Nešťastně šťastný Scenic trail

čtvrtek, 19. červenec 2018

SCENIC TRAIL 2018

113km / 7400m+ / 25:52hod

výsledky zde

aktivita na strava.com zde a zde

 

Scenic Trail ve mně zanechal velmi smíšené pocity. Závod, na který se vypravila obrovská česko-slovenská skupina (protože na podzim byla výrazná sleva na startovné a my na slevy slyšíme). Předzávodní relax v malém stanovém městečku. Celodenní předstartovní odpočinek proložený jídlem a povídáním s přáteli. Dokonce i WiFi jsme tam měli. Jo, někteří si až na místě uvědomili, že Švýcarsko je ta divná země, ve které jsou neskutečně drahé telefonování a mobilní data…

 

 

20180608 133224

Před půlnočním startem ještě uléhám do stanu. Probouzím se tak trochu na poslední chvíli, doplním vodu do softflašek, vklouznu do koridoru před startovním obloukem a za pár minut už dav odpočítává 3, 2, 1, start! Prakticky hned stoupáme do kopců a pod námi se vykreslují krásné výhledy na osvětlená města. Krásné! Celkem se trápím, ale to se vstřebá. Nooo, když mě do kopce začnou předbíhat 2 starší kočky a do toho se německy seznamují a chválí si, že mají stejné tempo a spolu se jim dobře šlape, tak je mi líto, že jim tak nějak nestíhám. Předbíhá mě dokonce i ta dáma, kterou jsem předběhla v prvním klesání (je jí tak 50let, bych tipovala). Prostě nejde to! A nejde to ani na dalším stoupání. Začíná se rozednívat, výhledy jsou luxusní – z jedné strany jezero, kousek vedle vycházející slunce, okolo další kopce… Stále se trápím. Co se děje? Copak to moje tělo už nadobro zapomnělo, co je to ultra-trail? Je mi tak trochu do pláče, takovou beskydskou čarodějnici nepoznávám.

20180609 050814

20180609 052611

Cca na 50.km na nás na občerstvovačce čekají dropbagy. Přicházím tam dost skleslá a zklamaná ze svého dosavadního výkonu. Najednou vidím známou tvář. Konečně někdo od nás. Radek už vyráží dále na trasu, že prý ho určitě doženu. Snažím se moc nezdržovat a po pár minutách se pouštím do dalšího kopce taky. Asi nejstrmější stoupání, jaké na trase máme, občas jištěné lany. Po chvilce vystoupáme do otevřené krajiny, je něco okolo poledne a slunce pálí. Skenuju skupinky přede mnou, Radka mezi nimi nikde nevidím. Nevím, co mě nakoplo, ale začnu se prodírat dopředu. Radka nakonec doženu (prý doufal, že to bude později).

Poměrně dlouho šlapeme spolu, později cítím, že Radek má svoji krizovku a já mám chuť zase zrychlit. Rozloučíme se a já začínám konečně závodit. Na občerstvovačce na 85.km mě oslovuje běžkyně sedící na lavičce zabalená v dece. Prý má nějaké problémy se žaludkem a neví, jestli má pokračovat. Moje cílevědomé já se raduje, že se posunulo v žebříčku o jedno místo dopředu. To lidské já ale nabídne dívce svoji Smectu: „Nevím, jestli ti to pomůže, ale určitě to neublíží. Hlavně už neseď, ať tu neztuhneš a pěkně pokračuj dále do cíle.“ Tak, dobrý skutek pro dnešek splněný!

20180609 152823

20180609 172919

Vyrážím dále na trasu. Čím více kilometrů mám v nohách, tím lehčí mám krok. Předbíhám další a další běžce a konečně to zase cítím, konečně se do toho zase dostávám. Kuko mi píše povzbudivou SMSku, že se na mě už těší v cíli a ať makám. Cítím se skvěle, jsem až dojatá – ne ze svého katastrofálního času, ale z toho, že jsem se konečně dokázala s lehkostí rozběhnout. Jsem zpátky, splynutí s přírodou, proudění energie, nerovnosti lesa pod nohama, úsměv na tváři…

Už jen posledních pár kilometrů, těším se do cíle. Už tam skoro všichni jsou. Minimálně Peťo s Kukim mě tam určitě čekají, protože oni přijeli jen na výlet, neběželi, nejsou unaveni ze závodu. Dobíhám do cíle, šťastná ze své proměny z krypla na ultramaratonce a… v cíli mě vítají 3 členové pořadatelského týmu. Ostatní spí. Však je taky noc, kluci zítra budou řídit auto. Nemám vedle sebe nikoho, komu bych řekla, jak se cítím. Také doma všichni spí a nemám ani komu zavolat. Takhle jsem si to nepředstavovala, teď jsem vedle sebe potřebovala nějakou oporu, najednou je mi tak nějak smutno…

Asi po 3hodinách spánku balíme stany a připravujeme auto k odjezdu, abychom byli v rozumný čas doma, však zítra jdeme zase do práce. Odjíždím zmatená. Mísí se ve mně protichůdné emoce. Trasa byla krásná, organizace bezchybná, já jsem znovu našla své ultra-trailové nohy. Vlastně bych měla být šťastná. Jen ty emoce potřebuji nechat trochu uležet.

20180609 182126

20180609 191520

Děkuji přátelům, kteří mi fandili. Děkuji Kukimu a Peťovi za super doprovod, že se cestou ujali volantu a mě s Honzou nechali po cestě odpočívat. Děkuji Samovi, že nás na tuhle akci nalákal. Děkuji organizátorům za jejich péči a skvěle připravený závod. A v neposlední řadě patří poděkování těm, díky kterým (téměř) nejsem bosá a těm, díky kterým nejsem nahá – VIVOBAREFOOT a MONTANE jsou mi skvělými parťáky do každých hor.

sponzori vivo montane petzl drcool

 

 

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz