I nad Švajcem se občas blýská

pondělí, 24. červen 2019

SCENIC TRAIL 2019

14.6.2019scenic logo

oficiální trasa 113km/7400m+

absolvováno cca 93km/6740m+/18:19hod

Výsledky ZDE

Záznam na strava.com ZDE

 

Scenic trail mi minulý rok nechutnal. Neměla jsem natrénováno a na závod jsem se zrovna ideálně nevyspala. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když mě na trase předcházely do kopečka dvě postarší dámy – ony se vesele bavily a já funěla jako lokomotiva. Bylo mi jasné, že si na kopečkách nad Luganem budu chtít napravit reputaci.

V rámci úspory dovolené jsem si odskočila do Švýcarska jen na otočku. Z čtvrtka na pátek jsem se vyspala do růžova v Brně, ráno jsem naskočila na Letadlo do Bergama. 3,5hodinovou rezervu jsem vyplnila návštěvou nedalekého nákupního centra. Doplnila jsem zásoby jídla v italském supermarketu, v klidu jsem si pobalila závodní batůžek a nevynechala jsem nutný rituál – posezení u dobrého italského espressa. Na místo startu, do městečka Tesserete, jsem se dopravila autobusem, s přestupem v Luganu. Obávaný Flixbus naštěstí přijel, a to dokonce na čas!

V autobuse do Tesserete se potkávám s Tomem (budoucím vítězem trasy 27km, waw, ještě jednou gratuluji!) Vyzvedneme si startovní balíčky a v kempovací zóně se setkáváme s dalšími českými běžci. K večeru se mi podaří ještě na chvilku usnout – dostalo se mi zázemí pod improvizovaným přístřeškem od Roberta (díky, díky!) V noci se začne zatahovat, pomalu začíná pršet, za chvilku lije jako z konve. Přemýšlím, za jak dlouho mě to tady vytopí…

Po 23hod se přesouváme na předstartovní briefing. Dohromady nám neřeknou nic výjimečného, už se chceme přesouvat na start, ale najednou uslyšíme tu podstatnou informaci: „Start se přesouvá kvůli počasí o hodinu!“ Naspeedovaní závodníci jsou trochu smutní, ale za chvilku se toto rozhodnutí ukáže jako velmi rozumné. Chvíli před startem déšť ustane a já nemusím řešit dilema, jestli si mám obléct větrovku.

20190615 005342

Vybíháme do tmy. Netlačím se nijak dopředu, tradičně se musím trochu rozdýchat. První stoupání je na rozcvičku fajn, dolů je to celkem hodně běhací. A jó, už jsem si vzpomněla, tady jsem si loni tiše nadávala, že se tu až příliš hodně běhá, že je ten sestup nekonečně táhlý. Když trochu později přijde technická část seběhu po kamenech a mokrých kořenech, tak mě pro změnu brzdí běžci přede mnou. Na předběhnutí to není, to bych si asi rozbila papulu, no alespoň si trochu odpočinu.

ScenicTrail19 1

Následující cca 12 kilometrové stoupání s převýšením cca 1500m+ si z loňska pamatuji – bolelo to. Letos to bolí trochu méně a dokonce se mi daří předběhnout pár lidí. Ještě za tmy míjím Vláďu, po rozednění vidím před sebou také Maru. Na občerstvovačce na 32.km Maru docvaknu, ale na seběh ji nechám zase pláchnout – já prostě neumím běhat rychle, ani z mírného kopce.

Na 50.km nás čekají na občerstvovačce dropbagy. Opět se potkávám s Maru, která tady pro zdravotní problémy končí. S náskokem mi ale utíká dál na trasu Eliška. Jo, bylo to příjemné, potkat se s kamarády na trase. Po delší pauze fičím dál a těším se na prudké stoupání se 700m převýšením. Jen o kousek dále nás čeká další občerstvení s vodou a sušenkami. Tady dobíhám jednoho sympoše ze Švédska. Vzpomněla jsem si, že mě čeká krásný běhatelný úsek lesem. Ovšem budeme muset překročit celkem divokou říčku. Naštěstí můj nový parťák je gentleman a nesnaží se mi utéct, naopak u obávaného potoku mi pomáhá dostat se na druhou stranu.

20190615 140215

Klušeme si to lesem dolů. Jak si povídáme, tak nám cesta dolů rychle uteče. Někde dole ve vesnici bude občerstvení – pamatuji si, že minule tu byla spousta jídla. Probíháme vesnici, já už se těším na vychlazené melouny, až mi občas slinka upustí. Najednou zase stoupáme a… jakoooo, kde je ta občerstvovačka (64.km)!?! Neptejte se mě, jak je to možné, ale my jsme ji skutečně minuli. Teda to, že občerstvovačka nebude, jsem si uvědomila až o pár kilometrů později, když jsme stoupali nad vesnici. Nechávám si zajít chuť na melouny a cestou si chladím buffku v lesních pramenech.

