Do regionu Südtirol za horami a cyklisty

Odkaz na fotogalerii na Pinterestu ZDE

Neděle 15.5.2016

Po včerejším Jarním Kubánkově v rámci regenerace usedám na malý okruh na moji modrou krasavici Favoritku. Protáhnutí noh přijde vhod, protože mě čeká cesta vlakem do Prahy a z tama noční bus do Mnichova.

Pondělí 16.5.2016

Ve zdraví jsme dorazili do Mnichova, kde mám skoro 3 hodinové čekání na přípoj do Bolzenu. Pro technickou poruchu přípoj ještě navíc další hodinu mešká, takže celkem opruz. Počasí žádná sláva, celkem poprchává, no naštěstí jak postupujeme na jih, tak se mraky trhají a z autobusu vystupuju do sluncem zalitého Bolzenu. Projdu si město, dám oběd (tak nějak tuším, že v horách bude pizza & pasta na každém rohu, tak si to mířím do čínské reštiky). Odpoledne pak sedám na lokální bus, který mě po horských serpentinách doveze do městečka Kastelruth (cca 1000m.n.m.)

Úterý 17.5.

Záznam výletu na Strava.com ZDE 

První průzkum terénu: abych se tu trochu rozhlédla, dávám si dnes okruh po nejbližším okolí. Vydávám se na 1930m vysoký Spitzbühel, kopec s krásným výhledem a oblíbený startovací bod paraglidistů. Cestu mi několikrát zkříží asfaltka, kterou pojedou v neděli borci individuální časovku Gira d´Italia. Cesta se zdá již být připravená – místy nový asfalt, obnovené bílé čáry a nastříkané loga závodu…

Z vrcholu Spitzbühelu si prohlížím Masiv Schlern a navazující hřeben, který je ještě z velké části pokrytý sněhem. Dumám, jestli tam ty chodníky budou schůdné. Ze Spitzbühelu vede několik prudce běhatelných chodníčků. Je to tady jako v běžeckém ráji, samá zvlněná stezka. Škoda, že jsem lenivá více popoběhnout… ale však jsem na dovolené, nemusím si nutně nakládat velké tréninkové objemy ;) V Kompatchu dávám rychlé kafčo a pokračuji nabrat pár dalších výškových metrů na Puflatchspitze. Dále už jen lesníma pěšinkama dolů, zpět do Kastelruthu.

Středa 18.5.2016

Záznam výletu na Strava.com ZDE 

Z Kastelruthu vybíhám směr Seis am Schlern, odkud vedou roztomilé lesní chodníčky. Úplně si libuju a chrochtám blahem, jak je tady krásně. Mým dnešním cílem je 2568m vysoký Petz. Od Schlernbödele Hütte vedou 2 možné cesty: turistická a „nur für geübte“. Já jsem už přeci zkušený mazák, prudké stoupání mě nemůže zastavit, takže volím druhou variantu. Zezačátku fajn, takový normální prudký kopec. Najednou se ale les otevře a před sebou mám sráz zasypaný sněhem. „Tak třeba stezka nevede tím zasněženým terénem“. Vedla. Ještě štěstí, že jsem měla s sebou dobré řetízkové nesmeky (díky, Pepo). Bez nich bych to určitě nedala. Povím Vám, nebyla to žádná sranda. Stačil by jeden špatný krok a sunu se dolů… raději nepomyslet. Když už jsem si myslela, že mám nejhorší za sebou, tak se za horizontem odkryla druhá půlka svahu. Měla jsem více štěstí než rozumu a nějak jsem se nahoru vyškrábala.

Jen pár výškových metrů pod vrcholem Petz stojí krásná chata. Jak jsem ale později pochopila, v květnu jsou všechny horské chaty zavřené. Na co by taky otvírali, když tady nikdo nechodí po horách! Při dnešním výletu jsem u chaty Schlernhaus potkala 3 člennou skupinku. O 2 dny později jsem potkala ještě jeden pár turistů. Jinak jsem za celý týden neviděla od cca 1800m jediného turistu!!!

Hut closed? Nevermind if you took some @ChimpBar with you 😆😋💪🐵 #chimpanzeebar #naturalenergy #MontePez #2563m pic.twitter.com/q8Icsfbgtm

— Petra Mücková (@petra_muckova) May 18, 2016

Na vrcholu Petz sleduju, jak se ke mně blíží černočerný mrak. Rychle proto pádím „turistickým“ chodníkem dolů do městečka Seis a pak dále do Kastelruthu.

Čtvrtek 19.5.2016

Celý den prší, dneska bych z hor nic neměla. Sedám proto na bus a dále vlak a jedu na výlet do města Meran. Lázeňské město obklopené ze všech stran nádhernými horami (které jsem přes mraky prakticky neviděla). No alespoň jsem si prošla pohádkové centrum - jakože v tomto regionu Südtirol jsou všechna městečka tak krásná. A taky jsem si udělala okruh krásnými zahradami. Kdybych nebyla lenivá, tak by se i tady dalo strašně dobře zaběhat. Je to tady všude hodně „running friendly“. Namísto toho jsem raději našla malou taliánskou reštiku a naprala do sebe spaghetti con aglio e olio.

Pátek 20.5.2016

Záznam výletu na Strava.com ZDE

Tohle měl být jeden z vrcholů mé dovolené. Naplánovala jsem si krásnou túru v údolí Val Longita se startem ve Wolkenstein. Tato oblast mi učarovala od prvního okamžiku, kdy jsem autobusem přejela přes horizont a otevřely se mi výhledy na místní hory. Ráj na zemi! Ještě navíc když Vám vyjde tak nádherné počasí jako se poštěstilo mi.

Začíná to pohádkově, tráva se krásně zelená, ze všech stran mě obklopují pohádkové hory. V Beskydech končívám svoje výlety ve výškách okolo 1200m.n.m., tady startuju v 1550m.n.m. – hodně neobvyklé! Ze začátku jdu velmi nenáročným terénem, cca od 1800m začne trochu lepší stoupání. Od výšky 2000m je tady už téměř souvislá sněhová pokrývka. Zezačátku celkem zábava, konečně je i nějaké to vzrůšo. Občas si to stoupání proložím horolezeckou vsuvkou po skalách, abych se vyhnula sněhu. Jakmile přejdu největší stoupání a otevře se přede mnou zasněžený hřeben, na kterém není po turistickém chodníku ani stopy, začínám být celkem nervózní. Podle GPS jdu po turistickém chodníku. Mám ale obavy téměř z každého kroku, abych se nepropadla do nějaké trhliny. Sníh pode mnou vydává všelijaké zvuky. Když už se konečně dostanu na dohled chaty, tak musím na posledních 300m obouvat nesmeky, protože mám před sebou svah, který se nejen tváří dost lavinózně, ale navíc je i celkem zamrznutý a nebyl by problém uklouznout a spadnout dolů. Fuj, hodně jsem se bála!

Lunch of mountain champions 😆💪🐵🍏😋 #naturalenergy #ClosedPuezHuette #Dolomity with @ChimpBar pic.twitter.com/LZ3XrYmVh6

— Petra Mücková (@petra_muckova) May 20, 2016

U chaty Puezhütte (2475m) dávám svačinu, hodím smutný pohled k zasněženému vrcholu Puez a s respektem k síle hor a se silným pudem sebezáchovy měním veškeré plány a rozhodnu se pro sestup zpět do údolí. Volím sestup po chodníku z druhé strany. Od chaty přecházím ještě pár sněhových polí. Před několika dny tadyma někdo procházel, a tak následuji stopy, které jsou ve sněhu sem tam čitelné.

Opět mám hory sama pro sebe. Tedy když nepočítám místní obyvatele – kamzíky, sviště a dravé ptactvo… Sice jsem zklamaná, že se mi dnešní výhled tak zkrátil. Cestou se ale kochám famózními výhledy do údolí, ze kterých jde neuvěřitelná pozitivní energie! Jak jsem už zmínila, potkala jsem tady jeden pár turistů. Upozornila jsem je, že na chatu sice dojdou, ale aby se raději vrátili stejnou cestou nazpět. Snad mě poslechli. Přišli ze strany, kudy vedl krásný zpevněný chodník a myslím, že museli být hodně překvapení, jak se podmínky pár výškových metrů před chatou během okamžiku změnily.

Po chodníčku typu „to se nedá neběžet“ doklusávám nazpět do Wolkensteinu a abych za dnešek nastoupala trochu rozumné číslo na počítadle výškových metrů, tak si vyšlápnu ještě popod lanovkou místním lyžařským střediskem. Z vrcholu, abych nemusela stejnou cestou nazpět, scházím na druhou stranu kopce a přicházím do sedla Grödner Joch. Stopnu si tady prvního Bavoráka, který zastaví na kochací pauzu a nechám se odvézt dolů do města k autobusové zastávce. A jo, tady se zítra jede královská horská etapa Gira. Já bych se tady vlastně klidně mohla dostat busem a pěšobusem a mohla bych kouknout na borce, jak makají…

SOBOTA 21.5.2016

Záznam výletu na Strava.com ZDE

Videopozdrav Beskydské čarodejnice z dějiště Giro d´Italia ZDE

Dneska si to dám na pohodu. Sedám opět na bus do Wolkensteinu, odkud si to vyšlápnu směr horní stanice lanovky na kopečku Championi (2250m) – ať mám dnes splněné alespoň nějaké výškové metry. Je to neuvěřitelné, ale potkávám tady skupinku 3 běžců!!! První a poslední setkání s běžci a přitom tady mají takové možnosti! Nahoře se pokochám 360° výhledy na hory a sbíhám zpět dolů, abych si stihla v poklidu najít nějaké pěkně místo ve stoupání do sedla Grödner Joch. Pohodička, opalovačka, kochačka, povzbuzovačka. Taky jsem konečně viděla karavanu, která uvádí každou etapu GT – velká šaškařina, ale aspoň to navodí atmošku. Po celou dobu, co tu sedím, projíždí po cestě nespočet cyklistů. Jen na těch pár minut, co projedou závodníci, se cesta na chvilku vyklidí. Viděla jsem, co jsem chtěla. Naladila jsem se na zítřejší časovku a spokojeně sbíhám do města na autobusový přípoj zpátky na hotel.

Neděle 22.5.2016

Občas má člověk takový ten den, kdy prostě všechno vyjde, jak má. A dnešek byl jedním z nich.

Ráno pohodička u snídaně a čekám, až dorazí taťka. Vyrážíme do centra Kastelruthu, projdeme si „závodní městečko“ se stánky, dáme kafčo a už mi Adam píše, že jsou na cestě na start. Dáváme si scuka na parkovišti, kde jsou všechny týmové autobusy. Obhlížíme si techniku jak u Lotto Souďáků tak u ostatních týmů. Jezdci postupně absolvují warm-up a následně odkličkují mezi turistama na start dnešní časovky. Po 14hod usedá na svůj bajk taky Adam a s taťkou už se chystáme do doprovodného vozu, který nás provede dnešní časovkářskou etapou. Sjíždíme do předstartovní zóny, hlavně dodržet pořadí aut. Auto dostane ceduli s Adamovým jménem a číslem, několikrát si nás zkontrolují, jestli jsme správně zařazení… Těsně před startem Adam zpřístupňuje svůj bajk pro kontrolu na mechanický doping a pár sekund později už sedí na svém černém koni a odpočítáváme start.

Wuaaaaah! Začíná se půlhodinová kochačka s výhledem na opálená lýtka beskydského Australana. Nemůžu se vynadívat na ty tancující svaly a vlnící se tělo na neobvykle vysoko-posazeném sedle! Dámy, to se nedá popsat, to se musí zažít ;) Do toho křik fanoušků (není to tady tak hektické jako na TdF, ale ta správná atmoška tady rozhodně je). Jsem překvapená, kolik je tady českých fanoušků. Přitom na startovce Gira není jediný Čech ani Slovák. A když Adam chvilku neslyší české fanoušky, tak se vykloním z okna a „Adame, makeeeej!“ Během toho 11km stoupání mu fanoušci vnutí minimálně 3 piva… je to šoumen! Jako všichni ostatní profíci Adam nasadí tu svoji závodní „watt-áž“ a ještě mu zbyde energie na úsměvy do objektivů fotoaparátů a na mávání fanouškům…

VIDEOZÁZNAM z Adamovy jízdy ZDE

V cíli rychle vyskočíme z auta, abychom uvolnili místa pro propocené závodníky. Jedno rychlé cílové gratulační objetí a jdeme na lanovku, která nás sveze zpátky dolů. Přátelé, já si nepamatuju, kdy naposledy jsem se v horách vezla v létě lanovkou!!! Ale dolů to nevadí, to není ostuda, že ne? :P V Seizu nám hned navazuje Shuttle bus do Kastelruthu a tak stíháme ještě posledních (tj. nejrychlejších) 10 jezdců na trati. „Hop hop hop hop!“ Paráda, vidíme to všecho i z druhé strany!

I can´t imagine more amazing TT #giroditalia day! So exciting to see GT ironman @HansenAdam at work! #legend #thanks pic.twitter.com/jxtqDkCWai

— Petra Mücková (@petra_muckova) May 22, 2016

Odpoledne jdeme na pozdní oběd (poslední den dovolené, poslední den obžerství, poslední den bez počítání kalorií…), večer ještě stíhám poklidnější posezení u kafča se šampiónem a tím se končí pohádkový den ve znamení Giro d´Italia. Komu je lépe? :)

Pondělí 23.5.2016

Po snídani sedáme do auta a juchů směr domů. Zpět do práce, domů za kočkama,… Btw. Kuki, všechno nej k dnešním narozeninám!!! ;)

A tak se končí moje jarní italská dovolená. Mám tady spoustu restů. Doufám, že se do místních hor podívám ještě někdy v létě, když už budou více přístupné horské chodníky a otevřené horské chaty.

DĚKUJI partnerům, kteří mi poskytují skvělou výbavu a díky kterým je běhání po horách ještě příjemnější a veseleší: