Neplánovaný odpočinek: když přijde čas na generální opravu

čtvrtek, 06. červenec 2017

Výlety do hor. Pohádkové záběry z dovolených v přírodě s azurovým nebem nad hlavou. Profesionální fotografie z trailových závodů, na kterých se rýsují pracující svaly. Záběry ze stupňů vítězů, kdy stojíte po boku těch nejlepších běžců a na krku se Vám třpytí ty nejcennější kovy… Je spousta krásných okamžiků, které máme zdokumentované a přirozeně se rádi o takové zážitky podělíme. Sociálně sítě jsou zavalené fotografiemi šťastných lidí. Vše vypadá tak idylicky. Samozřejmě, kdo by se chlubil svým trápením? Teda pokud už na tom nejste psychicky tak špatně, že si o podporu na sociálních sítích potřebujete říct :)

Ve skutečnosti každý z nás se vrací z hor do kruté reality a padnou na něj větší či menší starosti běžného života. O takové starosti se veřejně nedělíme, bojujeme s nimi potichu, popř. v kruhu nejbližších. Potom se setkáme s přáteli na závodě a „musíme“ vysvětlovat: Proč jsem ten závod neběžel, i přestože jsem byl registrovaný. Proč mám z posledního závodu DNF. Jak dlouho se budu léčit ze zranění. Jaký bude můj další závod…

Otázky, stále nějaké otázky, které se dokola opakují. Klademe je, abychom začali s daným závodníkem rozhovor? Nebo nás odpovědi skutečně zajímají? Co si budeme povídat, v koutku duše nás i trochu potěší, když největší rival nenastoupí na společný závod a dá nám šanci posunout se ve výsledcích na vytoužené medailové místo (soupeřivost je přirozená vlastnost, za kterou se nemusíme stydět). A ty otázky se opakují stále dokola. Neuvědomila jsem si to, dokud jsem se na toto téma nepobavila s jiným trailovým běžcem. Stačí, když jednou uspějete na nějakém závodě a lidé si Vás zapamatují. A přirozeně, ptají se…

---

Sedím v čekárně u špičkového ortopeda. Ordinuje 1x do týdne a pacienti u něj stojí frontu až na ulici. Jsem tady jen tak pro jistotu, poslední dobou se mi to koleno nějak nezdá. Třeba mi doporučí nějaké dobré cvičení na zpevnění vazů. Omyl! Diagnóza zní: „Artroskopie menisku“. Tedy, pokud chci i nadále sportovat. Okamžitě lapám po telefonu, listuju v kalendáři, počítám, kolik závodů prošvihnu. Být slabší povaha, tak je to tak trochu na zhroucení. Hlavu vzhůru! Mám štěstí, že jsem dostala termín operace u vyhlášeného doktora tak rychle.

Photo from Petra

Nastupuji do špitálu, ubytuji se, dostávám instrukce, oblékám bílou košili, uléhám na lůžko. V přípravném sálu dostanu nějaký oblbovák, prý proti nervozitě a prý po něm budu možná unavená. Poslední noc jsem spala asi 3hodiny, takže jsem unavená a klidná i bez oblbováku. Okamžitě usínám. Ani jsem se nepozdravila s doktorem, sotva si pamatuji anestezioložku. Probouzím se až na pooperačním pokoji. Takový záblesk, sundávají mi z prstu měřič tepu a z hrudníku odlepují elektrody z EKG. Opět kóma. Probouzím se až na svém pokoji.

Na druhý den čekám na vizitu. Snad se dozvím, jestli mi uvnitř skutečně něco našli. „Měla jste přetržený meniskus. 14dní neohýbat a měsíc nezatěžovat koleno“. Opět si v myšlenkách prolistuji kalendář a počítám týdny. Ten den jsem ještě dost rozbitá a dělá mi problém vstát z lůžka na WC. Spím prakticky celý den. Alespoň mě tahle zátěž přinutila dohnat mnohadenní spánkový deficit. Zítra mě pustí domů, příští týden jdu na kontrolu. V koutku duše věřím, že mi „můj“ doktor řekne pozitivnější termíny a že mě pustí alespoň na kolo o pár týdnů dříve…

Takže škrtám v kalendáři Nízkotatranskou stíhačku. S tím jsem už nějakou dobu smířená a můj parťák Jirka také. Bohužel nenastoupím ani na start Lakeland 100. Ach, těžko se mi to bude oznamovat klukům v Montane, kteří mě na závod pozvali. Štěstí, že Lakeland můžou běžet i jednotlivci a pokud můj parťák Palonc bude chtít na start nastoupit, tak může změnit kategorii. A co dál? Když si vzpomenu, jak dlouho mi trvalo, než jsem rozhýbala zašité levé kolenu po mém divokém pádu při seběhu z Javorníku… vlastně dodnes ho nemám 100%ně ohebné. Uf, to bude zase bolet! Ano, asi si ještě párkrát doma pobrečím a polituju se. Ale musí převládat optimismus. Protože všechno bude fajn! Nejpozději začátkem srpna se beskydská čarodějnice začne opět pomalu prohánět po silnicích a po lesních stezkách beskydského regionu a bude se připravovat na další závodní výlety do hor! Snad se jí do té doby nerozpadne i levé koleno! ;)

20170705 152752

Komentáře (2)

  • Helča

    Helča

    06 červenec 2017 v 20:07 |
    Péto,

    Moc hezký článek. Doufám, že léčba probíhá nadmíru dobře. Asi vím, jak se cítíš. Tři týdny před Lavaredo ultra jsem omdlela a u toho si vykloubila rameno a přetrhala si vazy v rameni. Takže rameno sešněrivané a bez běhu. A tak tobě, ostatním a i sobecky sobě přeju rychlé uzdravení a návrat k běhání!

    Odpovědět

  • Petra

    Petra

    07 červenec 2017 v 13:46 |
    Díky Helčo! Hlavu vzhůru, psychická pohoda a pozitivní myšlení to hojení urychlí ;) I tobě přeji rychlé uzdravení!

    Odpovědět

Napsat komentář

Komentujete jako host.

Copyright © Petra Mücková. Všechna práva vyhrazena.

richta.cz