Madeira Island Ultra Trail 2018: Ambiciózní šnek v ráji

středa, 16. květen 2018

MIUT 2018

115km/7200m+/25:49h

výsledky zde

aktivita na strava.com zde

20180424 130132

Madeiru jsem poprvé navštívila v roce 2015. Po pár dnech na ostrově věčného jara jsem věděla, že se tady musím někdy vrátit. „Jednou, až budu mít tak 4leté děti, pojedeme na rodinný výlet na Madeiru. S dětma si projdeme pohádkové stezky podél levád a třeba si opět zaběhnu ještě jednou ultra trail, jehož trasa vede od západního pobřeží napříč celým ostrovem.“

20180424 100123

Září 2017: Blíží se otevření registrace MIUT 2018 a mě přepadne myšlenka, že tento ročník musím nutně závod opět absolvovat. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale mou tvrdohlavou býčí kebulí proběhla tato myšlenka a už jsem ji z hlavy nedostala. Možná přispěl i fakt, že závod se startoval o půlnoci po dni, kdy mám narozeniny. „Tohle bude hodně dobrá narozeninová párty!“

Přes drobné komplikace s vyprodaným startovným se mi podařilo vtěsnat do registrace a na konci dubna už si to valíme (opět v doprovodu s Kukom) směr Madeira. A byla jsem překvapená, kolik Čechů a Slováků se nás na ostrově sešlo.

Samotný odjezd a odlet se také neobešel bez adrenalinu. Celou naši cestu popsal celkem vtipně Kuko (neberte ho úplně vážně, všechny pocity a psychické stavy vydělte 3ma):

Jak jsme popsali ve videu, první dva dny na Madeiře jsme měli hodně intenzivní program. V úterý jsme procupitali východní cíp ostrova. Ve středu jsme si to namířili na levády nad Santanou. Levádu Caldeirao Verde už jsme znali z minulé návštěvy ostrova, ale navazující leváda Caldeirao do Inferno byla před 3mi lety zavřená. A dobře jsme udělali, že jsme ji probádali – stezka podél útesů s několika tunely nás zavedla do vnitrozemí, kde vládne panenská příroda nenarušená zásahem člověka. Vysoké útesy, prales, vodopády, výhledy… Ráj na zemi, místo pro meditaci, které Vás nabije čarovnou silou přírody. Po tomto zážitku jsme ještě vystoupali na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry. Ti rozumní 3 dny před závodem odpočívali. My, nadšení z přírodních úkazů, jsme nabírali další výškové metry.

20180424 14580620180425 164615IMG 20180425 130720

Čtvrtek už byl ve znamení odpočinku. Udělali jsme si roadtrip do Porto Moniz, tedy místa startu MIUT a městečka proslulého přírodními bazény podél pobřeží. Cestou jsme nemohli vynechat nejvyšší útes v Evropě – Cabo Girao.

Na messenger mi přiletí fotka od Ládi z upršené Anglie: „Je tady kosa, 6°C. Když si zazoomuješ na tu fotku, tak můžeš na okně najít dost ambiciózního šneka. Takhle nějak si tě představuju dneska na závodě, pomalu ale vytrvale míří vysoko.“ Ambiciózní šnek, to je v mém případě hodně trefné přirovnání :)

20180425 115803

20180425 174125

20180425 181314

V pátek jsme se flákali ještě více, na programu byla už jen procházka po Funchalu a krátká odpolední siesta. K večeru se přesouváme do Machica, odkud nás autobusy převezou na start do Porto Moniz.

20180425 171107O půlnoci to vypuklo, dav nadržených ultra-trailistů se rozběhlo do prvního stoupání. Naše česká skupina to nechce přepálit, a tak se držíme někde v druhé půlce startovního pole. Cestou pozorujeme špalír čelovek táhnoucí se za námi a před námi se do kopce vlní červený blikající had (červená blikačka byla v povinné výbavě z důvodu bezpečnosti na silnicích a pro nás to bylo na úvod zajímavé zpestření). Na prvních 2 kopcích se sice udělaly zácpy, ale v druhém sestupu se nám podařilo předběhnout několik běžců a poměrně rychle jsme se ze zácpy dostali. K mému překvapení mě zezadu zdraví známý hlas – ani jsem nevěděla, že slovenští kamarádi, stovkaři Laco, Dano a Radka - tady taky běží).

Cca od 15.km jsme utvořili s Romanem a Martinem českou skupinku. To se mi asi ještě nestalo, abych se na zahraničním závodu tak dlouho držela s někým známým. Hodně nám to všem pomohlo, psychicky i fyzicky jsme se vzájemně podrželi. Hlavně když se uprostřed noci rozpršelo, ochladilo a hliněné stezky se proměnily v bahenní lázně, tak bylo spojení sil hodně povzbuzující. Přestože jsme na občerstvovačkách zastavovali jen na pár minut, tak jsme vždy velmi rychle vychladli a chtělo to pořádný morál, vydat se dál do toho lijáku.

Naštěstí se v průběhu dopoledne počasí umoudřilo, obloha se začala trhat a na 60. kilometr, tedy hlavní občerstvovačku s drop bagem v Curral das Freiras už jsme dobíhali se sluníčkem. Dopřáváme si delší pauzu, dokonce se míjíme se slovenskou partou, která je kousek za námi. Na stoupání na Pico Ruivo se Martin trhne a pokračuji na trase už jen s Romanem. Tato část trasy je naprosto famózní – probíháme nejvýše položenými stezkami ostrova s krásnými výhledy. Cesta mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro je techničtější, je tady spousta schodů, stezky vytesané do útesů a tunely vysekané do skal.

Máme v nohách asi 80km a já cítím, že nejsem úplně OK. Několika měsíční pauza od běhání je cítit a trochu se mi ozývají šlachy okolo kolen. Po loňské revizi menisků jsem nestihla kolena dostatečně posílit a mám obavy, abych to nepřepískla. Ozve se varovná kontrolka a moje zodpovědnější já zavelí přepnutí z race mode do walking mode. Prostě ambiciózní šnek, pomalu, ale až do cíle. Tento rok mám v plánu ještě spoustu krásných závodů a nestojí mi za ten risk, abych to rvala. O to více si mohu vychutnat krásnou přírodu a výhledy na věčně zelené útesy. Užívám si poslední sluneční paprsky a na obloze začíná zářit obrovský měsíc, kterému chybí pouze 2 dny do úplňku.

Nadšení z kouzelné přírody střídá bolest opotřebené tělesné schránky. Po dlouhé době dávám v tak velké míře zabrat šlachám v barefootech v terénu. Traily nad 100km prostě jsou tak trochu sebedestruktivní. Je to nějaká úchylka, když má člověk chuť pokračovat dalších 35km přes bolest. Ale nějak se do toho musím dostat zpátky. Tělo si vzpomene, jen to bude „trochu“ bolet. Navíc, co by to bylo za narozeninovou párty, kdyby z ní oslavenec odešel předčasně :)

Pokračuji dále k cíli, obdivuji krásy ostrova a do toho si nadávám za nedostatečnou ultra přípravu. Bijí se ve mně velmi protichůdné pocity, je to velmi zvláštní stav. Romantika a nasranost v jednom, to člověk jen tak nezažije. K cílovému oblouku dobíhám jen proto, že se ke mně přidá jedna strašně naspeedovaná fanynka. Paní mě nadšeně povzbuzuje, já se snažím skrýt můj hněv. Stejně tak mě s potleskem v cíli vítají Martin a Kuko. V tu chvíli jim to neumím vysvětlit, ale než se fotit u cílového oblouku, tak mám chuť zalézt někam do koutu a vybrečet se tam.

Ráno bolí, šlachy jsou ztuhlé, kolena také. Důležité je, že nemám žádné zranění. Na balkóně chytám poslední sluneční paprsky než slunce uteče za roh. Odmáčím zablácené nehty na nohou a chladím kolena DrCool páskami (já věděla, že se budou hodit, je to skvělá úleva!!!)

V neděli večer zakončíme náš pobyt na Madeiře malou afterpárty – grilovačka ve vile s početnou českou skupinou, vyhřívání se u krbu s výhledem na letištní runway a na vycházející měsíc na hladinou oceánu. S přicházející nocí zhodnocujeme závod a ostrov jako takový. Skvělý relax v partě skvělých lidí. V pondělí si dopřejeme delší spánek, pobalíme se a před sebou už máme jen návrat domů…

Ačkoliv to tak možná místy nevyznělo, tak celý pobyt včetně závodu pro mě byl úžasným zážitkem. Splnila jsem si další sen, vrátila jsem se na týden do ráje a načerpala novou sílu do života. Příroda je magická, ta na Madeiře obzvlášť.

Děkuji kamarádům a známým za slova podpory při závodu. Děkuji Kukovi, Martinovi a ostatním kamarádům z Česka za super společnost. Děkuji mým partnerům MONTANE, VIVOBAREFOOT a DrCOOL za materiální podporu. A když už zmiňuji své partnery, tak mi nedá nevyzdvihnout moji oblíbenou nepromokavou bundu Montane Minimus Stretch Jacket. Jak jsem se přesvědčila (nejen) na Madeiře, Minimuska je u běžců velmi populární a nebyla jsem jediná, koho ochránila při závodu během vytrvalého deště a studeného větru. Mile mě překvapily také botky Vivobarefoot Primus Trail s podrážkou FG – výborně držely na rozblácených stezkách, byla to super volba obutí.

Dost bylo psaní. Vypněte monitory a vyražte do přírody. Já taky vyrazím a slibuji, že do programu zařadím více běžeckého tréninku. Scenic Trail ve Švýcarsku se blíží, tam by se patřilo dojet s lepší přípravou. Horám zdar!

sponzori vivo montane petzl drcool

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz