JAPONSKO 2023 2/2

13.-17.7.2023 „Hiroshima to Osaka trip“

První půlka týdne je hodně pracovní. Pokračuji v přípravě experimentu v laboratoři. Stále narážíme na nějaké komplikace. Až z toho začínám být nervózní, že se samotný experiment stále odkládá. Dobrá zpráva je, že v Japonsku končí období dešťů a na následující víkend hlásí předpověď krásné počasí. Čeká mě velké dobrodružství, které mám naplánované už mnoho týdnů. V pondělí se bude v Japonsku slavit Marine day (státní svátek), a tak jsem využila prodlouženého víkendu a vymyslela jsem si parádní výlet, který zahrnoval cestování autobusem, vlakem, lodí, pěšky i na kole. Ve čtvrtek se přesouvám do Tokya, opět s pár-hodinovým předstihem. Před odjezdem autobusu si procházím již známou čtvrť Shinjuku, tentokrát alespoň bez deště.

V pátek ráno vysedám z autobusu v Hiroshimě, kde už mě čeká Marek – spřízněná duše, se kterou si už několik týdnů navzájem sdílíme svoje zážitky a zkušenosti ze života v Japonsku (Marek teď žije poblíž Osaky). Vítá mě drobný chlapec s velkým úsměvem, v jedné ruce má pro mě připravené čerstvé kafe, v druhé tašku plnou lahodného ovoce – neuvěřitělně milé přivítání! Naspeedovaný Marek mě protáhne nákupní ulicí (a já samozřejmě hned utrácím jeny a plním batoh, který budu mít následující dny na zádech). Zkontrolujeme Hirošimský památník míru (Atomový dóm/Genbaku Dome) a přesouváme se na hostel, kde si odložíme přebytečné věci z batohu. Pak už fičíme na vlak směr Mazda muzeum, kde máme zabookovanou prohlídku muzea a továrny v angličtině (a to je sakra úlovek, najít v Japonsku nějakou událost v angličtině). Tak tak stíháme naskočit na autobus, který nás převáží přes areál továrny. Je to tady obrovské, takové malé privátní město. Samotné muzeum je relativně malé, ale moc hezky zpracované. Součástí prohlídky je také vstup k výrobní lince – nechtěla bych v takovém hluku pracovat. Navíc ještě na lince, kde každou hodinu přijde skupina turistů a čučí pracovníkům pod ruce. Z muzea se přesouváme vlakem na jih a potom lodí na ostrov Itsukushima, kde se nachází nejznámější shrine v Hiroshimě, s velkou červenou bránou vystupující z hladiny moře. My ale pokračuje vzhůru do kopců. Z vyhlídky na hoře Mt. Misen toho sice přes lehkou oblačnost tolik nevidíme, ale krásný trail si moc užíváme. K Itsukushima Shrine Ōtorii se vracíme už za tmy, super atmoška bez davu turistů. Pomalu se přesouváme zpátky do centra Hiroshimy a po noční procházce uléháme do postele, abychom nabrali síly na náročný sobotní den. Marek to všechno zvěčnil v krátkém videu. (omlouvám se za sníženou kvalitu, video bylo dělané pro IG)

Ráno přesun na vlak, vystupujeme v Onomichi, kde už nás v půjčovně čekají treková kola. V plánu máme Shimanani Kaido, což je asi 80km dlouhá cyklostezka přes ostrůvky, propojující Honshu a Shikoku. Stezka je perfektně značená a nabízí krásné výhledy, několik pláží, samozřejmě nechybí obchůdky a kavárny. „Krásný sobotní výlet, bylo tam úplně všechno - vlak, loď, kolo, koupačka, jídlo, víno, zpěv“. Marek opět sestříhal krátké video (opět nižší kvalita pro IG).  Marku, já už mám v hlavě zase TU písničku, kterou jsme si celý den popěvovali! :)

Večer se přesouváme vlakem do Matsuyamy, kde se nachází mj. nejstarší veřejný onsen v Japonsku. Budova je zrovna v rekonstrukci, ale částečně byla v provozu, takže koupačka byla. Mimochodem, Matsuyama je krásné město, zasloužilo by více než jen jednu večerní procházku. My ovšem sedáme na další noční bus, který nás velmi brzy ráno vysazuje v Kóbe. Od tohoto města jsem moc nečekala, o to více a mile překvapilo. Ráno se vzpamatováváme z brzkého budíčku a vyšlápneme si na vyhlídku nad městem a k vodopádům. Zpátky do centra přicházíme v čase, kdy už se probudili i Japonci a město krásně ožilo. Je tady spousta zajímavých domů, architektura hodně ovlivněna Evropou. S blížícím se polednem přichází úmorné vedro. Přes čínskou čtvrť se přesouváme do přístavu, kde se osvěžíme u fontány, obhlédneme místní stánky (u příležitosti Marine Day to tady ožilo už o víkendu). Přesouváme se ještě pár stanic vlakem na jih, kde si chceme prohlédnout sochu Gigantora, robota symbolizujícího znovuzrození města po ničivém zemětřesení Hanshin v roce 1995. Vyčerpáni z horka, odjíždíme vlakem do Osaky. Priority jsou jasné: hostel, sprcha, powernap, večeře a přesun do Nagai parku na výstavu teamLab Botanical Garden. Do pozdních nočních hodin se procházíme po městě, posedíme na nábřeží řeky s pouličními zpěváky za doprovodu kytary, pozorujeme noční život v centru města a nasáváme jeho specifickou atmosféru. Osaka je hodně výrazné město, plné neonů, billboardů, lamp a barev. Má svoje kouzlo v noci i během dne.

V pondělí ráno necháváme batohy v hostelu a na lehko se jdeme projít do centra, tentokrát do nákupní uličky. Mj. vybírám dárek k taťkovým včerejším narozeninám. Osaka je město samurajů – samurajský meč jsem sice nekoupila (bo nekradu), ale zaujaly mě prodejny s japonskými ručně vyráběnými noži. Uměla bych tady strávit i více času. Vůbec celá Osaka by si zasloužila alespoň 3 plné dny! Odpoledne navštívíme kočičí kavárnu (must see, když jste v Japonsku) – tato kavárna byla ale jiná. Tady nemají ty umělé přešlechtěné kočky, ale miciny z ulice a s různým zraněním. Kočky, které nejsou dokonalé a které Japonci doma nechtějí. Tady se jim dostává maximální péče a lásky a navíc je kavárna plně veganská, takže si jsem si k tomu všemu pochutnala na Matcha laté a zmrzlině. Jen kousek od kavárny je Osacký hrad. Čas nás tlačí, takže procházíme jen zahradou okolo hradu a pak se vracíme zpátky do hostelu pro batohy. Společný výlet zakončíme ve stylové vegan restauraci provozované jednou šikovnou děvčicou (ta borka obsluhuje sama celou restauraci, respekt!!!) Tady si pochutnáme na veganském okonomiyaki, zalejeme to pifkem, zatlačíme zpátky do oka slzu dojetí a jdeme si každý svou cestou – Marek na vlak a já na noční autobus směr Tokyo. Marku! To byla teda akce, díky!

18.-23.7.2023

Po návratu z jihu mě čeká velmi náročný týden v laboratoři. Konečně mám pohromadě všechno potřebné zařízení (dlouho jsme řešili problém s LED lampou vyzařující světlo o vhodné vlnové délce). Lampu konečně mám a můžu začít s kalibrací. To znamená, že musím v laboratoři každou hodinu zaznamenat snímek, abych nasbírala data, jak se mění intenzita světla a velikost kapky kapaliny (tj. tloušťka kapalného filmu). Takže přes 12 hodin v laboratoři denně, a to všechno dvakrát, abych ověřila přesnost kalibrace. Do toho ještě probíhá vážení hmotnosti takové kapičky na laboratorní váze s přesností na 0,01mg. Je to náročné, ale zároveň radost, pracovat s takovým vybavením.

Původně jsem měla v plánu strávit víkend v Tokyu, ale usoudila jsem, že tak dlouhý pobyt ve městě by mi neudělal dobře. Obzvlášť, když jsem ve městě strávila spoustu času i minulý víkend. Takže v sobotu ráno odjíždím vlakem směr Hakone, což je městečko asi 100km vzdušnou čarou na jih od Tokya. Jedná se o známou lokalitu s onseny, jsou odsud výhledy na nedalekou Mt. Fuji-san a mají tady výjimečné železnice. Do Hakone vede Hakone-Tozan railway, která je nejstarší horskou železnicí v Japonsku – tu jsem si nemohla nechat ujít. Vlakem po nejstrmější japonské železnici z Gora do Souzan jsem se nesvezla, jen jsem se podél této trati prošla. V oblasti Hakone jsem měla naplánovanou celkem náročnou celodenní túru, ale některé stezky z mapy.cz byly uzavřené (kvůli aktivitě vulkánu) a některé vůbec neexistovaly. Takže jsem musela hodně improvizovat a neplánovaně jsem se přiblížila autobusem, lanovkou, ale i golfovým vozíkem (když jsem došla ke golfovému hřišti, od kterého měla vést jedna stezka). Mt. Fuji-san je pro mě něco jako paní Colombová – po téměř 3 měsících strávených v Japonsku jsem stále ten nejvyšší vrchol neviděla. Ani tentokrát mi oblačnost nedovolila pokochat se pohledem na tuto horu. Ovšem co mi zlepšilo den, tak byl hotel, ve kterém jsem se ubytovala. Hotel měl naprosto fantastické recenze na jídlo (s možností vegan varianty), tak jsem se plácla přes kapsu a objednala jsem si jednu noc s polopenzí. Několika chodová večeře byla delikátní, celé prostředí hotelu bylo v tradičním japonském stylu, designováno a opečováváno s maximální japonskou precizností. Večer i ráno jsem si zašla do hotelového onsenu, který jsem měla jen pro sebe (protože tak pozdě večer a brzy ráno se nikdo další nekoupal). Snídaně byla stejně tak skvělá – tohle byly dobře investované peníze. Vyzkoušela jsem spoustu nových chutí.

Po snídani jsem vyrazila směr Tokyo, kde jsem se potkala s Moe – kamarádkou, se kterou jsme se seznámily v prosinci na Yoga Teachers Trainig v Indii. S Moe jsme prošly další nákupní ulici (a mě pobavilo, že holka žijící v Tokyu byla v této ulici poprvé). Stejně tak poprvé se mnou byla Moe v Robot-Café. Odpoledne jsme se přesunuly do areálu TeamLab Tokyo, kde jsme si šly prohlédnout světelnou výstavu od stejných tvůrců jako před týdnem v parku v Osace. Výstava v Tokyu však byla mnohem větší a zážitkovější. Bylo to moc fajn a jsem ráda, že jsme se s Moe viděly.

24.-30.7.2023

V laboratoři je to teď nabité. Když přicházím do školy okolo 6.hodiny ráno a odcházím domů okolo 23.hodiny, tak se cítím jako místňák :) Nejen ve firmách, ale i na univerzitě mají někteří neuvěřitelné přesčasy. Prakticky po celou noc v budovách vždy svítí alespoň několik kanceláří, nikdy jsem neodcházela z laboratoře jako poslední. Jsou to blázni! Víkend mi tentokrát začíná už v pátek. Koná se totiž největší hudební festival v Japonsku – Fuji rock festival, na kterém jsem nemohla chybět. Je třeba poznávat japonskou kulturu a náturu z různých úhlů pohledu. Nakonec se s kamarády rozhodneme koupit lístek jen na pátek (roli hraje nejen cena, ale i fakt, že mě tlačí čas, mám v mapách označených ještě spoustu míst, které chci o víkendech stihnout navštívit). Na festival vyrážíme už po 7h ráno – to mě trochu překvapilo. Ale ono to zabralo trochu času, než jsme dojeli do Naeba Ski Resort, než jsme zaparkovali a postavili stan. Japonci jsou velcí nadšenci pro kemping, a tady to bylo znát. Většina z nich si vezla (tlačila) v kontejnerech na kolečkách perfektní kempingovou výbavu, prakticky u každého stanu byl připravený stolík s posezením a výbavou na vaření. Já jsem se na festival ohodila…jako na festival – lehce výstřední barevné tílko a minikraťásky. A těšila jsem se, v jaké ohozu přijdou blázniví Japonci. Ti však překvapili, protože většina v nich přišla v podobném outfitu, jak je vídám v horách (takže zahalení a chránění před sluncem od hlavy až k patě, já jsem tady za největšího naháče). Ti lidé tady opravdu přišli kempovat (a tak mimochodem si k tomu poslechnout muziku). Když jsme se přesouvali ze stanového městečka do areálu festivalu, tak mi kamarádi nabídli kempingovou stoličku a velmi se divili, že jsem ji s vděkem odmítla. Já se velmi divila, na co mi bude na hudebním festivalu stolička. Přišla jsem tancovat a ne vysedávat! Nenechala jsem se rozhodit podivnými zvyky místních a festival jsem si parádně užila. Nejen skvělou muziku, ale také nádherné horské prostředí, trekové stezky mezi jednotlivými stages, vyzdobené nasvícenými uměleckými kousky… Hlavní hvězda večera The Strokes dohráli už okolo 22:30h, a tím se hlavní stage uzavřely, to bylo trochu rychlé ukončení. Dala jsem šanci ještě menším tanečním stanům a okolo půlnoci jsme si odskočili ještě do onsenu – jak japonské!

V sobotu jsme už před 7h sbalení a míříme k autu. Kamarádi mají v plánu jet na sever k moři, ale mě vysazují v horách, u kempu Ikazawa, odkud vystoupám po asfaltové silnici ke stezce Ura-Makihata Ravine procházející přes několik vodopádů. Na dnešek mám velké plány, celodenní trek. Až mám obavy, jestli stihnu do večera dojít do dalšího kempu nebo jestli budu muset nocovat v horách s medvědy. Jenomže za posledním vodopádem stezka končí – je zde přetržený řetěz a voda tady protéká tak silným proudem, že bych si ji netroufla překročit ani bez batohu. Takže zpátečka a cestou koupačka v jednom z vodopádů. Naštěstí jsem na cestu od kempu na vlakové nádraží chytila stopa. Přesunula jsem se vlakem více na jih, do stanice Tsuchitaru Station, odkud jsem se měla napojit na původní plánovanou hřebenovku. Cestou nahoru jsem se tak soustředila na intenzivní zvonění a plašení medvědů, že se mi podařilo sejít ze stezky (a to jsem v dáli viděla fáborku a pod nohama lidskou stopu). Minimálně půl hodinu jsem se potom prodírala divočinou, abych se v příkrém svahu vrátila asi 150m vzdušnou čarou na turistický chodník. Uf, to mi ale sebralo síly! S blížícím se večerem jsem vystoupala do sedla, odkud jsem pokračovala ještě další asi 4km. Večer to byl krásný, okolo mě poletovalo spoustu vážek, pod nohama poskakovaly žáby, z vysoké zeleně vyčnívaly nejrůznější květy, na obloze čarovaly mraky. A já byla ráda, že jsem se západem slunce dorazila do útulny.

V noci jsem spala první 4 hodiny jako zabitá, potom mě ale začaly budit myši. Schovala jsem tašku s jídlem do batohu a doufala, že se tam myši neprokoušou. Po 4.hodině ráno už jsem začala balit a s rozbřeskem jsem se se zvonečkem v ruce vydala směrem k vrcholu Mt. Asahi-dake. Okolo 6h jsem dorazila na vrchol. Nikde nikdo, pode mnou ranní oblačnost, nad hlavou (nebo spíše z boku z východní strany) zářilo slunce, 360° výhled na panenskou přírodu. Asi na půl hodiny jsem si tady sedla a jen tak jsem byla. A vnímala tu krásu, to ticho, proložené zpěvem ptáků. Pokračovala jsem dále po hřebeni, kde jsem později začala potkávat v protisměru spoustu turistů. Po nekonečném sestupu jsem se před vesnicí opláchla v řece a šla jsem se podívat na zdejší unikát – železniční stanice Doai, jež má jedno nástupiště klasicky na zemi a druhé pod zemí, a to hned 70m! Je to nejhlubší vlaková zastávka v Japonsku, kde musíte od nástupiště na stanici vyšlápnout bezmála 500 schodů. Když jsem se šla dolů podívat, tak byl u vchodu do tunelu neuvěřitelný průvan. Tak silný, že jsem se neudržela na nohách, když jsem chtěla vstoupit. Ten hluk od proudícího vzduchu byl děsivý. Když průvan lehce zvolnil, začala jsem postupovat dolů, po chvíli jsem uviděla skupinu cestujících. Tím se vše vyjasnilo – do stanice zrovna přijel vlak, proto ten průvan. To byl zážitek!

Tlačil mě čas, a tak jsem se z Doai na dámičku vyvezla o 500 výškových metrů lanovkou Tanigawa Ropeway. Zamířila jsem k vrcholu Mt. Tanigawadake. Netušila jsem, že to je taková místní Lysá Hora, opravdu přelidněná. Na výstup jsem vyzula tenisky, mokré ještě od ranní rosy, a obula jsem sandály, abych trochu vyvětrala lehce přihnilá vlhká chodidla. Sandály vzbudily velký rozruch, až jsem měla obavy, jestli místním důchodcům v pohorkách nepřihodím infarkt. Ale kupodivu se mi šlo moc pohodlně! Za vrcholem jsem přezula zpět do tenisek a vydala jsem se dolů výrazně dobrodružnější cestou - tohle už byla stezka jen pro velké a odvážné holky a kluky. Z louky jsem po chvilce sešla na skalnatý hřeben, stezkou proloženou kolmými stěnami (jištěné lanem). Cestou jsem potkala 2 hady a 2 turisty (shodou okolností kluci, kteří prý tuto stezku vytvořili – a první Japonci, kteří tady na mě dobrovolně mluvili krásnou plynulou angličtinou, waw). Dole u řeky jsem dala opět koupačku. Voda sice teplá, ale na osvěžení dostačující. Dále stezka pokračovala korytem řeky, což bylo hodně hravé. Později vedly podél koryta ve svahu jistící lana (trochu adrenalinu na závěr, na tom klouzavém mechovém podlaží). Pak už jsem docupitala do vesnice a naštěstí jsem hned chytila stopa. Řidič, jež měl v autě kolo, batoh, lana a další sportovní a outdoorové vybavení, se jen zeptal: „Eki?“ – no bylo mu jasné, že utíkám na vlak :) A tak se mi podařilo chytit nejbližší vlak a vrátit se do Kiryu na ubytovnu už okolo 21h. Nohy doškrábané, svaly unavené, ale duše uspokojená, hlava zrelaxovaná a připravená na dalších pár dní v civilizaci.

31.7.-3.8.2023

Přehoupla jsem se do posledního měsíce mého pobytu v Japonsku. Čím více se blíží datum návratu do domovity tomu úměrně roste moje útrata za dárky (nejen pro mé drahé přátele, ale i pro mou maličkost, samozřejmě). Tento týden jsem si udělala radost a nechala jsem si vyrobit na památku vlastní pečeť. Pro Japonce je to zcela běžná záležitost, pečeť (v písmu Kanji) se tady používá jako součást podpisu úředních dokumentů. A teď už mám i já svou vlastní pečeť "Pe-te-ra" (protože Japonci neumí napsat, a vlastně ani vyslovit, jméno Petra, neexistuje tady znak pro samotné písmeno "r"). Taky se mi zalíbilo, jak si Marek uchovává vzpomínky ve formě krátkých videí a rychle jsem si pořídila ještě malou akční kameru. Abych si stihla natočit ještě pár záběrů v Japonsku.

4.8.-6.8.2023 Yatsugatake Mountains

V pátek máme s přáteli naplánovanou návštěvu tunelu v soutěsce Kiyotsu Gorge. Tunel je takovou uměleckou galerií s několika výhledy do soutěsky. Pro turisty zajímavá atrakce s možností přiblížit se přírodě. Ovšem já potřebuji vplout hlouběji, respektivě do vyšších nadmořských výšek. Batoh mám sbalený na víkendový trek v horách, z tunelu chci pokračovat dále směrem Alpy. Kvůli tajfunu se ale rozhoduji, jestli se držet původního plánovaného treku nebo odjet raději více na sever (tam by měl tajfun dorazit později). Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že pojedu směr Kamikochi splnit si svůj sen v Severních Japonských Alpách - projít stezku Daikiretto. Protože musím objet několik horských masivů a v pátek odpoledne už nejezdí moc spojů, jedu až do Nagana autostopem. Bylo to velmi zábavné, celkem jsem vystřídala 3 auta, v tom posledním seděli dva mladí kluci, kteří uměli alespoň pár slovíček anglicky. Z Nagana jsem přejela vlakem do Matsumoto, kde jsem přespala v krásném kapsulovém hostelu.

V sobotu ráno se po přesunu vlakem a autobusem dostanu na trailovou stezku až po 8:30h. Z autobusu vystupuji už ve stanici Nakanoyu (tj. ještě před Kamikochi, které je takový "japonský Starý Smokovec") - na úvod dne mám v plánu vyjít na aktivní vulkán Mt. Yake (2455 m). Počasí je ideální, viditelnost perfektní, ale dlouho se na vrcholu nezdržuji. Od chaty Yakedake je stezka vylidněná. Další turisty potkávám až u další chaty, kde nastupuje většina turistů na hřeben, ze směru od Kamikochi. Obloha se zatáhla a na technickou stezku Daikiretto už mířím opět téměř jen já. Věděla jsem, že to bude fyzicky i technicky náročné, ale toto!?! Byly tam snad i místa, kde bych přivítala více řetězů! Na zádech mě tíží batoh plný jídla a věcí na přespání, na prudké sestupy musím jít opatrně. Stezka je značená dobře, ale cestou k vrcholu Gendarme (3163 m) se mi jednou podaří sejít kousek mimo. Za vrcholem Mt. Okuhotaka (3190 m) už je chodník zase krásně schůdný a okolo 18.hodiny přicházím do chaty Hotakadake Sanso a připravím si spaní v kemping zóně. Ležím ve spacáku uprostřed krásných hor, v nadmořské výšce skoro 3000 m. Když pootevřu oči, vidím nebe poseté milióny hvězd. To je snad sen!

Ve 3 hodiny ráno začnou mnozí balit, tak se taky přidám. Na vrchol Mt. Karasawa (3103 m) vyrážím už okolo 3:40h. Na vrcholu jsem opět trochu desorientovaná a omylem scházím pár metrů zpátky směrem k chatě. Takže pro velký úspěch noční výstup na Karasawu po pár minutách ještě jednou. Za totální tmy, s čelovkou, jsem ještě po řetězech takovým prudkým krpálem neslaňovala. V dáli na okolních vrcholech občas zahlédnu další čelovky. Začne se rozednívat a nad vrstvou mraků vykukují jen ty nejvyšší vrcholy. Ta nejvzdálenější špička je Mt. Yakedake. Cože, tam chci být dnes na oběd? No to jsem zvědavá! Považuji se za zkušeného a rychlého turistu (ty roky na ultra-trailech se musí na mém výkonu nějak projevit). Nevěřila jsem, že může existovat oficiální hiking stezka, kde půjdu pomaleji než 1km/h. Existuje! Poslední technická část ale končí u chaty Minamidakegoya a další kilometry jdou najednou zcela hladce. U chaty Yarigatake Hut si dám oběd a na lehko, bez batohu vyrážím k vrcholu Mt. Yari (3180 m). To už byla jen taková sranda na závěr. Jsem šťastná, že se mi podařilo vystoupat na vrchol ještě před polednem, když bylo na obloze jen pár mraků.

Dále pokračuji směrem na severozápad - k vrcholu Mt. Momisawa (2755 m) vede náhderný hřeben. Na hřebeni předbíhám několik turistů, mj. čtyřčlennou skupinku mladých vysmátých lidí, se kterými prohodím pár slov. Kopce se zazelenaly, okolo kvetou květy všech možných barev, do všech stran se nabízí výhledy na krásné Alpské vrcholy. Srdce mi buší radostí jako o život, úplně mě to nabíjí novou energií. U chaty Sugorokugoya mám dilema, jestli pokračovat na sever k Mt. Tateyama. Cesta vypadá moc lákavě, ale obloha se začíná zatahovat. Něco mi říká, že mě dnes už hory nechtějí pustit dále. Nesmím být nenasytná. K chatě přichází také moji "kamarádi" z hřebenu (já ani nevím, jak se ten nejvíce komunikující chlapec jmenuje, ale na IG má přezdívku Sunny). Po krátké poradě dám na Sunnyho doporučení a kvůli počasí se rozhodnu sestoupit údolím Hidarimata do Shinhotaka Onsen, kde si dopřeju relax v termální koupeli. Zjišťuji, že jsem celkem v zapadákově, odkud se veřejnou dopravou už večer nedostanu, a tak využívám nabídky Sunnyho a svezu se s ním autem (má 2 místného jeepa, a tak jeho partnerka jede autem s dalšími přáteli - opět tak milé!) Sunny mi dokonce pomůže najít ubytování v guesthouse, který je u hlavní železniční trati směrem ke Kiryu - nemám slov! Cestou na ubytování máme spoustu času ke konverzaci. Hodně se nasmějeme, protože Sunny umí anglicky jen pár slov, ale je to horal a bez problémů nacházíme společná témata a rukama-nohama-googlem se dorozumíme). Sunny dokonce platí ubytování (nechápu, nemám slov, no naštěstí jsem mu v autě nechala dost peněz za odvoz, tak se to alespoň částečně vykompenzovalo). Další dvě noci nemohu pořádně spát, v hlavě se mi promítají obrázky těch krásných hor, které jsem za poslední dva dny prošla. Takto si představuji radost ze života.

Krátké video z treku TADY a TADY.

 

 

17.8.-21.8.2023 Yakushima

V první půlce týdne už se začínám pomalu balit. Průběžně jsem v Japonsku za poslední 2 měsíce nakupovala drobné dárky a suvenýry pro přátele a je zřejmé, že se do mých 2 odbavených zavazadel nemám šanci sbalit. Většinu dárků tedy pakuju do velkého balíku a posílám do Česka poštou. Samozřejmě volím nejlevnější variantu, lodní přepravu. Až později mi dojde, že to nebylo úplně moudré, protože budu muset doma několik týdnů čekat na doručení balíku, abych mohla své přátele obdarovat :)

Ve středu večer už mám komplet sbaleno, včetně malého batůžku na výlet na ostrov Yakushima. Z výletu bych měla přiletět do Tokya v pondělí na oběd a ve středu po obědě už mám plánovaný odlet z Tokya zpět domů. Pro případ, že by se zpozdil můj návrat z Yakushimy, tak nechávám u Ghazaleh klíče od ubytovny (kdyby bylo hodně zle, zůstanu v Tokyu a Ghazaleh by mi mohla přivézt věci autem). Naštěstí tento záložní plán jsem nakonec nevyužila, ale byla jsem připravena!

A proč právě tento ostrov? Když jsem na facebookové diskuzi zaregistrovala destinaci Yakushima a zadala název ostrova do vyhledávače, tak jsem při pohledu na první fotografii věděla, že se tady chci podívat! Právě ostrovem Yakushima se inspiroval Hajao Mijazaki, tvůrce animovaného filmu Princezna Mononoke. Na film jsem se podívala v červnu, mé nadšení ještě zesílilo a obratem jsem kupovala letenky. Yakushima je velmi často postižena tornády a nevlídným počasím, takže není výjimkou, když se odkládají/ruší plavby lodí, popřípadě lety. Právě proto jsem měla záložní plán se zavazadly pro případ pozdního návratu.

 

Na Yakushimu jsem přiletěla ve čtvrtek večer. Přistáli jsme na krátké runwayi u malé letištní budovy na pobřeží. Vzduch byl teplý, velmi vlhký a měl velmi specifický zápach – tropický ostrov. Ubytování jsem měla rezervované v guesthouse jen 5 minut pěšky od letiště. Paní domácí mě usadila, přinesla mi na osvěžení domácí ledový čaj a hned mi začala pomáhat plánovat program na zítřejší výlet. Dostala jsem vytištěné jízdní řády a doporučila mi autobusové spoje. Je skvělá hostitelka, anglicky sice umí jen základy, ale hravě si pomáhá s Google Translatorem. S radostí jsem přijala nabídku, že mi připraví na svačinu onigiri (plněné rýžové trojúhelníčky obalené v mořské řase). V pátek ráno už mě čekají na stole onigiri i se jmenovkou a přáním pěkného výletu (v angličtině). Ještě za tmy, krátce po 4 hodině sedám na první autobus a jedu směr Arakawa trail (stezka vedoucí po staré železniční trati). Turisty zalidněná stezka mě dále zavede k nejznámějšímu, nejstaršímu a nejvyššímu červenému cedru na ostrově – Jōmon sugi (sugi = Kryptomerie japonská). Traily jsou tady krásné, všude pokryté mechem, ale mě to táhne do hor. Od Jōmon sugi pokračuji dále do vnitrozemí. Na stezce k horám jsem najednou v mechovém lese úplně sama, doprovod mi dělají jen místní jeleni, opice, žáby... Pomalu se otevírají výhledy na hory. Cítím se opravdu jako v pohádce, chybí už jen potkat princeznu Mononoke. Jsem z celé té krásy dojatá. Pokračuji až na nejvyšší vrchol ostrova, Mt. Miyanoura (1936 m), kde po delší době potkám první turisty. Později, cestou po hřebeni na Mt. Kuromi (1831 m) potkávám ještě další horaly. Potřebuji dojít na autobus do Yakusugi Cedar Land, kam podle map vedou dvě cesty. Já vybírám stezku přes Ishizuka hut. Jak se později ukázalo, byla jsem jediná, kdo se tímto směrem vydal. Asi 2 km před cílem zmizela stezka i značení. Po půl hodině kroužení okolo poslední značky jsem se vydala potokem dolů (protože jsem věděla, že musím dojít k řece). Takový ilegální kaňoning v národním parku s nejvyšším stupněm ochrany. Byly to nekonečné 2 kilometry, byla jsem ráda, že jsem měla daleko do setmění. Staré, mechem pokryté kmeny se mi propadaly pod nohami, později jsem brodila řeku až po kolena ve vodě. Voda byla teplá, jen jsem musela dávat pozor na pijavice.

K hlavní cestě jsem se dostala až k večeru, dávno za posledním autobusem. Měla jsem obrovské štěstí, protože z parkoviště vyjelo poslední auto, a to s turistkami, které jsem dnes potkala na jednom z vrcholů. Dámy si mě pamatovaly a ochotně mě svezly dolů do civilizace, kde jsem si stopla další auto k hostelu. Byl to neuvěřitelně dobrodružný den. Paní domácí jen koulela očima, když jsem ji povyprávěla, kde všude jsem byla. Když jsem jí nastínila můj plán na sobotu, tak se jen zasmála a mávla rukou, že jsem bláznivá.

 

V sobotu jsem mohla celkem dlouho vyspávat, protože půjčovna kol v městě Miyanoura otvírala až v 9 hodin.

Krátké video z ostrova Yakushima TADY.