Nízké Tatry jen pro silné povahy... váhy
Jen pro silné povahy váhy - Nízkotatranská stíhačka 2016
cca 100km/5280m+
výsledky: závod zrušen (nevhodné povětrnostní podmínky)
aktivita na strava.com zde
Stíhačku jsem si poprvé vyzkoušela v roce 2013, kdy jsem ještě jako nezkušená stovkařka a dálkoplazecké kuře sice závod dokončila, ale ze svého času jsem nadšená nebyla. Dnes už vím, co mohu od závodu očekávat a jsem na něj rozhodně více připravená. Převýšení do 5300m+ na 100km trase není žáden extrém, obavy mám spíše z eliminačního místa – vzhledem na omezený pohyb v NP ve večerních hodinách mohou organizátoři vpustit na druhou půlku trasy za Čertovicí jen 25 dvoučlenných družstev. Já osobně se na stovkách prvních cca 20km rozbíhám a navádím tělo do režimu „zátěž“. Máknout hned od startu je pro mě hodně náročný úkol, ale pokud chci projít eliminačkou, budu se muset nastartovat co nejrychleji.
Pro mě novinkou v závodu je luxusní nocleh – za pár ojro dostáváme klíč od apartmánu s kuchyňkou a sociálním zařízením. Vědět to, tak nevymýšlím vegan variace z jídelního lístku v místní restauraci, ale mohli jsme si nějaké lehké těstoviny ukuchtit sami. Navíc máme podezření, že byl na mého parťáka Jirku spáchan atentát – dostal jídlo jako poslední, vypadalo úplně jinak než to naše a celou noc se vedle mě divoce přehazoval a čekal, až ho přejdou křeče v břiše… Mimochodem, mám úplně nejlepšího parťáka! Jirka je ten hrdina, který mě na zádech snášel prudkým sestupem z Velkého Javorníku, když jsem si poslední prosincový den 2015 při seběhu rozsekla koleno. Ten den jsme se (před tím nešťastným pádem) domluvili, že spolu NTSku poběžíme a já jsem si hned takto Jirku otestovala ;)
V sobotu po 5hod ráno se závodníci kumulují před školou v Telgártu. Předpověď počasí neslibuje zrovna daleké výhledy a nebezpečí spálené pokožky od horského slunce. Klademe proto velký důraz na to, jakou výbavu dáme na sebe/do batohů a co si necháme poslat na občerstvovačku na Čertovici…
V 5.30hod je zavelený start a tlupa téměř 100 běžců si to valí směr Šumiac. No znáte mě, nemusím Vám popisovat, jak při tom úvodu trpím! Do Šumiacu dobíhám udýchaná jako po sprintu. Tělo začíná kvalitně topit, a tak odkládám větrovku do batohu. Jsme sice až v druhé polovině startovního pole, ale to v tuto chvíli nehraje důležitou roli, chléb se bude lámat o mnoho km později. Konečně přichází stoupání na Královu Hoľu vysokou bezmála 2000m. Začínám se probouzet, tělesná schránka začíná pracovat, rozdýchávám se a doháníme některé dvojice.
Asi v půlce kopce se začne zvedat vítr, do toho trošku poprchává. Když se dostaneme nad úroveň lesa, vítr zesiluje. Začíná to být celkem divočina, tak si raději nahazuji zpátky větrovku. Mám co dělat, aby větrovka skončila na mém těle a neodvlála někam daleko do doliny. Celou dobu stoupáme v částečném zákrytu. Ta pravá síla větru se ukazuje až v momentě, kdy přejdeme na asfaltovou cestu u vrcholu Královej Hoľe. Nevím, jestli jsem někdy zažila tak silný vítr. Vodorovně letící kapky deště mi masírují tvář, ani nevidím, že mi Jirka podává na pomoc svou hůlku. Nárazy větru se do mě opírají obrovskou silou, těch posledních pár metrů k budově vysílače je hodně velkým dobrodružstvím. Jirka pohotově zabírá polohu po mé pravici a svým tělem mě chrání před silným větrem.
Štípneme si kontrolu a tak nějak s davem vplujeme do miniaturní místnosti plné závodníků. Závod je z důvodu silného závodu pozastavený. Nepopsatelná atmosféra! Tlačí se to tady tělo na tělo a všichni se klepou jako osiky. Samozřejmě že pokud Vás v nejlepším někdo zastaví, tělo rychle vychladne. Tyto vibrace ale vychází z kombinace chladu, adrenalinu a momentu překvapení. Úplné psycho! Z davu se ozývá „Tome! Tomíku! Kde jsi?“ To se Zbyňa vrátil z pokusu pokračovat v trase a hledá svého parťáka. Snad si umíte alespoň trochu představit tu sílu větru, když se z trati vraceli (po čtyřech!) takoví zkušení chlapáci. S Jirkou se v té tlačence na etapy převlékáme do teplých nepromokavých bund a připravujeme se psychicky na to peklo.
„Tomíku, půjdem, jo? Tomíku, zapni si bundu, připrav se. Půjdeme to znovu zkusit, ano?“ Žadoní Zbyňa, který je po úrazu a několikatýdenním výpadku nadržený do závodění. Než ale stihne Toma přesvědčit do dalšího pokusu, organizátoři vyhlašují ukončení závodu. Já žiju v domění, že závod byl ukončený z důvodu extrémních povětrnostních podmínek, které byly pro pohyb na horách nebezpečné. Z diskuzích na Facebooku se zdá, jako kdyby závod byl ukončený proto, že někteří závodníci neměli dostatek oblečení. Kdyby tomu bylo tak, tak by stačilo tyto běžce jednoduše diskvalifikovat a zodpovědní závodníci s výbavou by mohli pokračovat – tak mi říká můj selský rozum. No dnes už je to stejně jedno…
Z Královej hoľe proplulo před ukončením závodu dále na trať 6 dvojic, které ale byly zastaveny na 25.kilometru v sedle Priehyba. Tito závodníci sice olitovali, že je organizátor nepustil alespoň na Čertovici, prý podmínky na dalších kilometrech nebyly až tak dramatické. Já jsem ale za rozhodnutí organizátorů ráda, protože:
1) nevzali jsme si s Jirkou lano, aby mě přitáhl zpátky na chodník, když moje 50kg tělo odvane vítr – za vysílačem nás čekal úsek otevřeného hřebene, kde nebylo úkrytu ;)
2) nepovažuji za rozumné pohybovat se v takovém silném větru na horách. To, že se vítr na dalším úseku uklidnil, neznamená, že nemůže na jiném místě znovu zesílit. Z mého pohledu by to bylo až riskování se životem, nerada bych skočila přimáčknutá někde pod spadnutím stromem. Neznám trasu nazpaměť, a proto bych asi nenabrala odvahu za daných podmínek pokračovat.
Možná jsem posera, možná trochu závidím běžcům, kteří se odvážili a odběhli si o pár kilometrů NTS-ky více než my. Ale v konečném efektu jsem ráda, že jsme se vrátili zpátky do cíle. Ještě ten den jsme se vrátili s Jirkou domů do Beskyd a v neděli ráno jsme si zrušený závod vykompenzivali pohodovým výklusem po místních naučných stezkách.
Asi to byl osud. Asi to tak mělo být. Někdo tam nahoře se postaral o to, abych se tento víkend nepřetáhla a abych pošetřila síly na 140km dlouhý Orobia Ultra Trail s převýšením 9500m+, který mě čeká na konci července :)
Díky organizátorům, že se o nás tak perfektně postarali. I když to bylo letos tak krátké… přesto bylo jasně vidět, jak profesionálně je závod organizovaný a plně zajištěný. Díky Vivobarefoot Concept Store Ostrava za obutí a Chimpanzee SK, kteří mě opět zásobovali množstvím mňamózních energetických tyčinek. Těšila jsem se, že otestuju další kousky nepromokavého oblečení od Montane, kteří jsou na oblečení do etrémních podmínek na horách specialisté. Příroda ale tentokrát nepustila a zdravý rozum nás vrátil do pohodlí domova…
