu ve vytopené jídelně zůstat i přes noc. Jupí, to je luxus!

Pátek 22.12.2023

Čeká mě další odpočinkový den, 20 km podél řeky dolů, do vesnice Skyu. Napůl cesty, ve vesnici Sara se stavím na čaj. Druhá půlka cesty je dost nezáživná, cítím se jako na staveništi nebo lomu, jako kdybych procházela mezi hromadami suti. Po 15. hodině přicházím k prvnímu domu vesnice Skyu. Nevím, jestli vdalších domech v centru vesnice budou v zimě nějací lidé, a tak se ptám na ubytování hned tady. Milá žena mě přivítá ve svém domě. Připraví mi vyvoněný pokoj, nabídne čaj a sušenky a až do večera si povídáme. Připraví výbornou večeři (polévku a čočku se zeleninou a rýží) a později večer odchází k sousedům pro dceru a nechává mě dopít čaj ve vytopené kuchyni.

Sobota 23.4.2023

Ráno dostávám na snídani opět čerstvé chapati, nabalím si obědový balíček a pokračuji dále do hor, směr sedlo Ganda La (4980 m). Cesta údolím se promění v krásnou trailovou stezku. Napůl cesty se stavím na čaj ve vesnici Shingo (4100 m). Cesta do sedla je pohodová, nenáročný mírný stoupající chodník. Sestup dolů je trochu strmší, asi za 1,5 hodiny docházím do vesnice Yurutse (4150 m), resp. k jedinému domu v této vesnici. Přivítá mě muž, který tady žije se 2 syny a s matkou (jeho žena a další 2 děti žijí v zimě v Leh). Ve stejný okamžik jako já přichází z města také návštěva, muž se synem. Všichni se usadíme v malé kuchyni u kamen a vyprávíme s pánem domu, který chystá večeři (opět výborná čočka se zeleninou, tentokrát s knedlíčky na páře "Tingmo").

Neděle 24.12.2023

Přes noc lehce nasněžilo (asi 2 mm vrstva sněhu), hory jsou krásně pocukrované. Tam, kde svítí slunce, je za chvilku opět sucho. Sestupuji do vesnice Rumbak (4000 m). Je vidět, že se místním daří, domy jsou krásně zdobené a vypadají, že jsou v dobré kondici. Právě zde jezdí turisté pozorovat sněžné leopardy, někdy zde stráví i několik dní a pokouší štěstí. Já jdu zkusit štěstí hlouběji do hor, pokračuji do sedla Stok La (4900 m). Ačkoliv mě čeká výrazně kratší stoupání než včera, tak mi výstup dal hodně zabrat. Stezka je posledních cca 250 výškových metrů hodně strmá (v této nadmořské výšce je cítit každý strmší náklon). Stezka vede hodně ve stínu, v tomto sedle je nejvíce sněhu, co jsem zatím v místních horách zažila. Okolo 14 hodiny se vyšplhám konečně do sedla. Obloha se dnes hodně zamračila, přesto je celkem slušný výhled. Teď už mě čeká jen klesání cca 1300 výškových metrů do vesnice Stok. Těsně pod sedlem musím přetraverzovat jediné kritické místo, zde je již chodník dost zasněžený. Zbytek cesty už je opět jen lehce pocukrovaný. Při sestupu okolo mě přebíhá obrovské stádo kozorohů, nádhera! Do vesnice přicházím těsně před setměním. Prvních lidí, které vidím u domu, se ptám na homestay a dostává se mi vytopeného pokoje a teplé večeře.

Byl to nádherný 6ti denní zimní horský přechod, při kterém jsem poznala nejen zdejší přírodu, ale také jsem nakoukla do života místních obyvatel, kteří byli velmi laskaví a pohostinní.

Náklady: 8700 Rs za ubytování a stravu + cca 200 Rs za čaje + 60 Rs za autobus z Leh (tj. cca 2500 Kč).

Pondělí 25.12.2023

Dopoledne si procházím vesnici Stok. Bohužel, místní muzeum i palác jsou v zimní sezóně zavřené. Jdu si prohlédnout alespoň velkou zlatou sochu Budhy, která se tyčí na kopci nad vesnicí. Potkám tady indickou turistku, která mi nabídne svezení autem k hlavní cestě do vesnice Choglamsar (místní dopravní uzel). Ve Choglamsaru se zastavím v sympatické kavárně na lehký oběd a sdíleným autobusem se přesouvám do vesnice Thiksey. Řidič mi vyhodil batoh nahoru na zahrádku a nijak jej nepojistil. Celou cestu se dívám za auto, jestli na cestě neuvidím spadnutý batoh :)

Hlavní turistickou atrakcí vesnice Thiksey je místní chrámový komplex. Procházím po schodech, uličkami mezi bílými domy, ve kterých bydlí mnichové. Na samém vrcholku se nachází chrámy. V tom hlavním sedí uprostřed místnosti několikametrová socha Buddhy, krásmě pomalovaná, stejně jako zdi a dřevořezby celého chrámu. Nádherné místo, zůstávám tady až do podvečerních hodin. Ubytovávám se v homestay přímo pod chrámy. Rodina má 3 syny, z nich jeden žije v chrámu, bude z něj mnich. Na večeři se podává ladašská klasika - čočka se zeleninou a rýží, k tomu čerstvý chléb čapátí.

Úterý 26.12.2023

Před snídaní se vydávám do chrámu na bohuslužbu, která probíhá podobně jako v Hemisu. Dostávám opět svůj šálek a v průběhu obřadu mladí chlapci několikrát vstávají a dolévají všem "milk tea". Já jsem tentokrát jen ze slušnosti trochu usrkla a už jsem si nenechala více přidat.

