Tréninkový kurz ultratrailové morálky

pondělí, 13. únor 2017

BRTNICKÉ LEDOPÁDY 2017

10.2.2017

cca 105km / 3800m+ / 22:33hod

11.-12.místo celkově, 1. žena

výsledky: zde

aktivita na strava.com: zde a zde

tipovacka

Tak nějak to se mnou bylo před startem Brtnických ledopádů 2017. Pro zpestření jsem vyhodila na svém Facebookovém profilu tipovací soutěž. Tento rok Olaf navrhl extra lehkou trasu, aby bylo v sobotu večer v cíli co nejvíce běžců a aby všem zbyl dostatek energie na večerní Ledobál a vyhlášení vítězů CSUT 2016. Hodně tipujících sázelo časy okolo 16-18hodin. Já jsem tušila, že budou těžké podmínky (sníh), a tak jsem se viděla v cíli za cca 18hodin. Ani by mě nenapadlo, že bych 105km s převýšením 3800m+ nestihla dokončit do 20hodin.

V pátek ve 23hodin jsme to odstartovali. Peťo Cisár v pátek značil trať, takže jsem měla nejčerstvější info o stavu trati a doporučení: „Drž sa tak na 15.mieste, aby to tí pred tebou pekne prešlápli“. Tahle rada mi byla velmi užitečná. Uf, ještě že jsem se pohybovala celou trasu na cca 20.-11.místě. Takto jsem nemusela prošlapávat první stopy přes ledovou krustu, ani se topit ve sněhovém písku, ale pěkně jsem balancovala a trefovala se do těch pár stop, které byly přede mnou prošlápnuté. Do hůlek se při balancování moc opřít nedalo. Když hůlku zapíchneš pod úhlem cca 75° před sebe do metr hlubokého sněhu a uděláš krok dopředu, tak přes ledovou krustu dá celkem práci hůlku naklopit k sobě a vytáhnout ji z toho bílého čuda. Z tohoto pohledu byly hůlky velmi užitečné – posílila jsem alespoň ruce a trapézy jako už dlouho ne!

trasa Ales

Prvních cca 8km to bylo ještě fajn. Taková sranda. Konečně taky skutečná zimní akce. Na kontrole v Lobendavě ještě Olafovi odkývu, že je to pěkné, ale trochu náročné. Olaf mě se šibalským úsměvem povzbudí, že to teprve bude těžké. Ano, ano, tady to teprve začalo! Nekonečných cca 15kilometrů do další živé kontroly Olaf natrasoval převážně po cestách, kde za normálních okolností noha turisty nevstoupí. Výjikou budiž nejsevernější bod ČR „Nordkap“, v jehož cca 3km okolí byl pěkně vyšlápnutý turistický chodník. Trasu vedoucí po hraniční čáře ČR-Německo tvořil malebný potok, který jsme několikrát křížili. Turistický průvodce uvádí, že je to stezka velmi romantická a že je tvořena několika dřevěnými můstky přes tento potok. No my jsme vodu museli několikrát přeskakovat, jednou jsem v potoce nenašla žádný vykukující kámen, takže pro osvěžení šla pravá noha přímo do vody, pěkně nad kotník. Ach, ten pocit zamrzlé vody v botě…

Další kontrola na 25.kilometru v hospodě v obci Lipová byla super – teplá polívka dobře padla! Pobavilo mě občerstvení ve formě celých pomerančů, které byly naskládané na stole: „Chlapi, chtěla bych vidět, kdo si tady teď bude se zkřehlýma rukama loupat pomeranč“ :) Raději jsem si oloupala 2 banány, natlačila je do chřtánu a valila dále.

Tady už mám trochu okno. Pamatuji hlavně, že:

1. Definitivně se ke mně připojil Martin, kterého jsem se upřímně trochu obávala. Chtěla jsem si pročistit hlavu a být pár hodin sama se sebou. Nakonec jsem ale byla šťastná přešťastná jaxviň, že mi Martin dělal společnost. Být tam sama, tak by to bylo hodně náročné. Depka největší! Martin byl skvělý společník – upovídaný tak akorát a navíc výborný navigační asistent!

2. Pokračovaly nekonečné kilometry neprošlapanými stezkami pokrytými sněhem s ledovou krustou na povrchu.

Super byla tajná kontrola v Brtníkách (tuším...nebo prostě tam někde v té oblasti), kde nás energeticky dobil Martin Fojtík a odkud vedla trasa už tak nějak normálně (tj. občas prošlápnutý chodník, stopy po civilizaci, nebořili jsme se po kolena ve sněhu). Takže do Krásné Lípy už to byla vlastně brnkačka :)

silnice

V Krásné Lípě jsem natlačila do hlavy šťávu z gulášové polévky a několik kousků štrůdlu. Dobila jsem Ambity2 a vysvětlila Martinovi, že chce pokračovat v tomto malebném výletě a že určitě nechce zůstat na občerstvovačce s pohodovou partijou, která to už zabalila a teď se vesele baví u pifka a jídla! Navíc, Peťo Cisár říkal, že druhá půlka je sice zledovatělá, ale jinak v pohodě a běhatelná. Super!

Takže druhá půlka měla tyto významné milníky:

1. Vybavuji si výstup na Studenec – konečně taky pořádný kopec. Ale byla tady hrozná kosa, fuj!

2. V Rynarticích se mi vůbec nechtělo z příjemné vyhřáté hospody s výtečnou zeleninovou polévkou. Nakonec jsme se z tama nějak vyhrabali a klusali si to konečně ke skalám a ledopádům. Cestou jsme ještě potkali Jirku Piechowiče na vycházce s dcerou – konečně mi někdo upřímně a od srdce potvrdil, že vypadám přesně tak, jak se cítím, tedy báječně.

3. Ledopády a skalní útvary byly super a pěkně jsem si je užila. Kdo neměl MicroSpikesy nebo podobnou vychytávku jako já, tak se na tom totálním ledu asi trochu potrápil.

4. Nikdy bych nevěřila, že se budu na ultra těšit z toho, že mě čeká asfaltový úsek.

No, nebylo to až tak běhatelné, jak mi to Peťo vylíčil. Ale Ledopády byly letos vskutku famózní. A hlavně to byly jediné místa na trati, kde se skutečně dalo přesouvat trochu vyšší rychlostí! Bo turisticky vyhledávaná oblast :)

Vrcholem všeho byla rozhledna Weifberg. Z posledních sil jsme se k ní drápali, pekelnou rychlostí přes ty kopy bílého čuda s ledovou krustou na povrchu. Bolavé ruce z hůlek, bolavé břicho z chytání stability, bolavé kříže od opotřebené tělesné schránky. Přiznávám, došlo i na slzy z pocitu bezmocnosti. Už jsem toho měla plné kecky. Neubíhal ani čas, ani kilometry. Martin si vyslechl nepěkná slova, která by z úst dámy vypadávat neměla. Já skutečně neumím být na ultra závodech za dámu!

U rozhledny nás došel pár z 50ti kilometrové denní trasy. Prý že si umí představit, jak je ta naše 100vka těžká, že oni šli Beskydskou sedmičku. Jó, to byl pěkný vtip! Tomuhle mordoru se, vážení, ani Beskydská sedmička nevyrovná! Tohle byla zkouška na morál, jakou jen tak ultráč v Česku nezažije. Však mě taky napadaly myšlenky, že bych to cestou nejraději zabalila. Ale přišlo mi to nefér vůči lidem, kteří posílali časy do mé mini-tipovací soutěže. To jsem nemohla udělat ani jim, ani sobě!

FIL 2099

S Martinem jsme doběhli do cíle 105km trasy za 22h33min. Ten čas asi není třeba více komentovat. Snad jen dodám, že česká ultra-trailová špička doběhla v čase 18h59min a více. Bylo to náročné, až otravné a otrávilo mě to. A já nechtěla, aby tato reportáž vyzněla vulgárně. Kdo bude chtít reálnější verzi celého příběhu, níže přikládám slovník.

Aneb jak to ve skutečnosti bylo:

užitečný                           na prd

písek                                sra.ka

sníh                                  sra.ka

čudo                                 sra.ka

náročný                           mě z toho je.ne / na je.nutí

malebný                          zas.aný

ledová krusta                  poonďatá tvrdá vrstva, co mi konstantně škrábala holeně

báječně, báječný            na šrot

FIL 2185

Organizátoři to mysleli dobře a patří jim dík za uspořádání nevšedního víkendu v Českém Švýcarsku a Lužických horách. Byl to skutečný trénink morálky a asi také výborná příprava na nadcházející sezónu. Přiznám se, že zejména první část trasy mě moc neoslovila (trochu nezáživná – nebýt sněhu, tak nadávám ještě více, že mi chybí kopce). Ale přesto nelituji, že jsem tato muka podstoupila.

Ještě jednou díky Martinovi, že mě doprovázel téměř po celé trase! A v neposlední řadě patří poděkování partnerům:

 sponzori

MONTANE – můj nejoblíbenější batoh Snap4 skvěle padl na záda jako obvykle, bunda Minimus mě ochránila před chladem v závěrečné fázi. Tepelný komfort zajistilo krátké + dlouhé Primino triko – já ten materiál miluju!

PETZL – čelovka Tikka RXP posloužila na jedno nabití obě noční části

VIVOBAREFOOT – konečně se moje nožky dočkaly a daly si pořádné ultra-trailové rande s modelem Primus Trail SG! Trailová podrážka skvěle držela na každém povrchu, pouze na čistý led jsem obula nesmeky MicroSpikes, které ještě malinko více posílily barefootové „feel everything“ Chrochtám si, jak se tyhle boty vyvedly!

A teď… ať už je jaro! Na chvilku mi stačilo sněhu :)

Napsat komentář

Komentujete jako host.