Mýtický návrat beskydské čarodějnice

neděle, 05. srpen 2018

OLYMPUS MYTHICAL TRAIL 2018

100km / 6400m+ / 21:15h

Výsledky ZDE

Aktivita na strava.com ZDE

Krátká videoreportáž viz odkaz na youtube / Short video report on my youtube channel (ENG + CZE subtitles)

 

Přechod rumunského Fagaraše mám na předních příčkách wishlistu už několik let. Na počest prvního českého kosmonauta (který shořel už při startu) a borců, kteří naše předky naučili staroslověnštinu a hlaholické písmo, máme na začátku července o dva nepracovní dny v kalendáři navíc. Tentokrát to vyšlo na čtvrtek a pátek - ideální příležitost vyrazit na vícedenní přechod na daleký jihovýchod.

Píšu zkušenému horalovi Martinovi a navrhuji mu přechod Fagaraše v tomto termínu. Ve dvou to bude ideální (minimální pravděpodobnost, že někdo ve skupině bude brblat a zdržovat). A vím, že na Martina se můžu spolehnout. Super, domluveno, plán je jasný.

P: „Martine, víkend před tím, než pojedeme na Fagaraš, je v Řecku to ultra na Olympu. Ty už jsi tam byl, že?“

M: „Ano, Olympus Mythical Trail je super závod“

P: „A co kdybychom si dali tento závod a pak cestou domů zastavili v tom Rumunsku na Fagaraši?“

M: „OMT se ti bude líbit, jedna z nejkrásnějších tras, jaké jsem závodně absolvoval“

Takže asi takto vznikl nápad zúčastnit se OMT :) Když jsme zvážili časové a zeměpisné možnosti, shodli jsme se na variantě, že po závodě raději poběháme po okolních horách (tak daleko se autem jen tak nedostaneme) a že si Fagaraš necháme na příště. Tak letos zase ne-e, kruci! Nevadí, náhradní plán zní také skvěle.

Cesta do Řecka byla hodně zážitková. Z počátku poklidný přesun autem začal být nevšední v Makedonii, těsně před řeckými hranicemi. Začalo to úžasným obědem (větší a bohatější salát za tak směšné peníze jsem nikdy v reštice nedostala). Pokračovalo to sérií technických závad na autě (ještě že jsem na poslední chvíli sehnala auto, se kterým nikdy před tím nebyly žádné problémy). Všechno dobře dopadlo, makedonští servisáci byli ke skleslé české turistce milí a vstřícní a nakonec jsme pod Olymp šťastně dorazili.

20180701 065627

Trasu závodu jsem si opět nestihla nastudovat, výškový profil jsem jen tak trochu tušila. Zapamatovala jsem si hlavně posledních cca 30km, které tvořilo nekonečné klesání – to bude bolet! Předstartovní přípravy byly v poklidném duchu – přijeli jsme s časovou rezervou a dospali jsme se po dlouhé cestě. V místě startu jsme si vyzvedli startovní balíček (s krásnou bundou s výšivkou loga závodu a vlastním jménem). Následovala parodie na pasta party (to jídlo se moc nepovedlo, ale kvůli tomu tady nejsme, že ano).

Odpoledne už se kupíme okolo startovního oblouku, u kterého visí cca 14 různých vlajek (a ta česká je samozřejmě hned na prvním místě). Shromažďují se tady mj. Kubovi přátelé z Polska, Řecka a nevím kolika jiných krajin. Atmosféra je suprová, spousta lidí se tady zná, hudbu přebíjí smích ze všech stran, těším se!

Vystartovalo se zostra. Myslím, že spousta lidí přepálila start. Z počátku sotva držím rychlost s davem. Když se naspeedovaní běžci zklidní, nahodím svoje strojové tempo a pomalu se deru dopředu. Doženu Kubu, chytnu se ho jako klíště a nechám se vytáhnout na první vrchol do výšky 2100m.n.m. (tj. 1600m převýšení od startu). První žena? Cože? Tak to je hodně cool! Jen neusnout na vavřínech. Seběhy mi moc nevoní, soupeřky budou mít spoustu příležitostí, aby mě dohnaly.

Při seběhu procházím první větší občerstvovačku, kde mě místní nadšeně vítají. Ochotná dobrovolnice mi plní softflašku, do které jsem si připravila prášek s BCAA-čkama:

P: „Please, fill it with some water, mix it and fill it with water to full“

Váhavá dobrovolnice: „Only water?“

P: „Yes, water“

O chvilku později dostávám svou softflašku – perfektně umytou od podivného prášku a naplněnou čistou vodou. Ehmmm, fakt díky :) Další dobrovolník nabízí solné tablety. Jú, to jsou ty stejné, jaké jsem koupila u Michala v Trailpointu. Tak do toho jdu, aspoň nemusím lovit v batohu ty svoje!

DSC 5493

V seběhu mě předběhne pár kluků. Téměř každý z nich se ptá: „Where is Jakub?“. Waw, Kuba je tu velký oblíbenec :) Mám obavy, jestli mě nedohání nějaká žena. Komu zavolám, kdo ještě doma nespí? Laďa sice nespí, za to má na večer prý mnohem náročnější challenge než já – přežít nějakou rodinnou oslavu…prostě hrozná chlastačka někde na Slovensku na dědině. Laďa nezvedá telefon, tak přes SMS žadoním, ať zjistí, jak daleko je 2. žena. Za chvilku mi můj zachránce (neznaje mé aktuální umístění) volá s dotazem „Ty jsi třetí, že chceš vědět polohu druhé ženy?“ Nooo, aha, tak live timing na mobilech viditelně nefunguje, nic se nedovím, tak si řeknu alespoň o slovo povzbuzení a valím dál.