Mým dalším cílem je vesnice Alchi, vzálená asi 80 km, ve které se nachází jeden z nejstarších chrámových komplexů. Doufala jsem, že najdu v Choglamsar opět sdílené taxi, ale dostávám nabídky jen od taxikářů za cca 750 Kč, což odmítám. Přesouvám se do nedalekého Leh, kde si dám v centru oběd a v 15.30 hod odjíždím autobusem (za cca 35 Kč) do vesnice Alchi. Už dříve jsem si všimla na cestách zajímavých pouček (každých pár set metrů, strašně to musí odvádět pozornost od řízení). Ať už to jsou různé nábožensky-výchovné citáty (ty jsem si bohužel nestihla zaznamenat), nebo motivační citáty při průjezdu vojenských areálů, převážně však bezpečnostní poučky, jako např.:

dont´t be gamma in the land of lama

life is short don´t make it shorter

can do will do

avoid dangerous driving

feel the curve don´t hug them

safety on roads head out apps

donate blood... not on roads

bro stay focused

drive slow you are expected

accident don´t happen they are caused

sharp turn ahead move slowly

road is public property safe it

don´t slope check your brakes

Do Alchi přijíždíme až pozdě odpoledne, kdy je chrám zavřený. Jdu si tedy najít ubytování, kde zůstávám na 2 noci. Autobus zde totiž přijíždí každý den v podvečer, řidič dá dobíjet baterky a ráno odjíždí zpět do Leh. Abych viděla chrámy, musím zůstat jeden celý den. Ubytovávám se u staršího páru, u kterých je zrovna asi 4,5 letý vnuk. Na večeři paní připraví "Chutagi" (domácí těstoviny) se zeleninou.

Středa 27.12.2023

Na snídani je další ladašská specialita, chléb "Khambir" - kynutá chlebová placka,která se nejdříve lehce osmahne na pánvičce a potom se dopeče přímo nad plamenem. Čerstvý chutná báječně! Poté vyrážím prozkoumávat vyhlášené chrámy. Dechberoucí! Chrámy jsou ze všech stran vyzdobené krásnými dřevořezbami a detailními malbami. Muselo dát neskutečnou práci to všechno vyzdobit. Zbytek dne se potuluji po vesnici a užívám si tepla od zářícího slunce.

Na oběd připraví paní domácí rýži se zeleninou a potom je mi dopřána slibovaná teplá voda. Po 12ti dnech si mohu umýt vlasy a po 9ti dnech tělo (ve skleníku, v lavoru, vodou ohřátou během dne na slunci). Je to neskutečně krásný pocit. Slunce se začíná schovávat za vrcholky horských štítů a já se na zbytek dne schovám ve vytopené kuchyni. Na večeři máme zeleninové momo knedlíčky.

Čtvrtek 28.12.2023

Ráno odjíždím autobusem zpět do Lehu. Ve městě nakoupím drobné suvenýry a na další den odlétám do Dilí.

Pátek. 29.12.2023

V Dilí mám 1,5dne rezervu (pro případ, že by se zkazilo počasí a lety z Leh by nabraly zpoždění). Letěla jsem ale podle plánu. Ubytovávám se v hotelu na hlavní obchodní ulici nedaleko vlakového nádraží. Poznávám skutečnou tvář velkoměsta – z každého obchůdku na mě pokřikují obchodníci, ze všech stran troubí tuktuky, ulice jsou zaplněné od rána do večera. Po návratu z poklidných hor je to hodně kulturní šok.

Dvě noci v Dilí byly tak akorát a poslední den v roce už se těším, až se vrátím domů, za svými přáteli. Musím se s nimi podělit o všechny dojmy a připomenout, jak málo nám stačí ke štěstí. 

VÝBAVA

Obrovské poděkování patří mému partnerovi Vertone, který mě na cesty vybavil teploučkým a ultralehkým oblečením značky MONTANE. Velmi jsem ocenila zateplené strečové fleecové kalhoty Montane Womens Fury Pants, které jsem používala jako teplou vrstvu pod trekové kalhoty. Z řady Fury jsem denně využila také bundu s kapucí – ta se mi stala nepostradatelnou součástí výbavy nejen v Himalájích, ale následně i na každém dalším treku v chladnějších podmínkách. Ultra teplé péřové palčáky Montane Anti-Freeze Mitt jsem použila jen při výstupu do nejvyššího sedla Komaru La, po většinu času postačily tenčí primaloftové palčáky (počasí mi přálo, byla jsem připravena na drsnější podmínky). Péřovou bundu Montane Womens Anti-Freeze Hoodie jsem oblékala denně, především po západu slunce, kdy se výrazně ochladilo. Veškerou výbavu jsem nabalila do krosny Trailblazer 44, na kterém jsem měla připevněný ještě malý Trailblazer určený na jednodenní výlety.

U obuvi jsem sáhla po pohorkách VIVOBAREFOOT Tracker Forest. Ladakh je sice lokalitou s nejnižším množstvím srážek v celé Indii (i díky tomu se tady dá jít do hor v zimě), navíc během mého pobytu byly sněhové srážky podprůměrné a v horách bylo jen minimum sněhu. Z pohledu terénního povrchu tedy nebyly žádné extrémní podmínky. Ovšem v kombinaci s teplými ponožkami mi kotníkové pohorky dodaly vysoký tepelný komfort, a to jsem ocenila nejen ve vysokých horách, ale například také při cestování nevytápěnými autobusy (na mnohých linkách jezdily elektrické autobusy, které musely v zimě šetřit baterie, takže se v nich netopilo).