Konečně 71. kilometr a občerstvení! Hrnu se ke stolu s ovocem. Pak váhavě koukám: budu stát u ovoce, nebo si sednu na tu lavičku na sluníčku? Tsss, popadám lavičku a přesouvám ji ke stolu s ovocem. Za obdivu a potlesku místních fanoušků si pohodlně sedám a začnu tlačit do hlavy. Jo, hodně melounů a pomerančů jsem tady zbagrovala. Taky jsem taky potkala zase Elišku, kterou trápí nevolnosti. Eliška je ale bojovnice a po krátké pauze bude pokračovat dále po trase.

20190615 170257

Čeká mě krásná hřebenovka. To je ta, na které se vždy za horizontem objeví další stoupání. A takhle je to až na nejvyšší bod trasy, vrchol Grazzirola (2115m). Na hřebenu chytám italský signál a volám Laďovi, který mě průběžně informuje SMSkami o pořadí. Jo, oproti loňsku je tam určitě výrazné zlepšení, jsem spoko.

Sbíháme k dalšímu občerstvení a dále nás čeká hravý vápencový hřebínek. Stezky podobné těm v Štiavnických vrchoch. Překvapení přichází na občerstvení na 92.km. Závod je už asi 20 minut pozastavený kvůli počasí. Musíme počkat na konečné rozhodnutí ředitele závodu. Asi jednu a čtvrt hodiny sedíme u malé horské chatky. Pořadatelé nabízí závodníkům alufolie (milé!) A konečně dostáváme pokyn od dobrovolníků: „Závod je právě teď znovu spuštěný, můžete pokračovat“. Popravdě, klucí si ani neznačili čas našich příchodů na občerstvovačku a spousta závodníků, před kterýma jsem utíkala, nás při tom čekání zase doběhlo. Taky se mi v tom pařáku podařilo neuhlídat některé třecí plochy a běh začíná být dost bolestivý. Nejraději bych se na to vyprdla, ale… nebudu sralbotka, no né?

ScenicTrail19 3

Pokračujeme dále po lesních stezkách posetých skalkami. Začneme se drápat na další stojku. Mezitím se setmí a okolo nás začne hřmít a blýskat se. Počítáme vzdálenost blesků. Jsou daleko. Za chvilku už jsou o dost blíže. Jsme jako na přírodní diskotéce, blýská se ze všech stran. Začíná lít (ne pršet, ale lít). A na tom vrcholu nad námi je další velký kovový kříž, jestli si dobře pamatuji. Najednou se proti nám začnou hrnout čelovky „Závod je zrušený, musíme dolů!“

Ukrýváme se v malé budce pod kopcem. V mapě najdeme nejbližší cestu na občerstvovačku Alpe Bolla, spodem, mimo kopec. Vrtulník prý pro nás nepošlou :))) Tak se krásně organizovaně připravíme na sestup dolů, do vesnice Villa Luganese. Kořeny, bahno, sesouvající se půda… v závodním tempu by to bylo dost o hubu. Sklesáme asi 650 výškových metrů na parkoviště, kde na nás čekají mikrobusy.

Tento rok byla cesta do Tesserete méně bolestivá, s výrazně menší porcí vyplavených endorfinů, ale zase jsem bohatší o nové zkušenosti. Byla jsem nadšená z běžců, které jsme potkali při ústupu z kopce – chlapi se zachovali velmi přátelsky, duchapřítomně jsme se zorganizovali a společně jsme přeběhli do bezpečí občerstvovačky. Líbilo se mi, jak lidsky se všichni zachovali. Z ukončeného závodu jsme samozřejmě radost neměli, ale z mého pohledu se organizátoři zachovali správně. S ohledem na bezpečí nejen běžců ale také dobrovolníků bylo ukončení závodu rozumné řešení.

V neděli dopoledne jsme ještě omrkli start vertikály K4. Část početné československé výpravy zůstala v horách na prodloužený víkend, já jsem využila vstřícnosti Rambáčů a ještě v neděli jsem se svezla autem do Prahy. Kombinace celodenní cestování v klimatizaci – 20h zátěž v horách - celodenní cestování v klimatizaci mi zrovna neprospěla. Z výletu jsem si jako suvenýr kromě „finišerské“ medaile dovezla také hodně protivnou rýmičku, která mě na celý týden odstavila od aktivního života. No, alespoň jsem pořádně zregenerovala :)

Na závěr nezbývá nic jiné než poděkovat organizátorům za krásný víkend, mým partnerům VIVOBAREFOOT a MONTANE za parádní běžeckou výbavu, přátelům za příjemnou atmosféru a zázemí v místě startu. A v neposlední řadě patří obrovský dík SLOVAK ULTRA TRAIL, který mi dal příležitost se opět postavit na start tohoto závodu. Velké díky všem!

sponzori

 Logo SUT

 

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz