Vychytané cyklotrasy vedou přes Canazei

Minulý rok jsem přijela do oblasti Alto Adige (Südtirol), abych si poběhala po okolních kopcích a pocítila naživo atmosféru cyklistického etapového závodu Giro d´Italia. Bylo to krásné, ale něco mi chybělo. Konkrétně to bylo kolo. A řekla jsem si, že až se příště pojedu na Giro podívat, tak tady výlety strávím v sedle. A tak se také stalo.

Zkoušela jsem zlákat několik chlapů, aby se ke mně přidali. Všichni schopní cyklisté ale už měli svůj program s rodinou nebo v tu dobu zrovna plánovali účast na Transylvanii nebo prostě neměli k dispozici dovolenou z práce. Až jsem oslovila Riša, který mi přikývl! Rišo je asi tak milijónkrát lepší horský běžec než já, takže on brzdit určitě nebude. A jako správný gentleman určitě nebude dávat najevo, když se vedle mého šnečího tempa bude nudit. Zároveň mi Rišo přislíbil, že pohlídá moje dovolenkové záchvaty obžerství a že můžu nahlédnout do jeho frutariánského jídelníčku. Samá pozitiva! Rišo, díky, žes do toho se mnou šel, žes mě pohlídal, nakrmil a podal pomocnou ruku, když bylo potřeba!

Co se to chystá?
Kam se ta holka chystá? 😁🚲🏔#giro100 #cyclingholiday #longclimbs #beskydskacarodejnice pic.twitter.com/EKKIVq5htj

— Petra Mücková (@petra_muckova) May 23, 2017

DEN 1: Canazei – Passo Fedaia – Rocca Pietore – Arabba – Passo Pordoi – Canazei

Můj záznam na strava.com zde

Po poledni přijíždíme do Canazei. Ubytováváme se v místním kempu Marmolada – mohu jen doporučit! Za lacáka, čistota, několik budov se sociálkama a umývárkama, prakticky v centru města. Za 2 osoby ve stanu s autem jsme tady za noc nechali 24Eur. Po probdělé noci v autě si dáváme povinnou pauzu, tedy nakoupit zásoby jídla (ovoce a zeleniny, protože toto bude čistě frutariánský vejlet!), něco hodit do žaludku, postavit stan a na chvilku zavřít oči. Trochu jsme to natáhli a z kempu vyrážíme až v 5.45 p.m. Však máme v plánu jen necelých 70km, to musíme do tmy stihnout ;)

Z Canazei (1450m.n.m.) musíme nastoupat 600 výškových metrů do sedla Fedaia. Tak vysoko jsem na kole nikdy nebyla a pro mou Elišku je to taky horská premiéra! Před 2ma dny jsem doběhla 170km dlouhý horský závod, takže šlapu do pedálů velmi opatrně, abych se hned první den neodpálila. Pomalu ale jistě, s velmi příjemným sklonem silnice, ukrajujeme výškové metry. Tady si uvědomuji, že když budu k místním kopcům přistupovat s respektem a rozvahou, tak to půjde!

Měla jsem velké obavy z počasí, předpověď na tento týden vypadala ještě před pár dny tak mizerně, že jsem si nabalila i GTX bundu! To ovšem dnes neplatí. Podvečer jako vymalovaný. Hodinky hlásí překonání nadmořské výšky 2000m.n.m. a o pár metrů dál přijíždíme k jezeru Lago di Fedaia. Rychlá fotopauza, doplnit cukry do žil a hurá dolů. Následující okamžiky ani nedokážu vyjádřit slovy. Poprvé v životě jsem na kole ve skutečných horách a teď mám před sebou svůj první horský sjezd serpentinama. Juchuuuuuuu! Eliška fičí jako ďábel a během chvilky jsme o 1000 výškových metrů níže.

Na 27.km začínáme opět stoupat. Kocháme se, je tady krásně, romantika hadr! Jediné, co nás začíná trápit, je pokročilá večerní hodina. Jo, ono přejet 70km cyklovýlet Beskydech je trochu rychlejší než natočit tolik kilometrů v Dolomitech. Před námi se začínají kroutit serpentiny. To je dobré znamení, sedlo už nemůže být daleko! Slunce pomalu ale jistě klesá za obzor, sedlo Pordoi je nadohled. Čekáme, že na nás začnou troubit auta, protože kromě mojí červené blikačky nemáme žádné pořádné osvětlení. Jsme překvapení, jak jsou tady motoristé k cyklistům tolerantní. A že auta ani takto v podvečer ještě nesvítí! :D

Rychle nahodit větrovky a fičíme dolů do Canazei. Sjezd je zábavný a vzhledem k blížícímu se setmění taky trochu dramatický. Živí a zdraví dojíždíme již za tmy do kempu. Vynadáme si, jak jsme nezodpovědní a posteskneme si nad tím, jací jsou tady skvělí řidiči (u nás by nás vytroubili, tady nás velkou oklikou objížděli). Že by to bylo tím, že okolí je plné fanoušků Giro d´Italia, které se tady zrovna jede?

DEN 2: Canazei – Moena – Passo san Pellegrino – Cencenighe – Passo Fedaia – Canazei

Můj záznam na strava.com zde

Na dnešek si oproti včerejší vyjížďce přidáme asi 20km a 200 výškových metrů. Vyhlídli jsme si okruh z turistického průvodce, který začíná v Pozza di Fassa, no my jej vystartujeme v Canazei – však okruh, nééé?

Vyjíždíme z kempu a město je k nepoznání. Stovky lidí tady pracuje na plné obrátky a připravují cílovou rovinku – cíl dnešní etapy Gira je totiž přímo před vchodem do našeho kempu. Vydáváme se v protisměru závodu, tedy pěkně z kopce. Z Moeny začínáme stoupat do sedla Pellegrino (cca 1900m.n.m.) Jako kdybychom přejeli do jiné krajiny – je tady ticho, minimální provoz, takové to „na samotě u lesa“. Ukrojili jsme prvních 800 výškových metrů a teď nás čeká sjezd do městečka Cencenighe. Klesáme až do nadmořské výšky okolo 800m.n.m. To znamená, že než se dostaneme do dalšího sedla, budeme muset nastoupat téměř 1300 výškových metrů!

Při sjezdu zažívám další „tenkrát poprvé“, a to když předjíždím na kole auto. Já prostě mám ráda sporty, pro které je charakteristická rychlost a adrenalin. Ať už mám obuté lyže, sedím v sedle motorky nebo kola, ten pocit, kdy na Vás působí odstředivá síla a vy si uvědomujete kouzlo fyziky…

Nohy už jsou unavené, i na rovinatějších úsecích naše rychlost výrazně klesá. Projíždíme malebnými horskými městečky, stoupání je jen nenápadné. Míjíme jezero Alleghe. O pár kilometrů dál přijíždíme do Rocca Pietore a napojujeme se na včerejší trasu – dnes ovšem v opačném směru.

Nohy začínají protestovat, do toho občas foukne celkem statečný protivítr. Ještě ani moc nestoupáme a už začínám mít namále. Dneska to ještě bude bolet! Nejhorší jsou monotónní delší rovinky, kdy se prostě musí makat. Těším se na serpentiny, ve kterých si trochu odpočinu. Během stoupání si musím dát několikrát pauzu. Potom mám problém se v kopci znovu nacvaknout do pedálů :)

Jak jsem si tady včera při sjezdu chrochtala blahem, tak dnes melu z posledního. Mám „strach“, že ten kopec ani nevyšlápnu, že budu muset část dojít pěšky. Ne, že by to byla ostuda, ale moje sportovní ego by mě asi užralo. Úseky s 15% stoupáním bolí, ale naštěstí jsou krátké. Nakonec to nebylo až takové peklo, jak to zespodu vypadalo a s úsměvem od ucha k uchu se na vrcholku potkávám s dalšími spokojenými cyklisty.

Sestup do Canazei už je za odměnu. Cestu známe ze včerejšího stoupání, takže zhruba víme, co nás čeká. Jsme připraveni také na tunely, které se na místních komunikacích vyskytují poměrně často. Nebývají dlouhé (většinou okolo 250m), ale když to člověk nečeká, tak ho vjezd do černé díry může pěkně rozhodit. V každém případě se oplatí zapnout si na kole zadní červenou blikačku. Taliáni sice mají na háku a prakticky žádný cyklista tam nesvítil. Já jsem se ale se světlem cítila bezpečněji. Druhá věc je ta, že člověk v tunelu pořádně nevidí na povrch silnice. To jsou potom další adrenalinové momenty – zatnout zuby, pevný stisk řídítek, rozumná rychlost při sjezdu a prostě doufáš, že nevjedeš do žádného megavýmolu.

Přijíždíme do Canazei, které žije na 100%. Borci to mají do cíle etapy ještě něco okolo 60km, takže stíháme odložit kola, hodit sprchu a v klidu se jdeme podívat na cílovou rovinku dnešní etapy. Za 2 dny máme našlapáno přes 150km a přes 4000m převýšení. Třetí den proto úplně vypouštíme a jedeme se jen jako pasivní diváci autem podívat do sedla Gardena, jak se s ním poperou borci na náročné horské etapě. Čtvrtý den se probouzíme za Meranem, v údolí Venosta. Ale to už je jiný příběh...