JAPONSKO 2023 1/2
SNY JSOU OD TOHO, ABY SE PLNILY!
V roce 2019 jsem zatoužila po hlubším sebevzdělání a přihlásila jsem se na doktorské studium na VŠB-TU v Ostravě. Návrat na akademickou půdu byl pro mě příjemným zpestřením, vnesl mi do života nové výzvy. A jednou z nejzásadnějších byla povinná stáž v zahraničí. Mnozí dospěláci v mém (decentně řečeno vyzrálém) věku volí v takovém případě konzervativnější výjezdy do okolních krajin. Já, člověk dychtící po poznání ve všech směrech jsem měla jasno. Jako motorářka jsem se zaměřila na krajiny, ve kterých se vyvíjí ty nejlepší spalovací motory a velmi brzy jsem seznam zredukovala na jedinou možnou volbu, Japonsko. Měla jsem obrovské štěstí, že náš proděkan pro internacionalizaci a lidské zdroje doc. Zdeněk Poruba do Japonska v minulosti vycestoval a pomohl mi navázat kontakty s tamní univerzitou (za což mu z celého srdce nesmírně děkuji!!) Na doporučení doc. Poruby jsem zvolila univerzitu sídlící na malém městě, Gunma university. Vzhledem na celosvětovou epidemii koronaviru se můj odjezd na stáž posunul až na jaro 2023. Bylo to dlouhé čekání, vyřizování nejrůznějších formalit. Ale nakonec se podařilo a na konci dubna 2023 jsem si odjela splnit jeden velký sen, a to nejen profesní, ale také cestovatelský. Níže si můžete přečíst zápisky z mého deníku popisující 4 měsíční pobyt v této exotické krajině, krajině vycházejícího slunce.
Odjezd!
V pondělí 24.4.2023 opouštím domovinu. Před odjezdem byl trochu stres, musela jsem zajistit hlídání dětí (rozuměj koček), hlídání kombuchy, zalévání kytek, nabíjení auto/motobaterie, výběr pošty… Není to sranda, odjet na tak dlouhou dobu.
Exotika začíná již po přejetí česko-slovenských hranic: „Člověk přejede jen kousek od baráku a už se cítí jako někde na Balkáně. V každém vagónu několik cikánů, v tom našem dokonce z mobilu vyhrává gypsy music. Čekám, jestli se začne i zpívat a tančit... a to jsem v civilizovaném Západním Slovensku, na cestě do hlavního města!“… „Cesta slovenským vlakem nabírá grády: muzika furt jede a přičmoudlí občané už začali ládovat syrové párky, "voní" mi to až pod nos“.
V Bratislavě přespávám a ráno odjíždím z nově zrekonstruované autobusové stanice Nivy směr vídeňské letiště. Už se cítím zase jako v civilizované krajině :) Do Tokia letím s mezipřistáním v Taipei. 12 hodin + 3,5 hodiny v letadle k mému překvapení utečou jako voda. Na letišti v Tokiu zvládám poměrně rychle veškeré formality – bezcelní prohlášení, žádost o kartu rezidenta, následně vyzvednutí a aktivace japonské SIM karty. Jakmile se připojím na data, kontaktuji koordinátorku z Gunma university, která mě má čekat v Kiryu na vlakové stanici. Mám před sebou cestu expresním vlakem do Tokia, následně Shinkansenem do Takasaki, a potom lokálkou do Kiryu. Nákup lístků byla trochu divočina, ale poprala jsem se i s tímto úkolem. Na přestup na Shinkansen a na dokoupení příplatku na tento rychlovlak jsem měla v Tokiu asi 18 minut. Než jsem vystála frontu na lístky a než jsem pochopila, že do turniketu musím vložit oba lístky (to standardní jízdné i příplatek na shinkansen) – rozuměj, oba lístky dáš na sebe a najednou je dáš vcucnout do čtečky! … tak uteklo mých 18 minut a do vlaku jsem naskakovala v posledních vteřinách. Přesně podle časového plánu mě vlaky dovezly do Kiryu, kde mě čeká odvoz na ubytování a také se zastavíme v obchodním domě na nákup toho nejnutnějšího (tedá já byla z toho obchoďáku tak vykulená, že jsem skoro nic nekoupila - nechtěla jsem večer paní koordinátorku zdržovat, tak jsem nákupy odložila raději na další dny).
Čtvrtek 27.4.2023 aneb „tři-na-třetí; dvě-na-druhou“
Ráno mám opět sraz s paní koordinátorkou, která se mnou vyřídí potřebné formality. Na obecním úřadě vyřizuji občanství (teď jsem oficiálně občanem města Kiryu!), na poště platím zdravotní pojištění, ve škole potom další pojištění (pro práci v laboratořích), ve student office platím ubytování za první měsíc (v Japonsku se platí téměř vše zásadně v hotovosti) a vyptávám se na všemožné organizační záležitosti. Sejdu se také s mým vedoucím, profesorem Zamou, setkám se také s jeho studenty (bobci, jací byli vyplašení a stydliví, sotva ze sebe pár anglických slov vydali). Profesor Zama je frajer, skvěle se o mě stará – hned mi dal klíče od mé nové kanceláře, dal mi k dispozici tiskárnu, seznámil mě se sekretářkami a hlavně!!! zajistil mi univerzitní bicykl (který mám zapůjčený zcela zdarma). Tady na kole jezdí všichni, je to skvělý nástroj pro dopravu po městě, dokonce i ta jízda vlevo je v tom malém provozu překvapivě jednoduchá.
Večer mě pan profesor a vedoucí katedry zvou na večeři. Tedy, když mu přiznám, že lokální pivo i sake určitě ráda vyzkouším, tak večeři přejmenuje na „party“ :))) Byli jsme ve velmi tradiční japonské restauraci, kde jsou stoly schované v boxech a obsluha ke stolu přiklekává. Já dostala pochvalu za můj skill s hůlkami, vyzkoušela jsem nové druhy zeleniny, dali jsme po kalíšku a náramně dobře jsme se zabavili. Tomu říkám narozeninová párty :)
Pátek 28.4.2023
Vstřebávám všechny nové vjemy. Mohla bych vše rozepsat na několik listů, Japonsko je prostě úplně jiný svět (a to jsem na malém městě, co teprve bude v Tokiu!?!) Řeším různé vstupní organizační záležitosti, doplňuji zásoby potravin a dokupuji nádobí (protože v kuchyni žádné erární nemáme). V barevných supermarketech nevím, kam dříve koukat, strávím tady strašného času (taky proto, že si všechno musím překládat pomocí Google Lens, žádné anglické nápisy tady nejsou). Večer se seznamuji s jednou ze sousedek z kolejí, Ghazal z Iránu, fajna holčina.
Víkend 29.-30.4.2023
Sobotu zahájím projížďkou na mém městském kole k nedaleké vodní nádrži. Je krásný slunečný den, s ultratěžkým převodem se do sebemenšího kopce trápím, v závěrečném stoupání to těžké kolo tlačím, ale cesta zpátky dolů jde jako po másle. Na oběd mě Ghazal bere do místní oblíbené rodinné restaurace, kde si dávám obědový set zahrnující mj. místní specialitu, široké udon nudle. Po obědě mě Ghazal provází na kole po městě, zařizuji si čipovou kartu na jízdu vlakem, dokupuji další doplňky do mé skromné domácnosti. V supermarketu prozkoumávám různé gastro-specialy (o jídle budu muset později sepsat samostatný článek). Odpoledne uteklo jako voda.
Neděli mám odpočinkovou, musím se vzpamatovat z toho kulturního šoku. Také celý den plánuji program na další týden, kdy je v Japonsku Golden Week, tedy celostátní svátky. To pro mě znamená volno ze školy a jedinečnou příležitost vycestovat do vzdálenějších míst a poznávat krajinu…
Týden 1.-7.5.2023 - Golden Week v Kyoto
Od středy v celé zemi začaly velké svátky, tzv. Golden Week. Mnozí Japonci si vzali dovolenou už od začátku týdne. Já jsem na Golden Week neměla připravený žádný konkrétní program, protože jsem do poslední chvíle kvůli čekání na víza nevěděla, jestli v tuto dobu již budu v Japonsku a jak to všechno bude. Program na celý týden jsem si načrtla na poslední chvíli, o víkendu jsem koupila autobusové jízdenky a v pondělí odpoledne jsem již vyrazila směr Tokyo, odkud mi jel noční autobus do Kyoto. V Tokyo jsem si nechala 2,5h rezervu, abych v klidu našla místo odjezdu autobusu a abych mohla nasát trochu atmosféry nočního Tokya. Bylo to ohromující!
Po 22. hodině usedám do autobusu, který mě krátce po 6. hodině ranní vysadí v Kyoto. Mé první kroky vedou směr Kyoto trail, lesní stezku lemující hranici města. Hned za městem procházím první komplexy chrámů, vyšplhám se na posvátnou horu Inariyama a sestupuji zpátky dolů, k hlavní svatyni Fushimi Inari Taisha. Čím jsem blíže svatyni, tím více jsem obklopena davy turistů, kteří přišli za jedním z největších lákadel města. Narozdíl od ostatních pokračuji po Kyoto trail dále na jih, dojdu až k hradu Momojama, odkud úzkými uličkami prokličkuji až k říčce Uji. Totální relax u vody na slunci, pozoruji projíždějící lodě s turisty, vedle mě brnká na kytaru důchodce... Pokračuji podél vody až k soutoku s řekou Katsura a vracím se zpět do centra. Byl to dlouhý den a nocleh v krásném hostelu v centru města mám jako za odměnu.
Dopřeju si delší spánek a až v pozdní dopoledne vyrážím směrem k historické čtvrti Higashiyama. Kyoto je město Gejš, můžete si zde zapůjčit oblek a nechat se nalíčit jako Geiša. Překvapilo mě, kolik dívek se v tom teple nechalo na tuhle atrakci nalákat. Já si v krátkém rukávu užívám krásného dne, potuluji se uličkami, mezi chrámy... Večer nahlédnu do čtvrti Gion, nevynechám proslulou uličku Pontocho plnou barů, s úžasem sleduji život nočního Kyota. Na pár minut se zastavím v prostoru, kde se tančí samba. Nikdy jsem tyhle samba večery nezažila, na každou skladbu si tanečníci prohazují partnerky. Jsem vysmátá jako lečo a nemůžu spustit oči z tanečního parketu. Jen taktak odolám, když mě jeden muž vyzývá k tanci. Tak ráda bych, ale... celý den se potím v tom tričku a samba je tak kontaktní, to jsem tomu tanečníkovi nemohla udělat :) Nočním městem se přesouvám přes stezku filosofů zpět do lesů. Jdu opět na východní okraj města, vyšlápnu si kopec nad městem a na vyhlídce na Kyoto trail si ustelu spacák.
Ráno balím spaní a přesouvám se na hlavní nádraží, odkud přejíždím do města Nara. Je to jedno z mála míst, kde si zaplatím vstupy na místní atrakce. Obrovský dojem na mě udělá japonská zahrada Isuien, nemohu se na tu krásu vynadívat. Přesouvám se do největší dřevěné budovy světa, chrámu Todaidži. Je to taková větší skoro-beskydská roubenka, ve které se nachází téměř 15m vysoká bronzovo-zlatá socha Buddhy Daibucu. Po levém boku Velkého Buddhy sedí bódhisattva paměti a moudrosti Kozúbó bosacu, ke kterému se chodí modlit studenti za úspěch ve studiu (tak se symbolicky přidám). V chrámu jsou ještě další dvě velké krásné sochy strážců Velkého Buddhy - toho, který vše vidí a toho, který vše slyší. Úžasný zážitek! Před chrámem je obrovská vstupní brána Nandai-mon, kterou "hlídají" dva strážci, dřevěné sochy ze 13. století (prý snad nejkrásnější dřevěné sochy v celém Japonsku). Procházím také další chrámy v Naře a procházku ukončím výstupem na vyhlídku nad městem. Potom už chvátám na vlak zpět do Kyoto a hned přesedám na spoj k největšímu jezeru v Japonsku, Lake Biwa. Od vlakové zastávky si vyšlápnu do lesa mimo civilizaci, kde opět rozložím spaní.
Brzy ráno v rychlosti sbalím postel a pokračuji ve výstupu k lyžařskému středisku, na horu Horai. Po ránu na vrcholku hodně fouká, v 8:30h se teprve rozjíždí lanovky, takže já procházím středisko ještě s minimem turistů. Pokračuji dále na sever směrem k nejvyššímu vrcholu tohoto pohoří, Mt. Bunagadake. Překvapí mě prudká stoupání. Očekávala jsem víceméně hřebenovou túru, nakonec se terén ale hodně divoce vlní. Mění se ráz krajiny, od jehličnanů po listnanté lesy s keřy posetými růžovými květy. Zamračenou oblohu proštřídá jasné nebe. Lesní stezky se změní na vápencové uličky... Nakonec sestoupám dolů až k jezeru, kde mám objednaný nocleh v hostelu. Mile mě překvapí veřejná vana v hostelu (Japonci se tradičně každý den koupou ve vaně, proto je po celé krajině tak obrovské množství veřejných van "bath" a veřejných horkých pramenů "onsen"). Po večeři se na pár minut naložím do 40° vany a v posteli potom usnu jako mimino.
Ráno přejedu vlakem podél jezera pár kilometrů na jih a vydám se opět do hor. Stoupám z městečka Hieizan Sakamoto vzhůru k dalšímu nádhernému komplexu chrámů. K nejvýše položeným chrámům stoupám až 300 výškových metrů a kochám se výhledy na jezero. Pokračuji dále do lesa, do kopců. Mým cílem je přejít přes hory zpět do Kyoto. Přicházím k dalšímu, před turisty skrytému, velkému komplexu chrámů. Od chrámů pokračuji po stezce Hira Hiei trail, následuji fáborky z ultratrailu, který se tady dnes běží. Napojuji se opět na jeden z úseků Kyoto trail. Dnešní trasa je opravdu krásná, potkávám minimum lidí a užívám si zvuky a vůně lesa. Cítím se jako ryba ve vodě, už mi ani nevadí ten těžký batoh, který celou dobu tahám na zádech. A to jsem dnes na stezkách vystoupala možná tolik schodů, co za celý týden na dovolené na Madeiře (a to je co říct). Další chrámy a já fotím jako o duši... Na vrchol hory Hiei nakonec nejdu, protože jsem se při tom všem kochání hodně zdržela a nahoře je stejně zataženo a mraky brání ve výhledu. Poklusávám rychle dolů do města, protože potřebuji být před 21 hodinou na ubytování. Tentokrát spím v homestay u důchodkyně, v severní části Kyoto. Je to hodně starý dům, s tradiční architekturou a s vybavením odpovídající stáří majitelky. Silně autentický zážitek.
Podle předpovědi už od včerejší noci prší. Ono doslova lije. Po snídani přecházím k chrámu Kinkakudži, který je známý především pro svůj Zlatý pavilon (budova pokryta pláty zlata). Přes další chrámové komplexy dojdu na vlakovou stanici a přiblížím se do čtvrti Arashiyama. Déšť je opravdu vytrvalý, ruce mám promočené, takže si nakonec kupuji deštník - každý v Japonsku má deštník, neměla bych vyčnívat z davu :) Procházím bambusovým lesem do zahrad Ōkōchi Sansō, kde si potom dopřávám šálek matcha čaje (kdo nepil matchu, jako by nebyl v Kyoto). Krátce se ještě toulám místním parkem a potom už se vracím vlakem zpět do centra, kde mám koupený lístek na představení v divadle Gear. Show kombinující break-dance s pantomimou, doprovázená světelnými efekty, artistickými kousky a kouzly. Byla to moc příjemná kulturní vložka. Z divadla se přesouvám přes trh Nishiki zpět do čtvrtí Gion a Higashiyama a vychutnávám si prázdné ulice zahalené do tmy, stále vytrvale prší a od mokrých chodníků se odráží světla pouličních lamp. Přesouvám se zpátky na hlavní nádraží, odkud mi jede noční vlak zpět do Tokyo. TO BYL, PANEČKU, VÝLET! Cca 150 km v nohách a nespočet zážitků v paměti! Město Kyoto se 17 UNESCO památkami, s cca 2000 chrámy, původně hlavní město Japonska, i další okolní místa rozhodně stály za vícedenní návštěvu.
Snažila jsem se celý výlet pojmout spíše nízkorozpočtově, tedy levné ubytování, jídlo ze supermarketů, minimum přesunů vlakem... Celkové náklady za týdenní "dovolenou" (ceny jsou během Golden Week vždy vyšší než obvykle):
Noční autobus Tokyo-Kyoto a zpět - cca 2000 Kč
Cestování vlakem - cca 1250 Kč
Potraviny - cca 1350 Kč
Ubytování, vstupy do chrámů a do divadla - cca 3200 Kč
Celkem cca 7800 Kč
8.-21.5.2023
Po návratu z Kyoto je třeba začít pracovat na výzkumu. Koneckonců, to je hlavní důvod, proč jsem tady přijela :) Od profesora Zamy dostávám podklady k teoretické přípravě (několik odborných článků). V rámci mého výzkumu bych se měla zabývat tloušťkou palivového filmu, který po vstřiku paliva do válce ulpí na stěně pístu. Krásné téma, u kterého budu používat supermoderní techniku. Ovšem jako motorář rozumím hlavně tomu, proč se takový výzkum dělá a moc jsem zvědavá na výsledek. Samotný proces (experiment a jeho vyhodnocení) je pro mě zcela novým tématem, musím si nastudovat hodně teorie z oblasti optiky, lomu světla, vlnění… Tomu říkám výzva!
Přes týden jsem tedy hlavně na univerzitě, dvakrát se mi podařilo vyběhnout do kopečků nad městem. O víkendu zůstávám v Kiryu, abych si trochu odpočinula. Přes víkend taky celkem hodně pršelo, tak se mi ani nikam moc cestovat nechtělo. Pauza přišla vhod. A strávila jsem nějaký čas v kuchyni, protože jsem dostala čerstvý výhonek bambusu…
Následující týden se už dostávám i do laboratoře a osahám si aparaturu potřebnou pro můj experiment. S profesorem Zamou a jeho studentem konzultujeme postup prací (použité palivo, typy laserů, proces kalibrace,…) Čekáme ještě na dodávku jednoho zdroje světla, takže zatím pokračuji v teoretických přípravách a chystám si podklady na odborný článek, který by měl být hlavním výstupem mé stáže.
Další víkend už je o něco veselejší. S Ghazaleh vyrážíme v sobotu do nedalekého města Takasaki. Zatímco Ghal, která tady žije už rok, plánuje projít obchodní domy, tak já ji ještě před nakupováním nalákám na (pro ni neznámou) druhou stranu města, a to do parku, uprostřed kterého se tyčí téměř 42 metrů vysoká socha Bohyně milosrdenství. Schodištěm uvnitř sochy vystoupáme na vyhlídku až do úrovně jejich ramen. Hodně netradiční zážitek! Ghal chtěla v Takasaki nakupovat a samozřejmě to skončilo tak, že si nové oblečení (konkrétně šaty) koupila Petra. Při té příležitosti se naučila nové slovíčko: subarashí (úžasný).
V neděli odjíždíme pro změnu více do přírody, autobusem se necháme vyvézt až k vrcholu neaktivního stratovulkánu Akagi, kde si v pohodovém tempu vyšlápneme až na nejvyšší vrchol Mt. Kurobi. Beru ohled na parťačku a výlet pojmu opravdu jako procházku. Pomalé tempo mi ale nijak moc nepřekáží, protože se mám čím kochat, všude okolo nás jsou květy poseté keře a každou chvíli se otevírají výhledy na okolní krajinu. Po návratu do Kiryu předvedu ještě svůj assembly skill - Ghal si koupila novou postel, kterou jí doručili v rozebraném stavu a nevěděla si s montáží rady. Ještěže má kamarádku strojní inženýrku :)
22.-26.5.2023
Tento týden se ve škole nic zvláštního neděje, pokračuji ve své práci a ve studiu. Ve volném čase konečně více prozkoumávám okolní kopečky. Našla jsem si tady „svůj“ tréninkový kopec, Mt. Azuma. Na cca 10kilometrovém okruhu přes tuto horu nastoupám (dle trasy) 450-750 výškových metrů, což je slušná nálož. Při každém výběhu ladím trasu, protože mnohé cesty z aplikace mapy.cz ve skutečnosti neexistují, nebo z ničeho nic končí, a tak občas bloudím lesem a hledám stezky.
Ghal mj. učí malé děti angličtinu na místní soukromé škole a dohazuje mě paní vedoucí, která shání nové lektory. Abych se rozkoukala, tak jsem minulý týden absolvovala 2 lekce s dalšími lektory (jen tak na čumendu) a tento týden jsem už dokonce vedla svou první samostatnou lekci. Beru to jako skvělou příležitost poznat lépe místní kulturu a mentalitu Japonců. Děti jsou milé, poměrně hezky mluví anglicky (ve věku 7-10 let). Občas to na mě zkoušely i japonsky, ale já jim nerozuměla ani slovo, protože zatím si umím japonsky tak akorát objednat vodu, čaj a sushi. Také jsem svou slovní zásobu zatím zvládla obohatit o slovní spojení jako „cool“ právník, pěkný student, doktor, učitel… No alespoň vím, že mě děti pomlouvají, když říkají něco o sensei (učitel).
27.-28.5.2023 - víkend v NP Nikkó
Nejvyšší čas vyrazit do hor! Naplánovala jsem si celkem náročnou trasu v nedalekém Národním parku Nikkó. V sobotu krátce po 6 hodině ráno sedím ve vlaku směr Nikkó, po 9 hodině už procházím městem okolo údajně jednoho z nejfotogeničtějších mostů v Japonsku (no nevím) a okolo svatyně Tóšógú, svatyně Futarasan a chrámu Rinnódži zapsané mezi památky UNESCO. Mám dnes před sebou dlouhou cestu, takže památky z dálky pozdravím a fičím do lesa. Téměř 2000 výškových metrů na první horu není zadarmo. Cestou doženu lokálního turistu, který se velmi udivuje nad mým dnešním plánem a upozorňuje mě, že jsem si vybrala příliš těžkou trasu. Já ho uklidňuji, že vím a že mám v batohu výbavu pro případně nouzové přespání v horách... Na prvním vrcholu Mt. Nyoho (2483m) turista upozorní všechny přítomné, kam se ta holka z Česka s tou krosnou na zádech dnes vydala. Trochu jsem znejistila, když jsem viděla ty překvapené výrazy, ale hodila jsem do sebe malou svačinu a pokračovala v cestě. Měla jsem před sebou ještě další 2 vrcholy s výškou přes 2300m (žádná tupá hřebenovka, pěkná houpačka) a na závěr posvátnou horu Mt. Nantai ( 2486m), ze které už jsem jen sestoupala asi 1200 výškových metrů k jezeru Chuzenji. Přes den se hodně zatáhlo, no alespoň jsem při té dnešní náročné trase neztrácela čas na vyhlídkových místech. K jezeru jsem sestoupala krátce po setmění, ve městě jsem se zkulturnila (ještě že tady mají všude čisté veřejné WC) a našla jsem si místo na spaní u stezky lemující jezero.
Asi ve 3 hodiny nad ránem mě budí kroky kolemjdoucích s čelovkami. Myslela jsem si, jak jsem se dobře nezašila, jenže kousek ode mě bylo zřejmě nějaké motlitební místo, takže tady bylo trochu rušno. Ale hodní byli, nechali mě v klidu dále spát. Před 7 hodinou jsem už sbalená a mířím si to směr vodopády Ryúzu. Na poslední chvíli se rozhodnu upravit dnešní trasu - nepůjdu podél jezera, ale přes hřebínek nad jezerem. Výstup na Mt. Takayama byl příjemnou rozcvičkou. Pak ještě kousek podél jezera (ta cca 24km stezka okolo jezera je fakt krásná, pro důchodce a rodiče s dětmi ideální na procházky) a vzhůru do hory! Nastoupám téměř 700 výškových metrů na kopec, ze kterého není přes stromy nic vidět... ale ta stezka byla sama o sobě moc kochací! Mile mě překvapí, když se při sestupu les otevře a nabídnou se mi nádherné výhledy nejen na jezero Chuzenji s dominantou Mt. Nantai, ale i na mnohé další kopce v okolí. Den jako malovaný, slunce hřeje a já jsem vysmátá jako lečo. Jen sestup ze sedla Azegata Pass byl trochu náročnější, protože jsem byla asi jediná, kdo se vydal sestupovat na opačnou stranu hřebene od jezera. Stezka byla čím dál méně čitelná, po chvíli mě zavedla k říčce, kterou jsem musela několikrát přejít. Pomalu to začínalo vypadat na canyoning (s tou krosnou dost nekomfortní). Naštěstí po chvilce se stezka odklonila od řeky a až do vesnice Mató jsem šla po zarostlé cestě, která kdysi zřejmě sloužila pro stavební stroje při zpevňování koryta řeky a stavění hrází. Prakticky všechny mosty byly zničené (možná od zemětřesení), jednou jsem vyzouvala boty a brodila, ale nakonec jsem šťastně dorazila do cíle dnešní kochací trasy, do vesnice Mató.
Aby se mi ten den trochu okořenil, tak stejně jako včera ráno, tak i dnes na konci treku jsem mále přišlápla nějakého hada (včera celý hnědý, maskovaný v jehličím poseté stezce, dnes o něco větší, krásně zabarvený). Naštěstí oba plazi si mě všimli a stihli se mi odplazit z cesty. Hold, tady když vyleze sluníčko, tak je třeba koukat pod nohy! Ani nevím, jestli jsou tady nebezpeční plazi, a možná je to tak i lepší, ať nestresuju :)
Náročný víkend, při kterém jsem nachodila asi 57km a nastoupala 5500 výškových metrů, jsem završila královsky: V Mató mi asi o 10 minut ujel vlak, takže jsem se začala psychicky připravovat na 1,5 hodinové čekání ve vesnici, kde se dá koupit tak akorát nápoj z automatu. Na nádraží se ale najednou zjevil historický vlak, který jezdí na trati Watarase Gorge Railway jen v sezóně, a to o svátcích a víkendech (v běžném jízdním řádu jsem tento spoj nenašla). U průvodčí s nadšením kupuji jízdenku a prosím ji o místo ve druhém vagónu, který má dřevěné lavice a otevřený prostor bez oken - vítr ve vlasech musí být. Pohádková trať údolím, která byla původně zprovozněna v roce 1911, aby obsluhovala měděný důl, o pár let později se zde zavedla i osobní doprava. Cestou vlak několikrát přibrzdil na významných místech a paní průvodčí to komentovala (určitě zajímavé informace, ale japonsky)... To byl, panečku, zase krásný výlet. Japonsko nepřestává překvapovat.
Sobota 3.6.2023 - Yokohama
První červnový týden za mnou přijel Martin, se kterým jsem měla velké plány. Tedy plány do velkých hor, na které bych si sama netroufla. Po prozkoumání aktuální situace jsme zjistili, že v červnu vládnou v Japonských Alpách ještě zimní podmínky, a tak bude třeba výletovat v trochu nižších nadmořských výškách. Naše plány na víkend v horách ale naboural tajfun, který do Japonska dorazil v druhé půlce týdne. Vydali jsme se tedy do druhého největšího města a největšího přístavu Japonska, Yokohamy. Sobotní ráno bylo ještě upršené. Jak už je v centrech velkých japonských měst zvykem, trasy dopravních prostředků i chodníků se v proplétají v několika výškových úrovních. Využili jsme zastřešené nadchody vedoucí z vlakového nádraží a před deštěm jsme se schovali v ústřední budově automobilky Nissan, která má v centrum výstavní salón. Než jsme si prošli nejnovější modely Nissanu a osahali si mj. i interiér nového Nissan GT-R, tak se venku vyčasilo a my jsme mohli vyrazit do města. Nemohli jsme vynechat muzeum kelímkových instantních nudlí Cup Noodles Museum, ve kterém jsme si namíchali vlastní instantní nudle a odnesli jsme si kelímek v ochranném plastovém obalu – více kýčový japonský suvenýr jsem si snad z Yokohamy přivézt nemohla :)
Pomalu jsme se po nábřeží přesunuli až za Yamashita park, kde už na nás čekal hlavní program dne - Gundam Factory. V Japonsku je vystavených několik Gundam postav (humanoidních robotů ovládaných lidmi), tedy robotů z anime seriálů. Ovšem exhibice v Yokohamě má jako jediná pohyblivého Gundama. Vidět v pohybu 18ti metrové monstrum s efektním audiodoprovodem byl ohromný zážitek! Po zbytek dne jsem se už jen proplétala ulicemi Yokohamy, nevynechala jsem nákupní čtvrti Isezakicho a Yokohamabashi, večerní Chinatown, po západu slunce jsem se vrátila ještě do futuristické čtvrti Minatomirai v blízkosti hlavního nádraží. Nemohla jsem spustit oči ze světel ozářeného velkoměsta. Na hostel jsem dorazila až okolo 23.hodiny a po náročném dnu jsem usnula jako malé mimino.
Neděle 4.6.2023 - Kamakura
Ráno přejíždíme vlakem do nedaleké Kamakury. Město plné buddhistických a šintoistických chrámů, které bylo ve 12. stolení sídlem šogunátu, tedy de facto hlavním městem Japonska. Naplánovala jsem okruh okolo města přes okolní stezky v lesích, se zastávkami v některých chrámech. První zastávka byla v chrámu Zuisen-ji. V tamní zenové zahradě bych dokázala sedět i celé dopoledne. Dále stezka vede přes nejvyšší vrchol v okolí Kamakury, Mount Ohira (159 m) až k nejstaršímu zenovému chrámu Kamakury, Kencho-ji, jehož areál se rozprostírá z města až vysoko do kopců k naší stezce. Cestou míjíme několik dalších chrámů, ale zastavíme se až v Kotoku-in, kde se nachází 11,4m vysoká bronzová socha Velkého Buddhy (Daibutsu). Okruh končíme na pláži, kde si chci vychutnat pozdní oběd. Jak mi Martin začne vyprávět, že tady údajně létají orli, kteří kradou lidem jídlo, tak okolo něj profrčí jeden z dravců a zezobne mu z ruky croissant. Balím rychle svačinu a jdu si ji sníst do parku do města. Centrem města projdeme třešňovou alejí k mostu Taiko, prohlédneme si místní svatyně a uličkou Komachi-dori plnou obchůdků a restaurací se vracíme zpátky na vlak. Nakonec to byl velmi povedený náhradní plán a počasí se taky vydařilo. Yokohama i Kamakura byly destinace, které jsem rozhodně měla v plánu navštívit.
8.-13.6.2023 – Hokkaidó
Nejsevernější ostrov Japonska, dříve známý pod názvem Ezo (barbarský), ostrov kolonizovaný až v 60.letech 19. století, a tedy na japonské poměry řídce osídlený. O to bohatší je na ostrově fauna, žije zde velmi mnoho medvědů a každý rok zmizí na Hokkaidó několik lidí (naposledy minulý měsíc rybář). Pro tento výlet jsem si už i já koupila na turistiku zvoneček! V Japonsku se nachází asi 440 sopek, z toho 110 je aktivních a z toho 31 aktivních sopek se nachází v prefektuře Hokkaidó.
Národní park Daisetsuzan je zdejším vyhlášeným rájem trekařů. Ačkoliv se na vrcholcích tohoto pohoří nachází ještě poměrně hodně sněhu, rozhodli jsme se, že se pokusíme o jeho cca 80 kilometrový (2-3 denní) přechod. Na trase je několik chat, které mimo sezónu zůstávají otevřené jako nouzové bivaky. Ve čtvrtek brzy ráno přilétám z Tokia do Sapporó a potkávám se s Martinem. V Sapporó máme čas na dopolední procházku hlavní třídou, vyjedeme si na vyhlídku na TV věži a následně se vlaky a autobusy přesuneme nad městečko Kamifurano, kde se ubytujeme na zdejší horské chatě. Chata má vlastní onsen, my ale zamíříme nejdříve k přírodnímu onsenu Fukiage. Jsou tady jen dva místní důchodci, kteří se do zdejšího pramene chodí denně nahřívat. Chlapi uměli anglicky jen o pár slovíček více než já japonsky, tak jsme toho moc nenapovídali. Jen jsme si libovali v teplé lázni, já si pochvalovala zážitek, důchodci pochvalovali moji výdrž (voda byla pekelně horká). Následně jsem se přesunula ještě do onsenu na naší chatě, kde jsem se vyložila do venkovních bazénků a na střídačku jsem proudy z termálního vodopádu střídala s osvěžením od dešťových kapek. Po kvalitním spánku mě ve 4hodiny ráno probouzí budík a ve 4:30 už šlapeme nahoru. Začínají se nám otevírat výhledy na krásné hory, ale je jasné, že nahoře bude zataženo. Nakonec bylo počasí ještě horší, než jsme doufali. Na vrcholu Mount Tokachi (2077 m) už jsme neměli žádné výhledy. Mžení přecházelo v déšť a slibovaný silný vítr také dorazil. V minimální viditelnosti nemělo cenu pokračovat dále po hřebeni, to by bylo mrhání časem na tak krásném ostrově. Navíc už tady přecházíme mnoho sněhových polí a na druhém konci pohoří jsou vrcholky ještě o 200m vyšší – kdo ví, jak by byly schůdné. Za vrcholem Biei tedy scházíme opět dolů. Zmoklí jako myši se před odjezdem nejbližšího autobusu naložíme ještě do onsenu Shirogane. Na večer se přesouváme na jih do města Muroran, kde vzhledem na předpověď volíme nocleh v hotelu.
Ráno se jdeme podívat na maják Shionomisaki, slibovaný panoramatický výhled je ovšem zahalený do mlhy. Projdeme ještě část stezky po pobřeží a nakonec se přesuneme severněji, k jezeru Toya. Obloha se začíná rozjasňovat a z dálky se na nás usmívá kráter sopky Mount Usu. Pod sopku přijíždíme až odpoledne, proto rychle sedáme na jednu z posledních lanovek a necháváme se vyvézt k vrcholu kráteru. Mraky se rozestoupily, v tak krásné počasí jsme už dnes ani nedoufali! Romantika jako prase, rozjasněné barvy od paprsků podvečerního slunce dopadají na zelení prorostlý vulkán a já nechápavě zírám do kotle jedné z nejaktivnějších sopek Japonska (poslední erupce tady byla v roce 2000 a erupce se zde opakují každých 20-50 let). Obejdeme kus kráteru a se západem slunce sejdeme do města k jezeru. Na promenádě podél jezera usedáme k jednomu z foot onsenů. Nohy v teple, tlačím do hlavy večeři, koukám na jezero, dokonce to máme i s ohňostrojem… Na spaní se přesuneme za město, kde si usteleme v přístřešku.
Ráno posnídáme opět ve foot onsenu a po návštěvě Volcano Science Museum přecházíme po naučné stezce okolo sopky do města Toyako (stezka vede částečně po bývalé silnici, která byla zničena při erupci). Přesouváme se do Noboribetsu a v podvečer se stíháme naložit do zdejších vyhlášených lázní. Noboribetsu onsen má několik vnitřních i venkovních bazénů z pěti různých minerálních termálních pramenů, k tomu bublinky, masážní trysky, sauna… Když jsem po setmění ležela v jednom z venkovních bazénů, tak se asi na 10 metrů ode mě přišla pást srna. Mezi námi nebyl žádný plot, areál je otevřený přímo do lesa, totální splynutí s přírodou! Po 4 hodinách napařování se, absorbování všech různých minerálů a namydlení se různou vyživující kosmetikou mám pokožku jako dětskou prdelku, po suché pokožce ani památky. Přesouváme se do města na večeři a den završíme procházkou po Hell Valley, tedy stezkou vedoucí kolem fumarol, vřídel a horkých pramenů, taková měsíční krajina. Krátce naložíme nohy ještě do zdejšího termálního potoka a uléháme opět pod přístřeškem.
Na pondělí jsme měli v plánu turistiku okolo jezera Shikotsu. Vzhledem na upršenou předpověď se ale z pekelného údolí přesouváme zpět do Sapporó, kde svítí slunce o duši a nebe je krásně modré. Procházku po lesích nad městem přes vrcholek Mount Moiwa zakončíme v zoologické zahradě. Podvečer se vracíme zpátky do města, já zkontroluji obchody (budu potřebovat někoho, aby mě od těch výloh tahal obloukem, jinak utratím jeny ušetřené na cestování za hadry). Po večeři ukončíme den relaxem u jezera v parku Nakajima.
V úterý dopoledne už letím zpátky „domů“. Využiji toho, že cestuji přes Tokyo, a tak si udělám odpolední zastávku ve čtvrti Shibuya. Když vystoupím z místní stanice (křížení několika linek vlaků a metra), tak mi chvilku trvá, než se zorientuji. Největší křižovatku Shibuya Scramble Crossing sice nezastihnu ve špičce, ale i přesto koukám jako puk. Proplétám se nákupními ulicemi, míjím 100 jenové obchody i butiky nejluxusnějších světových módních značek. Promotám se až ke stanici Harajuku a vracím se jinými ulicemi zpět do stanice Shibuya. Domů odjíždím před 19 hodinou, kdy je na nádraží špička. „Konečně“ zažívám to pravé japonské cestování, kdy mám obavy, abych se do vlaku vůbec vešla (protože s dalším spojem už bych nemusela stíhat rozumné přípoje do Kiryu). Ve vlaku se nemusím držet, protože jsem ze všech stran utlačována dalšími cestujícími. Pouze ti na krajích se drží madel, aby nespadli na sedící cestující po obvodu vagónu. Jak vlak zrychluje, zpomaluje a projíždí zatáčkami, tak se masa lidí setrvačnou silou naklání do všech směrů. Do toho asi 90% Japonců hledí do mobilu (většinou hrají hry nebo čtou anime). Je to celkem vtipný pohled. Na kraji Tokia už se vlaky postupně vyprazdňují a já se okolo 22 hodiny dostávám v klidu do Kiryu.
Nebýt relativně vysokých nákladů za dopravu, tak by vyšel takovýto výlet opravdu levně (poměr cena/výkon). Ve srovnání s Evropou jsou všeobecně v Japonsku levné hotely (a kvalita hostelů se v dané cenové kategorii nedá srovnat). Ceny potravin jsou také na evropské úrovni (stravuji se převážně v supermarketech, mají tam spoustu hotových jídel - nudle, sushi,... a jak jsem zjistila, tak se dá v sámošce koupit i teplé kafe nebo čaj, navíc jsou v sámoškách mikrovlnky a konvice s horkou vodou na zalití instantních jídel, často také jídelní koutky). Onseny, tedy místní spa s termálními prameny jsou extrémně levné a většinou je vstup bez časového omezení (standardně cca 80-160 Kč, nejluxusnější onsen vyšel večerní vstup cca 270 Kč). Za 5ti denní výlet na Hokkaidó jsem utratila cca:
Zpáteční let Tokyo - Sapporó, vč. cesty na/z obě letiště - cca 3100 Kč
Cestování po Hokkaidó - cca 1400 Kč
Jídlo - 1100 Kč
Ubytování, onseny, TV věž Sapporó, lanovka Mt. Usu - cca 1700 Kč
Celkem cca 7300 Kč.
Víkend 17.-18.6.2023 - Severní Japonské Alpy (oblast Nagano)
Předpověď hlásí perfektní počasí, nejvyšší čas vyrazit do těch nejvyšších míst, do Japonských Alp! S Martinem volíme cca 70 km trasu s pozitivním převýšením okolo 5400 m+. Do severních Japonských Alp máme celkem fajn spoje, mezi Takasaki a Naganem využijeme superrychlého Shinkanzenu, čekání na přípoj na nádraží Hakuba nám zpříjemní foot onsen (neumím si představit, že by takový termální bazének mohl zdarma fungovat uprostřed civilizace u nás). Ze stanice Chikuni vystoupáme ještě večer za svitu čelovek do lyžařského střediska a využíváme přístřešku na spaní u jedné z technických budov. V sobotu se již od rána kocháme azurově modrým nebem, stoupáme po asfaltu k Tsugaike Hütte, kde si dáme krátkou snídaňovou pauzu. Od chaty už se terén pod nohami mění na klasickou horskou cestu, místy pokrytou ještě hodně velkou vrstvou sněhu. Slunce pálí, ptáci zpívají, na turistickém chodníku se rochní tetřevi (a jsou úplně minimálně plaší). Za nejvyšším vrcholem dne, Mount Shirouma (2932 m) scházíme k jediné otevřené chatě, Hakuba Sansó. Chata z dálky vypadá spíše jako malá vesnice, hodně nám to připomíná lodžie v Himalájích. Na terase si dopřáváme delší pauzu, kocháme se výhledy, nasáváme vitamín D (uznávám, trochu jsme to přehnali, samozřejmě jsme se za ten víkend přižáhli). Zatímco první část dne byl klasický nenáročný choďák, v druhé části se postupně navyšuje technická náročnost. Široké chodníky se zužují, pod nohami se vystřídají horniny všech možných barev, tvarů a konzistencí. Postupně se v prudších stěnách objevují pomocné řetězy. S blížícím se západem slunce docházíme na nejtechničtější úsek. V závětří kosodřeviny na jednom z vrcholků ve výšce cca 2600 m vychystáme lože. Příroda čaruje, jemná oblačnost ozářená paprsky zapadajícího slunce se převaluje přes hřeben, jsem v ráji. Utírám z oka slzu dojetí, natlačím do hlavy večeři a co nejdřívé uléhám, abych stihla vidět také východ slunce (budík seřizuji na 3:55h).
V neděli pokračujeme po hřebeni, technický terén nepolevuje, prvních 10 kilometrů projdeme za 6 hodin! Poslední chata, kterou na tomto hřebeni míjíme, je Kiret Goya, usazená v malém sedýlku téměř v 2500 m. K chatě vede z obou stran krásný technický chodník zajištěný řetězy a žebříky. Šplháme se na poslední velkou horu dnešního treku, Mount Kashimayari (2889 m). Zatímco nahoru musíme v mírně lezeckém terénu zapojit i ruce, tak sestup jižní stranou je opět chodecký. Za chatou Tsumeitake Sanso odbočujeme z hlavního hřebene na východ. Po nekonečném klesání docházíme v odpoledních hodinách na vlakovou zastávku Yanaba, odkud bereme vláček do Matsumoto. V Matsumoto se pobavíme nad nejkrásnějším staničním hlášení, jaké jsem kdy slyšela!! Krátce po půlnoci dorážíme do Kiryu. Tělo je po náročném víkendu unavené, ale srdce plesá radostí a já usínám s úsměvem na tváři a v paměti procházím všechny ty krásné výhledy, které nám víkendové Alpy nabídly.
19.-22.6.2023
V pondělí se vzpamatovávám z víkendové únavy, večer se nám konečně podaří domluvit na společném termínu a jdeme s partou omrknout světlušky (minule kluci vychytali skvělé podmínky, obklopeni hejnem obrovských světlušek). Pozdě, nikde nic, světlušky to letos mají za sebou. Na středu jsme si s Ghazal naplánovaly výlet do místní hadí ZOO. Areál už má sice nejlepší roky za sebou, ale o hady se tady starají krásně a já jsem si je konečně mohla v klidu prohlédnout. Pochovala jsem si krajtu královskou a užovku červenou, moc moc fajn to bylo, nemohla jsem se od nich odtrhnout. Měla jsem v Kiryu vyhlídnutý podnik, kam jsem se chtěla podívat – kavárna/pivovar a outdoor/travel prodejna pod jednou střechou, ve velmi pěkném prostoru. Cestou od hadů jsme se tedy zastavily na kafe a shodly jsme se, že tady ještě párkrát určitě zabloudíme. Dobré kafe a spousta krásných outdoor věcí, taková past na peněženku! Už při první návštěvě jsem nepodlehla a domů jsem odcházela s novým tričkem…
Víkend 23.-25.6.2023 - Chichibu Tama Kai National Park
V pátek odpoledne prchám na vlak vstříc novým zážitkům. V městečku Ashikaga mám více než hodinu času na přestup, a tak se jdu podívat na nejstarší univerzitu v Japonsku - pohladilo na duši, škoda, že jsem se nemohla zdržet déle. Po cca 3 hodinách jízdy vlaky dojíždím na konečnou stanici linky Chichibu railway. Povečeřím a vyrážím do lesa, kde na každém kilometru narazím na výstrahu před medvědy. Zvonečkem cinkám o duši (jsem moc ráda, že jsem si ho pořídila). Po chvilce se v lese začne stmívat a já vytahuji čelovku. Jen co se trochu upokojím, že se přeci není čeho bát, tak se ve tmě zjeví pár očí. Koukáme na sebe, to zvíře vypadá děsivě, nedokážu ho identifikovat. Na vlka je to moc svalnaté, na laň příliš nízké... Jak mi huba narostla, prosím ho, ať odejde... A po chvilce se tak stane. Později jsem se dopátrala, že to byl místní endemit, kamoshika, neboli serau malý, uf! Stoupání 600m+ k Mitsumine shrine vede hodně medvědoidním lesem. Blížím se k chrámu, jdu zkontrolovat, jestli jsou tady odemčené WC. Obcházím budovu a najednou na mě něco vrčí ze křoví. Tep se zvýší, kadence kroku také. Tady určitě spát nebudu! V areálu chrámu si mě všimne skupinka securiťáků, už si to na mě míří baterkami, určitě mě odsud budou chtít vyhnat. Koukám do mapy v mobilu, dávám jasně najevo, že tady procházím uprostřed noci mimo otvírací dobu jen omylem. V rychlosti proletím pohledem barevně ozdobený chrám. Ulehám nakonec pod přístřeškem na parkovišti.
Ráno teplé kafe a čaj z automatu a teplé WC prkýnko, co víc si můžu přát (ty předehřáté WC prkýnka a bidetové spršky mi budou v Evropě chybět)! Po 6. hodině ráno pokračuji lesem na nejvyšší vrchol oblasti Tokyo, Mt. Kumotori (2017m). Výhled na Mt. Fuji si přes mraky jen domýšlím, ale kochám se okolní přírodou, všemi odstíny zeleně, které mě obklopují. Nekonečnou stezkou po hřebeni, ideální pro trailový běh, za obdivu některých místních hikerů (že jdu takovou dálku) docházím až do Okutamy, odkud pokračuji podél řeky Tama, obhlédnout zítřejší kajakářskou trasu... cca 52km/3300m+ krásnými lesy. Ale ty opice jsem stále neviděla!
Večer zrelaxuji tělo v onsenu. Cestou vlakem do Mitake se potkávám s Adrewem, upovídaným Kanaďanem se slovenskými předky, žijícím v Tokyu, učitelem angličtiny a instruktorem kayakingu. Přespáváme pod přístřeškem u řeky Tama. Ráno, v klidu a beze spěchu (jak je u vodáků zvykem) posnídáme a připravíme výstroj. Řeka má tak akorát velké/malé peřeje, aby mi lehce zvedla adrenalin a zároveň, abych se stihla kochat tou nádhernou, člověkem neposkvrněnou krajinou. Za doprovodu volavek, kachen, dravců a dalších ptáků, proplouváme okolo skal, útesů, vodopádů, lesů... párkrát jsme museli kajak přenášet, jednou sbalit a přesunout se vlakem. Celý den na řece mi vzal veškerou energii. Z posledních sil jsem v noci dojela do Kiryu a došlapala na kole na ubytovnu. Ale byl to úžasný víkend. Děkuji přírodo, děkuji Andrejko!!!
26.6. - 2.7.2023
Ve škole konečně dokončuji přípravy na můj experiment (nejvyšší čas, už jsem se přehoupla do druhé půlky pobytu!) Částečně mě brzdí jazyková bariéra, protože student, který mi asistuje, trochu bojuje s aktivní angličtinou... V úterý ráno se s Ghazal hecneme a brzy ráno vyrážíme do parku na ranní jógu. Po dlouhé době se stavím do pozice lektora a provedu Ghazal její první lekcí jógy. Bylo to moc příjemné, protáhnout si po delší době tělo. Celý týden přemýšlím, kam se vydám o víkendu. Předpověd hlásí na široké okolí vydatné deště, v Alpách se vyčasí až v neděli, ale to už bych žádný větší výlet nestihla. Vzpomněla jsem si na fotky vulkánu Mt. Iwate, které jsem před nedávnem zahlédla na Facebookové skupině. Hora, která mě oslnila na první pohled! Mt. Iwate je sice od Tokya vzdálená vzdušnou časou téměř 500km, ale jede k ní přímý noční autobus a je to nejbližší zajímavé místo, kde má být tento víkend dobré počasí. Pohrávala jsem si i s myšlenkou zrelaxovat o víkendu u moře u proslulé Onagawy... já a odpočívat u vody? Nuda!
) a do druhé ruky zvoneček. Zvoním jako divá, zprava stále něco vrní, rychle to místo přeběhnu a mizím. Asi po 10 minutách potkávám v protisměru turistu (asi v mém věku). Poslechne si mou story, bere do ruky snickersku a se slovy "teď se bojím taky" vydatně zvoní a pokračuje směr Mt. Iwate. Zbytek dne mám úplně rozhozené nervy. Cinkám o duši, jsem rozklepaná, na blátivé stezce několikrát upadnu. Trochu mě uklidní další turista, kterého potkám později v protisměru. Postarší pán s milým úsměvem mi poklidným, až meditativním hlasem povídá, že "no bears here". Toho mi seslal anděl, aby mě uklidnil. Tak či tak jsem ráda, že mám dnes v plánu jen cca 25 km a že ještě za světla bezpečně dorazím do útulny Mitsuishi Shelter.
Byl to pro mě velmi vyčerpávající víkend, tentokrát více psychicky než fyzicky. Uvědomila jsem si, jak jsme na té planetě Zemi jako jedinci nicotní. Jsem vděčná, že mi příroda dovolila vidět další kus její krásy, a že mi dovolila vrátit se ve zdraví zpět domů. Japonci si jsou velmi dobře vědomi toho, jaké mají přírodní bohatství a velmi kladou důraz na to, aby za sebou nezanechali v horách (v rámci možností) žádné stopy. Tady nikdy nenajdete na stezkách odpadky, ani papírové kapesníčky ve křoví! Važme si přírody, neubližujme jí, ona nám všechno vrátí. Díky, přírodo, za ty zážitky! Díky, Quinlane, za cenné rady!
Druhá půlka deníku pokračuje TADY
Komentáře (1)
Ráďa
"SUBARASHÍ "?
S NADŠENÍM A ZVĚDAVOSTÍ OČEKÁVÁME DALŠÍ TVÉ PŘÍBĚHY JIMŽ BĚŽÍŠ NAPROTI PO TÉ NÁDHERNÉ ZAHRADĚ JAPONSKÉ ?.
Radek K.✋
Odpovědět