Nekonečná 100mílovka Malopolská

pondělí, 05. červen 2017

REGATTA ULTRA-TRAIL MALOPOLSKA

19.-21.5.2017

cca 170km / 9000m+ / 32:06hod

Kompletní výsledky zde

Můj záznam na strava.com zde a zde a zde

20170605 224931

Regatta Ultra-Trail Malopolska je závod výjimečný hned z několika pohledů:

1. Lokalita závodu je zcela nenápadnou oblastí, podrobnější průzkum mapy ale prozradí, že vás tady čekají překvapivě prudká stoupání, místy navíc s velmi technickými úseky.

2. Veškeré občerstvení je zde VEGETARIÁNSKÉ! Aniž si to mnozí uvědomili, tady na maso na talíři nenarazíte. Ba dokonce, výtěžek ze startovného organizátoři použili na pomoc opuštěným zvířatům!

3. Překvapilo mě, že na startu běžci nevypálili, jako je tomu zvykem na našich CZ-SK ultra. Od začátku všichni vyklusli pohodovým tempem, jakoby si všichni uvědomovali, že to nesmí přepálit

 FB

Cca 166.kilometr

Pro změnu má teď krizi Dalík. To poslední velké stoupání mu nesedlo. Já raději stoupám, protože při seběhu mě šíleně pálí ty otlaky na chodidlech, které jsem si já koza neošetřila. Strašná bolet! Derou se mi slzy z očí. Abych se nerozbrečela úplně, snažím se meditovat a vnucovat si myšlenku, že bolest je jen pocit, který mohu přehlížet. Nádech-výdech! To je bolest!!!

Do cíle je to už jen kousek. Lije jako z konve. Ten chodník byl na startu úplně krásný, pohodlný. Teď jsou tady kaluže a hromady bláta. Jsme jako 2 retardi, na pokraji sil. Musí na nás být strašný pohled :) Při životě nás drží už jen vidina nedalekého cíle. Počítáme poslední stovky metrů a nemůžeme uvěřit tomu, že projdeme cílovým obloukem jako první finišeři 170.kilometrové trasy.

V cíli už nás očekávají. Z dálky nás zaměřuje čelovka a slyšíme potlesk a slova povzbuzení. Týýýýý bláááááho, tohle byl jiný úlet!

 

Cca 35.kilometr

Směřuji pohled na nebe. Jsme mimo města, je černočerná tma a obloha je poseta hvězdami. A je to tady zase. Můj rituál: zastavím se na pár sekund, vypnu čelovku.

„Vidíte ty hvězdy? No není to nádhera!?!“ pokouším se oslnit Dalika a dalšího spoluběžce z Polska.

Chlapci přitakají, zapínám čelovku a pokračujeme. Tady se ještě vrátíme při zpáteční trase. To už bude světlo. Jak se tady asi budu cítit?

 

20170605 224424136.kilometr

Výstup na schronisko na Luboniu byl božííííí. Takový skyrunning po polsku. Připomíná mi to tady ten technický výstup na Ještěd. Překračujeme velké balvany, místy provozujeme více lezení než běh, tady byste malé děti snad ani nevzali. Takhle nějak to asi bude z většiny vypadat v srpnu na 140km trase L´Echappee Belle – jó, to bude taky velká sranda.

Ta kontrola na schronisku na Luboniu vypadá úplně jinak než první noc. Včera tu měli skvělé měkoučké želatinové bonbóny. Ach, já hříšnice. Kdy naposledy jsem jedla takovou nezdravou laskominu s rafinovaným cukrem? Jen pár kousků a žaludek snad promine.

Cestou do cíle tady stojíme jen krátce na jedno kafe a hrst rozinek. Utíkáme před kobietou, která nás prý trochu dotáhla (SMS od Roberta).

 

50.kilometr

Na schronisko Turbacz dobíháme s Dalikem už za světla. Ve vstupní chodbě je kontrola s občerstvením.

„Petra! Ty jsi běžela Orobii!“

Aha, no ano. Milé, že mě chlopaci z Polska takto zaregistrovali. To potěší a povzbudí do dalších kilometrů! Dalík nechápe a prý že se bude chlubit, jestli se mnou doběhne do cíle :)

Vybíháme z chaty, před námi je nový den a my se nemůžeme nabažit těch výhledů! Tohle je úžasné načasování, vycházející slunce odehrává mezi nenápadnými mráčky neskutečné divadlo. Pomalu mraky ustupují a rýsuje se horký sluneční den.

O několik mnoho hodin později jsem na Turbaczi zase:

V chodbě se na mě se zájmem dívá turistka a chlopak z organizačního týmu jí vysvětluje můj zombie pohled: „Ta kobieta už má za sebou 112km!“

„120km!“ opravuji ho.

„Ne, tady jest 112km“

Uf, to mi chlopak silně pokazil náladu. Já byla „smířená“ s tím, že do cíle je už jen necelý maratón. No chlopak mi zase vžene úsměv do tváře, když nahodí téma Orobie Ultra Trail :) On tento závod letos poběží, takže je celkem informovaný. Dostanu kafe na nakopnutí, shrábnu další hrst rozinek a pokračuji na další schronisko, prý to není daleko.

Měl pravdu, za chvilku jsem na 119.kilometru na schonisku Stare Wierchy. Krátké občerstvení a fičím dál, Dalík je prý jen kousek přede mnou.

 

13.kilometr

Docupitám na první kontrolu. Tady jsou organizátoři ještě akční. Fotoaparát a kamera zabírají první ženu ze všech stran, je to úplně hektické. Jo, tak užij si svou chvilku slávy, Petro. Tady je mi ještě do smíchu. Při představě, kolik kilometrů mám ještě před sebou, mi obličej tuhne od respektu.

Pokračuji ve svém tempu a nenechávám se rozhodit skutečností, že první 4 chlapi jsou kousek přede mnou. Chlapci asi zvolnili, protože je za chvilku dobíhám.

Máme před sebou jedno z nejvýživnějších stoupání. Přirovnala bych to místy sklonem k hangu na beskydský Smrk. Jóóó, konečně nějaké vzrúšo. Chlopakum ten výstup tolik nechutná, a tak se jim s Dalikem trhneme.

20170521 094117

20170520 045930

72.kilometr

Je krásné ráno, máme pohádkové výhledy až na Vysoké Tatry, slunce nám dobíjí baterky. Ale, jako už mi dochází. Bude kontrola přímo na rozhledně Lubań? Ne, vystoupáme ten strmák k rozhledně a ke kontrole musíme zase kousek sestoupat. Nejvýchodnější bod trasy, celkem psychická úleva, teď už se budeme jen vracet.

Mám takového hlaďáka. Mají tady jen vodu a pečené brambory. Neeeee. Ró-neró, já tu jednu kobzolu musím dát! Dochází mi moje zásoby, nemůžu riskovat, že cestou na další kontrolu padnu vyčerpáním. Dalík má absťák po kolalokové limonádě, tak mastí napřed.

Vyrážím chvilku po Dalikovi. Útlum. Scházím do městečka Ochotnica Dolna. Už je celkem dost hodin, někdo už musí být takto v sobotu ráno vzhůru. Čekuju statusy na messengeru aaaaaa… volám Robertovi. Strašná krizovka, potřebuju povzbuzení. Už té samoty na trase bylo celkem hodně (kromě Dalika a organizátorů jsem s nikým nemluvila).

18738396 1320840354695930 1609212074601143710 o

145.kilometr

Kontrola na benzínové pumpě ve městě Mszana Dolina. Klesali jsme teď tady ten strmák, který jsme stoupali na začátku. Na kontrole jsou zase ti 2 chlopaci, co mě znají z Orobie :D Chlopaci jsou skvělí, navozují velmi pozitivní atmošku, vyprovodí nás kousek po městě, až k odbočce do lesa.

Výstup na Lubogoszcz je…dlouhý. Dalíkovi se to zase nelíbí. Na vrcholu pouštím Dalika, aby šel první: „Ty jsi v seběhu rychlejší“

Ups. Takový sráz! To nebude na běh ale na sestup s maximálním soustředěním.

 

Cca 126.kilometr

Mám zase strašnou depku, potřebuji nějaký kontakt s lidskou bytostí. Volám Robertovi, který vidí můj pohyb na live trackingu. Dostávám instrukce: „Teď budeš mít možnost doplnit zásoby, jestli potřebuješ, bude tam obchod. Počkej, odbočila jsi moc brzo! Vrať se doleva“

„Doleva? Ale já jdu stále rovně. Po polní cestě“

„Máš po levé ruce potok“

„Potok? Noooo, nevím, je tu nějaká škarpa, ale…“

„Jo, to bude ten potok“

O chvíli později Robert vypátrá, že live tracking ukazuje asi se 7mi minutovým zpožděním. OK, tak už chápeme, proč se nechápeme!

Pokládám telefon, protože začíná stoupání a je třeba trochu máknout. Dostávám SMS od Roberta, že Dalik přede mnou bloudí. Pak SMS od Dalika, že se ztratil. Pak telefonát od nešťastného Dalika, že na mě musí počkat, protože neví, kde je. Pak SMS od Roberta, že dotahuji Dalika (který na mě čeká). Tohle byl hodně vtipný úsek na trati! Když se s Dalikem konečně najdeme, dáme si 1 a 1 dohromady a pochopíme, že v městě Rabka-Zdrój nějaký dobrák poměnil značení.

18699527 1316774371769195 5042699325466997308 o

20170605 225201 

 

Bylo to 170km. Byla to dlouhá doba a spousta se toho udála. Těch úlomků, co mi zůstaly v paměti, bylo více. Asi bych časem vyskládala celou 170ti kilometrovou trasu. Ale to by bylo na román.

Tento závod byl hodně specifický. Zase jsem poznala kus sebe. Poznala jsem nový kus světa, polské kopečky, do kterých bych se sama od sebe asi nevydala. Závod byl skvěle zorganizovaný, v přátelském duchu, se skvělou atmosférou. Kdo si netroufáte na šílenou 170ti kilometrovou trasu, tak vězte, že máte na výběr z mnoha kratších variant.

Pozor, na trase je několik křížení. Celá trať byla perfektně značená, ale místa křížení byla zkouškou orientačního smyslu. Proto pokud chodíte ultráče „po čáře“ jako např. Honza S., tak si na trase raději vyhlídněte parťáka, na kterého se v místech křížení tras zavěsíte ;)

Velké díky organizátorům za velmi záživný víkend! Plánujete i zimní verzi, že ano? To je výzva, to budu držet v paměti a rozhodně nevylučuji svou účast!

Poděkování směřuji také mým skvělým partnerům, kteří me oblékají, obouvají a vybavují mi skvělými běžeckými batůžky. MONTANE a VIVOBAREFOOT jsou parťáci, na které jsem více než pyšná! Děkuji za Vaši podporu.

montsne

vivobarefoot
Počas závodu jsem se často cítila hodně osamocena. Ačkoliv mám za normálních okolností samotu na trase ráda a ráda si takto během ultra v tichosti medituji, tak tentokrát toho bylo až až. Proto jsem moc ráda, že mě dlouhé kilometry na trase doprovázel Dalik. A když zrovna Dalik odběhl, aby mohl na trase zakufrovat, tak byl na drátě se slovy podpory Robert. Díky, chlapi, že jste mě v tom nenechali!

 

 

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz