Z Orobských Alp do centra středověkého Bergama podruhé
140km / 9500m+ / 32:56hod
Výsledky ZDE (4. žena, 25. celkově)
Aktivita na strava.com ZDE (prvních 103km, dokud vydržely hodinky)
Takové horko. Jak jsem to mohla před 2mi lety v tom horku tak rychle zvládnout? A to teď jsem ještě čerstvá, na prvním stoupání, ale jaké peklo bude zítra odpoledne, když už seběhneme do nižších nadmořských výšek? Vždyť minule jsem neměla daleko od kolapsu. Ale letos dorazím do cíle asi až pozdě večer, a to už se trochu ochladí i ve městě. Teda, snad dojdu do cíle. Dostala jsem za loňské vítězství startovní číslo 1, to by byla ale ostuda, kdybych to vzdala a do cíle nedošla.
Takových pochyb, tolik strachu. Stojí mi to vůbec za to? Jistě že ano! Všechno má své pozitivní i stinné stránky. Sice jsem letos na Orobii cítila velký psychický tlak a zodpovědnost. V roce 2016 jsem tento závod velmi nečekaně velmi dobře zaběhla. Každý se mě ptá, jestli jedu obhájit vítězství. I když tu otázku nemyslí všichni vážně, tak jistou míru zodpovědnosti cítím. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tehdy rychle zaběhla jen náhodou. Letos nemám na ultra-trailech dobré výsledky. Po zdravotní pauze se rozbíhám od nuly. I když cítím, že s každým závodem více a více sílím. Cítím čím dál více radosti a více si ty závody užívám.
Volné startovné od Slovak Ultra Trail bylo takové pošťouchnutí, takový signál, že je čas se do krásných Orobií vrátit. Sama od sebe bych tu odvahu nenabrala. Mám obavy, že to bylo unáhlené rozhodnutí a že na tak těžký závod nejsem ani zdaleka připravená. Na druhou stranu se moc těším. Léto bez italských hor není to správné léto.
Od startu jsem cítila, že nemám ani zdaleka tolik energie jako v roce 2016. Pálící slunce a horký vzduch mi v prvním stoupání nedovolí pořádně se nadechnout. Nahoře na hřebeni doháním několikrát běžce, kteří jsou na technickém úseku pomalejší. Minule mi tady nikdo nezavázel, teď předbíhám v nebezpečném terénu spoustu lidí. Přesto jsem asi dost hluboko ve startovním poli.
Je to tady stejně krásné jako minule. Možná ještě hezčí. Nejsem z těch výhledů už tak překvapená, o to více si je vychutnávám. Aaaaaaach, to je tak vzrušující! Spoustu úseků z trati si pamatuji. Dokonce někteří dobrovolníci si pamatují mě. Aniž by mohli přečíst jméno na mém startovním čísle, tak už z dálky na mě volají „Grande Petra! Brava!“ Letos sice Petra není až tak „grande“, ale ty úsměvy a pozitivní energii s radostí přijímám a dobrovolníkům úsměvy opětuji. Zase je tu tak skvělá atmosféra!
Od 50.km stoupáme na chatu Baroni al Brunone. Najednou si uvědomuji, že minule se mi začalo stmívat na začátku tohoto dlouhého stoupání. Letos jsme sice startovali o hodinu dříve, ale mám pocit, že jsem toho za světla stihla vidět nepatrně více. Tyhle vodopády jsem posledně jen slyšela ze tmy, teď jsem některé ještě i viděla. Takže asi nejdu až tak úplně pomalu.
Když vystoupám k chatě, uvědomím si, že tentokrát nebyli v kopci žádní fanoušci. Všichni sedí na piknikových dekách tady nahoře a popíjí víno. Laďa mě několikrát upozorňoval na úplné zatmění měsíce. Nasměřuji pohled doprava a naskýtá se mi výjimečný pohled. Tomu říkám načasování, já jsem vystoupala zrovna v tom nejlepším. Když potom traverzuji velmi technickým terénem od chaty dále po trati, kontroluji letmými pohledy odkrývající se měsíc, jehož záře sílí na intenzitě.
Tady ten krátký úsek přes suťoviště si pamatuju, ten se mi hodně nelíbil. Ale ty 3 sněhové pole, to už si nepamatuji, že bychom je minule přecházeli, a to je dost zvláštní. Při svítání se dostávám na velmi obávaný úsek na trati – minule jsem náročné klesání k chatě Alpe Corte velmi proklínala. Letos to kupodivu nebylo takové utrpení.
Otevírají se pohledy na poslední velké hory na trati. Do červena zbarvený horský masiv od vycházejícího slunce je nádherný. Těším se tam! Na hlavní občerstvovačce na Passo di Zambla dám poslední větší pauzu. Čeká mě poslední vysokohorské stoupání. Dalších 30km už budu muset prostě nějak přežít a pomalu po zvlněném terénu sestoupat do cíle. Naštěstí se trochu zatahuje a na obloze je dost mraků.
Na posledních 15km už mě při delším seběhu pálí stehna. O otlacích na chodidlech ani nemluvím, na ty tady trpí i běžci s nejutlumenějšíma a nejodpruženějšíma teniskama. Kupodivu já jsem mírné otlaky na chodidlech začala ve svých barefootech cítit až někdy po 90km. Samozřejmě teď před cílem je to mnohem intenzivnější.
Posledních pár set metrů do cíle. Už jsem vystoupala nad staré město v Bergamu a musím jen seběhnout na hlavní náměstí. Cítím obrovskou úlevu, že jsem to zvládla. Jsem na sebe pyšná. Na posledních metrech mě přijde povzbudit Kuko, který včera běžel městskou 20km variantu závodu. Už se blížím k náměstí, vidím cílový oblouk a za ním to zaplněné tleskající náměstí. Jsem dojatá a šťastná. A velmi bolavá. Je neuvěřitelné, do jakých fyzických výkonů a masochistických stavů nás dokáže silná hlava dostat.
Děkuji Slovak Ultra Trail, že jste mě na závod pozvali. Děkuji mým věrným partnerům MONTANE a VIVOBAREFOOT za skvělou výbavu. Děkuji Kukimu za doprovod a pohodový prodloužený víkend v Bergamu. Děkuji všem přátelům a známým za podporu. Děkuji organizátorům, že nám umožňují vidět tyto krásné hory v jednom víkendu. Mé srdce je naplněno krásou a radostí.
Na závodě jsem stejně jako v roce 2016 běžela ve VIVOBAREFOOT Primus Trail FG. Na občerstvovačce na 44.km jsem si jen přezula do druhých stejných bot (jen o číslo větších). Po celou dobu jsem měla na sobě vzdušné kraťásky MONTANE z Via Trail série. Krátké tričko MONTANE Sonic jsem v poslední třetině vyměnila za novinku – velmi vzdušné a jemné tričko bez rukávů MONTANE Snap Tank. Nepromokavou minimusku a kalhoty jsem po celou dobu závodu preventivně nesla na zádech v batůžku MONTANE Via Snap 4.