Na nejníže položené místo na trati - občerstvovačka v Litochoru na 32.km – přibíhám uprostřed noci. Nějak nešikovně se tady extra dlouho zdržím a při odchodu, kdy se asi 500m míjíme v protisměru s přicházejícími běžci, se setkávám s druhou ženou. Máme před sebou cca 2400m stoupání, a to je moje silná stránka. Jestli těm holkám neuteču teď, tak nikdy.

A opravdu! Dlouhá táhlá stoupání mám ráda. Tohle mi chutnalo. Docvakla jsem tu všechny ty kluky, kteří mě předběhli při seběhu a ještě mnoho dalších. Z občerstvovačky na 36.km vybíhám dokonce i před Kubou a Honzou. Stoupáme příjemnou stezkou v nenáročném terénu, občas se jen na chvilku zvedne sklon. Až nejvyšší úsek je techničtější. Ve tmě se mi těžko hledají značky a trochu se mezi kameny ztrácím. Díky neznámému parťákovi se ale vymotám a pohledy na nejvyšší vrchol masivu Olympus už se mi rýsují za svitu vycházejícího slunce. Klid a ticho narušuje jen šum chladného větru.

20180701 174654

20180701 053609

 

Kochám se pohledy za zářící měsíc a na vycházející ohnivou kouli. Nádhera! S dalšími kilometry v nohách mě začínají příjemně hřát ranní paprsky. Ehmmm, teda…teď je to moc příjemné, později budu ještě plakat, že je mi horko!

Škoda té zacházky, kterou jsem si udělala cca na 65.km. Měli jsme kousek stoupat, tak jsem stoupala po červených turistických značkách. Ani jsem si nevšimla, kdy se značky závodu odchýlily. Tak jsem stoupala trochu více než bylo potřeba a na dalším vrcholku zjistila, že tady končí i turistické značení. GPS ukazuje jasné selhání v orientaci. Fajn, tak snad mě holky nedohnaly, měla bych mít velký náskok.

20180701 054841

Následuje pro mě méně příjemná pasáž s nekonečným klesáním proloženým občasnou rovinkou. Tady mě zase předběhnou Kuba s Honzou a pár dalších junáků. Za 80.km se začne terén lehce vlnit, probíháme pěknou traverzovou stezkou až na poslední občerstvovačku na 88.km. Pokouším se zjistit, jak daleko je za mnou druhá žena (jak hodně musím spěchat dolů). Dobrovolnice volá na občerstvovačku na 80.km a ujišťuje mě, že se nemám čeho obávat, že druhá žena tam ještě nedorazila. Coooo? Jakože to mám už v kapse? Teda pokud se na seběhu v následujících 12 kilometrech nezrakvím…

DSC 5802

DSC 5810

Poslední kilometry jsou náročné, slunce to do nás nehorázně pálí. Naštěstí velká část tohoto úseku vede lesem. Konečně přibíhám do areálu cíle. Ani si nevšimnu velkého zvonu, který visí kousek před cílovou čárou. Prostě už si jen užívám běh k cílovému oblouku, protínám finišerskou pásku a padám k zemi.

„Bylo to hodně náročné, hodně technické, že ano?“

„Technické? To ani ne. Bylo to náročné, protože bylo horko!“

„Horko? Loni tady bylo o 15°C tepleji. Letos byli ideální podmínky!“

Aha! Tak jsem ráda, že jsem ráda :)

Vzhledem ke konkurenci, u tohoto závodu nebylo nejsilnější to, že jsem doběhla jako první žena. Můj výsledný čas rozhodně nebyl dechberoucí. TOP20 v celkovém pořadí už zní trochu lépe. Ale co je nej – po loňské sezóně, kdy jsem kvůli generálce kolen prakticky vůbec neběhala, se pomalu ale jistě vracím zpátky. Tentokrát jsem doběhla do cíle s vědomím, že jsem část trasy skutečně i běžela, že už zase umím šlapat do kopce, že si při tom všem zase dokážu vychutnávat okolní přírodu, že mě nebolely kolena, že jsem si opět připomněla, proč tenhle sport miluji. To bylo moje vítězství. A ta trofej, ručně vyráběný zvon s logem závodu, ten byl takovou třešničkou na dortu.

omt 2018 177

Řekové byli neskutečně milí a srdeční. Děkuji za organizaci a parádní závodní atmosféru (a božské nektarinky na občerstvovačkách, nakrájené na měsíčky tak akorát do pusy)! Děkuji partnerům MONTANE a VIVOBAREFOOT za skvělé běžecké vybavení. Děkuji Martinovi, který mě k účasti inspiroval a také za jeho doprovod do Řecka (a na následujících výletech). Děkuji všem, kteří mi věřili, přáli, fandili. Děkuji přírodě za její energii, kterou jsem mohla v horách nasávat.

sponzori

Po závodě nechybělo poflakování se po městě, vyvalování na pláži u moře, výlet za kláštery ve skalním městě u Kalambaky, celodenní tůra v makedonském NP Pelister ani hřebenovka zakončená výstupem na druhou nejvyšší horu Makedonie Titov vrv (2747m). Hodně silný týden, budu na něj dlouho v dobrém vzpomínat.

Komentáře (1)

  • Petr Kadlec

    Petr Kadlec

    06 srpen 2018 v 15:01 |
    Dobrý den, Petro,

    předem Vám chci pogratulovat k dokončení závodu. Nedovedu si ani představit, jak náročné to musí být uběhnout 100 km s nastoupanými 6400 metry. Včera jsem běžel 35 km s 908+ metry a měl jsem dost. :-)

    Chci se zeptat, v jakých botech jste závod běžela? A jak na takovéto závody trénujete? Děkuji a přeji Vám pevné zdraví a ať to běhá.
    kP

    Odpovědět

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz