JAPONSKO 2023

SNY JSOU OD TOHO, ABY SE PLNILY!

V roce 2019 jsem zatoužila po hlubším sebevzdělání a přihlásila jsem se na doktorské studium na VŠB-TU v Ostravě. Návrat na akademickou půdu byl pro mě příjemným zpestřením, vnesl mi do života nové výzvy. A jednou z nejzásadnějších byla povinná stáž v zahraničí. Mnozí dospěláci v mém (decentně řečeno vyzrálém) věku volí v takovém případě konzervativnější výjezdy do okolních krajin. Já, člověk dychtící po poznání ve všech směrech jsem měla jasno. Jako motorářka jsem se zaměřila na krajiny, ve kterých se vyvíjí ty nejlepší spalovací motory a velmi brzy jsem seznam zredukovala na jedinou možnou volbu, Japonsko. Měla jsem obrovské štěstí, že náš proděkan pro internacionalizaci a lidské zdroje doc. Zdeněk Poruba do Japonska v minulosti vycestoval a pomohl mi navázat kontakty s tamní univerzitou (za což mu z celého srdce nesmírně děkuji!!) Na doporučení doc. Poruby jsem zvolila univerzitu sídlící na malém městě, Gunma university. Vzhledem na celosvětovou epidemii koronaviru se můj odjezd na stáž posunul až na jaro 2023. Bylo to dlouhé čekání, vyřizování nejrůznějších formalit. Ale nakonec se podařilo a na konci dubna 2023 jsem si odjela splnit jeden velký sen, a to nejen profesní, ale také cestovatelský. Níže si můžete přečíst zápisky z mého deníku popisující 4 měsíční pobyt v této exotické krajině, krajině vycházejícího slunce.

Odjezd!

V pondělí 24.4.2023 opouštím domovinu. Před odjezdem byl trochu stres, musela jsem zajistit hlídání dětí (rozuměj koček), hlídání kombuchy, zalévání kytek, nabíjení auto/motobaterie, výběr pošty… Není to sranda, odjet na tak dlouhou dobu.

Exotika začíná již po přejetí česko-slovenských hranic: „Člověk přejede jen kousek od baráku a už se cítí jako někde na Balkáně. V každém vagónu několik cikánů, v tom našem dokonce z mobilu vyhrává gypsy music. Čekám, jestli se začne i zpívat a tančit... a to jsem v civilizovaném Západním Slovensku, na cestě do hlavního města!“… „Cesta slovenským vlakem nabírá grády: muzika furt jede a přičmoudlí občané už začali ládovat syrové párky, "voní" mi to až pod nos“.

V Bratislavě přespávám a ráno odjíždím z nově zrekonstruované autobusové stanice Nivy směr vídeňské letiště. Už se cítím zase jako v civilizované krajině :) Do Tokia letím s mezipřistáním v Taipei. 12 hodin + 3,5 hodiny v letadle k mému překvapení utečou jako voda. Na letišti v Tokiu zvládám poměrně rychle veškeré formality – bezcelní prohlášení, žádost o kartu rezidenta, následně vyzvednutí a aktivace japonské SIM karty. Jakmile se připojím na data, kontaktuji koordinátorku z Gunma university, která mě má čekat v Kiryu na vlakové stanici. Mám před sebou cestu expresním vlakem do Tokia, následně Shinkansenem do Takasaki, a potom lokálkou do Kiryu. Nákup lístků byla trochu divočina, ale poprala jsem se i s tímto úkolem. Na přestup na Shinkansen a na dokoupení příplatku na tento rychlovlak jsem měla v Tokiu asi 18 minut. Než jsem vystála frontu na lístky a než jsem pochopila, že do turniketu musím vložit oba lístky (to standardní jízdné i příplatek na shinkansen) – rozuměj, oba lístky dáš na sebe a najednou je dáš vcucnout do čtečky! … tak uteklo mých 18 minut a do vlaku jsem naskakovala v posledních vteřinách. Přesně podle časového plánu mě vlaky dovezly do Kiryu, kde mě čeká odvoz na ubytování a také se zastavíme v obchodním domě na nákup toho nejnutnějšího (tedá já byla z toho obchoďáku tak vykulená, že jsem skoro nic nekoupila - nechtěla jsem večer paní koordinátorku zdržovat, tak jsem nákupy odložila raději na další dny).

Čtvrtek 27.4.2023 aneb „tři-na-třetí; dvě-na-druhou“

Ráno mám opět sraz s paní koordinátorkou, která se mnou vyřídí potřebné formality. Na obecním úřadě vyřizuji občanství (teď jsem oficiálně občanem města Kiryu!), na poště platím zdravotní pojištění, ve škole potom další pojištění (pro práci v laboratořích), ve student office platím ubytování za první měsíc (v Japonsku se platí téměř vše zásadně v hotovosti) a vyptávám se na všemožné organizační záležitosti. Sejdu se také s mým vedoucím, profesorem Zamou, setkám se také s jeho studenty (bobci, jací byli vyplašení a stydliví, sotva ze sebe pár anglických slov vydali). Profesor Zama je frajer, skvěle se o mě stará – hned mi dal klíče od mé nové kanceláře, dal mi k dispozici tiskárnu, seznámil mě se sekretářkami a hlavně!!! zajistil mi univerzitní bicykl (který mám zapůjčený zcela zdarma). Tady na kole jezdí všichni, je to skvělý nástroj pro dopravu po městě, dokonce i ta jízda vlevo je v tom malém provozu překvapivě jednoduchá.

Večer mě pan profesor a vedoucí katedry zvou na večeři. Tedy, když mu přiznám, že lokální pivo i sake určitě ráda vyzkouším, tak večeři přejmenuje na „party“ :))) Byli jsme ve velmi tradiční japonské restauraci, kde jsou stoly schované v boxech a obsluha ke stolu přiklekává. Já dostala pochvalu za můj skill s hůlkami, vyzkoušela jsem nové druhy zeleniny, dali jsme po kalíšku a náramně dobře jsme se zabavili. Tomu říkám narozeninová párty :)

Pátek 28.4.2023

Vstřebávám všechny nové vjemy. Mohla bych vše rozepsat na několik listů, Japonsko je prostě úplně jiný svět (a to jsem na malém městě, co teprve bude v Tokiu!?!) Řeším různé vstupní organizační záležitosti, doplňuji zásoby potravin a dokupuji nádobí (protože v kuchyni žádné erární nemáme). V barevných supermarketech nevím, kam dříve koukat, strávím tady strašného času (taky proto, že si všechno musím překládat pomocí Google Lens, žádné anglické nápisy tady nejsou). Večer se seznamuji s jednou ze sousedek z kolejí, Ghazal z Iránu, fajna holčina.

Víkend 29.-30.4.2023

Sobotu zahájím projížďkou na mém městském kole k nedaleké vodní nádrži. Je krásný slunečný den, s ultratěžkým převodem se do sebemenšího kopce trápím, v závěrečném stoupání to těžké kolo tlačím, ale cesta zpátky dolů jde jako po másle. Na oběd mě Ghazal bere do místní oblíbené rodinné restaurace, kde si dávám obědový set zahrnující mj. místní specialitu, široké udon nudle. Po obědě mě Ghazal provází na kole po městě, zařizuji si čipovou kartu na jízdu vlakem, dokupuji další doplňky do mé skromné domácnosti. V supermarketu prozkoumávám různé gastro-specialy (o jídle budu muset později sepsat samostatný článek). Odpoledne uteklo jako voda.

Neděli mám odpočinkovou, musím se vzpamatovat z toho kulturního šoku. Také celý den plánuji program na další týden, kdy je v Japonsku Golden Week, tedy celostátní svátky. To pro mě znamená volno ze školy a jedinečnou příležitost vycestovat do vzdálenějších míst a poznávat krajinu…

Týden 1.-7.5.2023 - Golden Week v Kyoto

Od středy v celé zemi začaly velké svátky, tzv. Golden Week. Mnozí Japonci si vzali dovolenou už od začátku týdne. Já jsem na Golden Week neměla připravený žádný konkrétní program, protože jsem do poslední chvíle kvůli čekání na víza nevěděla, jestli v tuto dobu již budu v Japonsku a jak to všechno bude. Program na celý týden jsem si načrtla na poslední chvíli, o víkendu jsem koupila autobusové jízdenky a v pondělí odpoledne jsem již vyrazila směr Tokyo, odkud mi jel noční autobus do Kyoto. V Tokyo jsem si nechala 2,5h rezervu, abych v klidu našla místo odjezdu autobusu a abych mohla nasát trochu atmosféry nočního Tokya. Bylo to ohromující!

Po 22. hodině usedám do autobusu, který mě krátce po 6. hodině ranní vysadí v Kyoto. Mé první kroky vedou směr Kyoto trail, lesní stezku lemující hranici města. Hned za městem procházím první komplexy chrámů, vyšplhám se na posvátnou horu Inariyama a sestupuji zpátky dolů, k hlavní svatyni Fushimi Inari Taisha. Čím jsem blíže svatyni, tím více jsem obklopena davy turistů, kteří přišli za jedním z největších lákadel města. Narozdíl od ostatních pokračuji po Kyoto trail dále na jih, dojdu až k hradu Momojama, odkud úzkými uličkami prokličkuji až k říčce Uji. Totální relax u vody na slunci, pozoruji projíždějící lodě s turisty, vedle mě brnká na kytaru důchodce... Pokračuji podél vody až k soutoku s řekou Katsura a vracím se zpět do centra. Byl to dlouhý den a nocleh v krásném hostelu v centru města mám jako za odměnu.

Dopřeju si delší spánek a až v pozdní dopoledne vyrážím směrem k historické čtvrti Higashiyama. Kyoto je město Gejš, můžete si zde zapůjčit oblek a nechat se nalíčit jako Geiša. Překvapilo mě, kolik dívek se v tom teple nechalo na tuhle atrakci nalákat. Já si v krátkém rukávu užívám krásného dne, potuluji se uličkami, mezi chrámy... Večer nahlédnu do čtvrti Gion, nevynechám proslulou uličku Pontocho plnou barů, s úžasem sleduji život nočního Kyota. Na pár minut se zastavím v prostoru, kde se tančí samba. Nikdy jsem tyhle samba večery nezažila, na každou skladbu si tanečníci prohazují partnerky. Jsem vysmátá jako lečo a nemůžu spustit oči z tanečního parketu. Jen taktak odolám, když mě jeden muž vyzývá k tanci. Tak ráda bych, ale... celý den se potím v tom tričku a samba je tak kontaktní, to jsem tomu tanečníkovi nemohla udělat :) Nočním městem se přesouvám přes stezku filosofů zpět do lesů. Jdu opět na východní okraj města, vyšlápnu si kopec nad městem a na vyhlídce na Kyoto trail si ustelu spacák.

Ráno balím spaní a přesouvám se na hlavní nádraží, odkud přejíždím do města Nara. Je to jedno z mála míst, kde si zaplatím vstupy na místní atrakce. Obrovský dojem na mě udělá japonská zahrada Isuien, nemohu se na tu krásu vynadívat. Přesouvám se do největší dřevěné budovy světa, chrámu Todaidži. Je to taková větší skoro-beskydská roubenka, ve které se nachází téměř 15m vysoká bronzovo-zlatá socha Buddhy Daibucu. Po levém boku Velkého Buddhy sedí bódhisattva paměti a moudrosti Kozúbó bosacu, ke kterému se chodí modlit studenti za úspěch ve studiu (tak se symbolicky přidám). V chrámu jsou ještě další dvě velké krásné sochy strážců Velkého Buddhy - toho, který vše vidí a toho, který vše slyší. Úžasný zážitek! Před chrámem je obrovská vstupní brána Nandai-mon, kterou "hlídají" dva strážci, dřevěné sochy ze 13. století (prý snad nejkrásnější dřevěné sochy v celém Japonsku). Procházím také další chrámy v Naře a procházku ukončím výstupem na vyhlídku nad městem. Potom už chvátám na vlak zpět do Kyoto a hned přesedám na spoj k největšímu jezeru v Japonsku, Lake Biwa. Od vlakové zastávky si vyšlápnu do lesa mimo civilizaci, kde opět rozložím spaní.

Brzy ráno v rychlosti sbalím postel a pokračuji ve výstupu k lyžařskému středisku, na horu Horai. Po ránu na vrcholku hodně fouká, v 8:30h se teprve rozjíždí lanovky, takže já procházím středisko ještě s minimem turistů. Pokračuji dále na sever směrem k nejvyššímu vrcholu tohoto pohoří, Mt. Bunagadake. Překvapí mě prudká stoupání. Očekávala jsem víceméně hřebenovou túru, nakonec se terén ale hodně divoce vlní. Mění se ráz krajiny, od jehličnanů po listnanté lesy s keřy posetými růžovými květy. Zamračenou oblohu proštřídá jasné nebe. Lesní stezky se změní na vápencové uličky... Nakonec sestoupám dolů až k jezeru, kde mám objednaný nocleh v hostelu. Mile mě překvapí veřejná vana v hostelu (Japonci se tradičně každý den koupou ve vaně, proto je po celé krajině tak obrovské množství veřejných van "bath" a veřejných horkých pramenů "onsen"). Po večeři se na pár minut naložím do 40° vany a v posteli potom usnu jako mimino.

Ráno přejedu vlakem podél jezera pár kilometrů na jih a vydám se opět do hor. Stoupám z městečka Hieizan Sakamoto vzhůru k dalšímu nádhernému komplexu chrámů. K nejvýše položeným chrámům stoupám až 300 výškových metrů a kochám se výhledy na jezero. Pokračuji dále do lesa, do kopců. Mým cílem je přejít přes hory zpět do Kyoto. Přicházím k dalšímu, před turisty skrytému, velkému komplexu chrámů. Od chrámů pokračuji po stezce Hira Hiei trail, následuji fáborky z ultratrailu, který se tady dnes běží. Napojuji se opět na jeden z úseků Kyoto trail. Dnešní trasa je opravdu krásná, potkávám minimum lidí a užívám si zvuky a vůně lesa. Cítím se jako ryba ve vodě, už mi ani nevadí ten těžký batoh, který celou dobu tahám na zádech. A to jsem dnes na stezkách vystoupala možná tolik schodů, co za celý týden na dovolené na Madeiře (a to je co říct). Další chrámy a já fotím jako o duši... Na vrchol hory Hiei nakonec nejdu, protože jsem se při tom všem kochání hodně zdržela a nahoře je stejně zataženo a mraky brání ve výhledu. Poklusávám rychle dolů do města, protože potřebuji být před 21 hodinou na ubytování. Tentokrát spím v homestay u důchodkyně, v severní části Kyoto. Je to hodně starý dům, s tradiční architekturou a s vybavením odpovídající stáří majitelky. Silně autentický zážitek.

Podle předpovědi už od včerejší noci prší. Ono doslova lije. Po snídani přecházím k chrámu Kinkakudži, který je známý především pro svůj Zlatý pavilon (budova pokryta pláty zlata). Přes další chrámové komplexy dojdu na vlakovou stanici a přiblížím se do čtvrti Arashiyama. Déšť je opravdu vytrvalý, ruce mám promočené, takže si nakonec kupuji deštník - každý v Japonsku má deštník, neměla bych vyčnívat z davu :) Procházím bambusovým lesem do zahrad Ōkōchi Sansō, kde si potom dopřávám šálek matcha čaje (kdo nepil matchu, jako by nebyl v Kyoto). Krátce se ještě toulám místním parkem a potom už se vracím vlakem zpět do centra, kde mám koupený lístek na představení v divadle Gear. Show kombinující break-dance s pantomimou, doprovázená světelnými efekty, artistickými kousky a kouzly. Byla to moc příjemná kulturní vložka. Z divadla se přesouvám přes trh Nishiki zpět do čtvrtí Gion a Higashiyama a vychutnávám si prázdné ulice zahalené do tmy, stále vytrvale prší a od mokrých chodníků se odráží světla pouličních lamp. Přesouvám se zpátky na hlavní nádraží, odkud mi jede noční vlak zpět do Tokyo. TO BYL, PANEČKU, VÝLET! Cca 150 km v nohách a nespočet zážitků v paměti! Město Kyoto se 17 UNESCO památkami, s cca 2000 chrámy, původně hlavní město Japonska, i další okolní místa rozhodně stály za vícedenní návštěvu.

Snažila jsem se celý výlet pojmout spíše nízkorozpočtově, tedy levné ubytování, jídlo ze supermarketů, minimum přesunů vlakem... Celkové náklady za týdenní "dovolenou" (ceny jsou během Golden Week vždy vyšší než obvykle):

Noční autobus Tokyo-Kyoto a zpět - cca 2000 Kč

Cestování vlakem - cca 1250 Kč

Potraviny - cca 1350 Kč

Ubytování, vstupy do chrámů a do divadla - cca 3200 Kč

Celkem cca 7800 Kč

8.-21.5.2023

Po návratu z Kyoto je třeba začít pracovat na výzkumu. Koneckonců, to je hlavní důvod, proč jsem tady přijela :) Od profesora Zamy dostávám podklady k teoretické přípravě (několik odborných článků). V rámci mého výzkumu bych se měla zabývat tloušťkou palivového filmu, který po vstřiku paliva do válce ulpí na stěně pístu. Krásné téma, u kterého budu používat supermoderní techniku. Ovšem jako motorář rozumím hlavně tomu, proč se takový výzkum dělá a moc jsem zvědavá na výsledek. Samotný proces (experiment a jeho vyhodnocení) je pro mě zcela novým tématem, musím si nastudovat hodně teorie z oblasti optiky, lomu světla, vlnění… Tomu říkám výzva!

Přes týden jsem tedy hlavně na univerzitě, dvakrát se mi podařilo vyběhnout do kopečků nad městem. O víkendu zůstávám v Kiryu, abych si trochu odpočinula. Přes víkend taky celkem hodně pršelo, tak se mi ani nikam moc cestovat nechtělo. Pauza přišla vhod. A strávila jsem nějaký čas v kuchyni, protože jsem dostala čerstvý výhonek bambusu…

Následující týden se už dostávám i do laboratoře a osahám si aparaturu potřebnou pro můj experiment. S profesorem Zamou a jeho studentem konzultujeme postup prací (použité palivo, typy laserů, proces kalibrace,…) Čekáme ještě na dodávku jednoho zdroje světla, takže zatím pokračuji v teoretických přípravách a chystám si podklady na odborný článek, který by měl být hlavním výstupem mé stáže.

Další víkend už je o něco veselejší. S Ghazaleh vyrážíme v sobotu do nedalekého města Takasaki. Zatímco Ghal, která tady žije už rok, plánuje projít obchodní domy, tak já ji ještě před nakupováním nalákám na (pro ni neznámou) druhou stranu města, a to do parku, uprostřed kterého se tyčí téměř 42 metrů vysoká socha Bohyně milosrdenství. Schodištěm uvnitř sochy vystoupáme na vyhlídku až do úrovně jejich ramen. Hodně netradiční zážitek! Ghal chtěla v Takasaki nakupovat a samozřejmě to skončilo tak, že si nové oblečení (konkrétně šaty) koupila Petra. Při té příležitosti se naučila nové slovíčko: subarashí (úžasný).

V neděli odjíždíme pro změnu více do přírody, autobusem se necháme vyvézt až k vrcholu neaktivního stratovulkánu Akagi, kde si v pohodovém tempu vyšlápneme až na nejvyšší vrchol Mt. Kurobi. Beru ohled na parťačku a výlet pojmu opravdu jako procházku. Pomalé tempo mi ale nijak moc nepřekáží, protože se mám čím kochat, všude okolo nás jsou květy poseté keře a každou chvíli se otevírají výhledy na okolní krajinu. Po návratu do Kiryu předvedu ještě svůj assembly skill - Ghal si koupila novou postel, kterou jí doručili v rozebraném stavu a nevěděla si s montáží rady. Ještěže má kamarádku strojní inženýrku :)

22.-26.5.2023

Tento týden se ve škole nic zvláštního neděje, pokračuji ve své práci a ve studiu. Ve volném čase konečně více prozkoumávám okolní kopečky. Našla jsem si tady „svůj“ tréninkový kopec, Mt. Azuma. Na cca 10kilometrovém okruhu přes tuto horu nastoupám (dle trasy) 450-750 výškových metrů, což je slušná nálož. Při každém výběhu ladím trasu, protože mnohé cesty z aplikace mapy.cz ve skutečnosti neexistují, nebo z ničeho nic končí, a tak občas bloudím lesem a hledám stezky.

Ghal mj. učí malé děti angličtinu na místní soukromé škole a dohazuje mě paní vedoucí, která shání nové lektory. Abych se rozkoukala, tak jsem minulý týden absolvovala 2 lekce s dalšími lektory (jen tak na čumendu) a tento týden jsem už dokonce vedla svou první samostatnou lekci. Beru to jako skvělou příležitost poznat lépe místní kulturu a mentalitu Japonců. Děti jsou milé, poměrně hezky mluví anglicky (ve věku 7-10 let). Občas to na mě zkoušely i japonsky, ale já jim nerozuměla ani slovo, protože zatím si umím japonsky tak akorát objednat vodu, čaj a sushi. Také jsem svou slovní zásobu zatím zvládla obohatit o slovní spojení jako „cool“ právník, pěkný student, doktor, učitel… No alespoň vím, že mě děti pomlouvají, když říkají něco o sensei (učitel).

27.-28.5.2023 - víkend v NP Nikkó

Nejvyšší čas vyrazit do hor! Naplánovala jsem si celkem náročnou trasu v nedalekém Národním parku Nikkó. V sobotu krátce po 6 hodině ráno sedím ve vlaku směr Nikkó, po 9 hodině už procházím městem okolo údajně jednoho z nejfotogeničtějších mostů v Japonsku (no nevím) a okolo svatyně Tóšógú, svatyně Futarasan a chrámu Rinnódži zapsané mezi památky UNESCO. Mám dnes před sebou dlouhou cestu, takže památky z dálky pozdravím a fičím do lesa. Téměř 2000 výškových metrů na první horu není zadarmo. Cestou doženu lokálního turistu, který se velmi udivuje nad mým dnešním plánem a upozorňuje mě, že jsem si vybrala příliš těžkou trasu. Já ho uklidňuji, že vím a že mám v batohu výbavu pro případně nouzové přespání v horách... Na prvním vrcholu Mt. Nyoho (2483m) turista upozorní všechny přítomné, kam se ta holka z Česka s tou krosnou na zádech dnes vydala. Trochu jsem znejistila, když jsem viděla ty překvapené výrazy, ale hodila jsem do sebe malou svačinu a pokračovala v cestě. Měla jsem před sebou ještě další 2 vrcholy s výškou přes 2300m (žádná tupá hřebenovka, pěkná houpačka) a na závěr posvátnou horu Mt. Nantai ( 2486m), ze které už jsem jen sestoupala asi 1200 výškových metrů k jezeru Chuzenji. Přes den se hodně zatáhlo, no alespoň jsem při té dnešní náročné trase neztrácela čas na vyhlídkových místech. K jezeru jsem sestoupala krátce po setmění, ve městě jsem se zkulturnila (ještě že tady mají všude čisté veřejné WC) a našla jsem si místo na spaní u stezky lemující jezero.

Asi ve 3 hodiny nad ránem mě budí kroky kolemjdoucích s čelovkami. Myslela jsem si, jak jsem se dobře nezašila, jenže kousek ode mě bylo zřejmě nějaké motlitební místo, takže tady bylo trochu rušno. Ale hodní byli, nechali mě v klidu dále spát. Před 7 hodinou jsem už sbalená a mířím si to směr vodopády Ryúzu. Na poslední chvíli se rozhodnu upravit dnešní trasu - nepůjdu podél jezera, ale přes hřebínek nad jezerem. Výstup na Mt. Takayama byl příjemnou rozcvičkou. Pak ještě kousek podél jezera (ta cca 24km stezka okolo jezera je fakt krásná, pro důchodce a rodiče s dětmi ideální na procházky) a vzhůru do hory! Nastoupám téměř 700 výškových metrů na kopec, ze kterého není přes stromy nic vidět... ale ta stezka byla sama o sobě moc kochací! Mile mě překvapí, když se při sestupu les otevře a nabídnou se mi nádherné výhledy nejen na jezero Chuzenji s dominantou Mt. Nantai, ale i na mnohé další kopce v okolí. Den jako malovaný, slunce hřeje a já jsem vysmátá jako lečo. Jen sestup ze sedla Azegata Pass byl trochu náročnější, protože jsem byla asi jediná, kdo se vydal sestupovat na opačnou stranu hřebene od jezera. Stezka byla čím dál méně čitelná, po chvíli mě zavedla k říčce, kterou jsem musela několikrát přejít. Pomalu to začínalo vypadat na canyoning (s tou krosnou dost nekomfortní). Naštěstí po chvilce se stezka odklonila od řeky a až do vesnice Mató jsem šla po zarostlé cestě, která kdysi zřejmě sloužila pro stavební stroje při zpevňování koryta řeky a stavění hrází. Prakticky všechny mosty byly zničené (možná od zemětřesení), jednou jsem vyzouvala boty a brodila, ale nakonec jsem šťastně dorazila do cíle dnešní kochací trasy, do vesnice Mató.

Aby se mi ten den trochu okořenil, tak stejně jako včera ráno, tak i dnes na konci treku jsem mále přišlápla nějakého hada (včera celý hnědý, maskovaný v jehličím poseté stezce, dnes o něco větší, krásně zabarvený). Naštěstí oba plazi si mě všimli a stihli se mi odplazit z cesty. Hold, tady když vyleze sluníčko, tak je třeba koukat pod nohy! Ani nevím, jestli jsou tady nebezpeční plazi, a možná je to tak i lepší, ať nestresuju :)

Náročný víkend, při kterém jsem nachodila asi 57km a nastoupala 5500 výškových metrů, jsem završila královsky: V Mató mi asi o 10 minut ujel vlak, takže jsem se začala psychicky připravovat na 1,5 hodinové čekání ve vesnici, kde se dá koupit tak akorát nápoj z automatu. Na nádraží se ale najednou zjevil historický vlak, který jezdí na trati Watarase Gorge Railway jen v sezóně, a to o svátcích a víkendech (v běžném jízdním řádu jsem tento spoj nenašla). U průvodčí s nadšením kupuji jízdenku a prosím ji o místo ve druhém vagónu, který má dřevěné lavice a otevřený prostor bez oken - vítr ve vlasech musí být. Pohádková trať údolím, která byla původně zprovozněna v roce 1911, aby obsluhovala měděný důl, o pár let později se zde zavedla i osobní doprava. Cestou vlak několikrát přibrzdil na významných místech a paní průvodčí to komentovala (určitě zajímavé informace, ale japonsky)... To byl, panečku, zase krásný výlet. Japonsko nepřestává překvapovat.